ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1795.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1795/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce: M. F. , zast. Mgr. Marií Broučkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Mrkvičkova 1355, proti žalované: K. D. (rozená P.), zast. JUDr. Jindrou Pavlíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 24, o zaplacení 57.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 283/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2010, č.j. 30 Co 445/2010-134, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.550,- Kč k rukám Mgr. Marie Broučkové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. června 2010, č.j. 41 C 283/2009-99, ve výroku I v části, kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 57.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení; v části o zaplacení úroku z prodlení „z částky 15.000,- Kč za dobu do 29. prosince 2009“ byla změnou napadeného rozsudku žaloba zamítnuta (výrok II) a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Odvolací soud vzal za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky bytové jednotky č. 1043/8 v budově č.p. 1042 v katastrálním území K. (dále jen „byt“) – žalobce s podílem o velikosti 1/3, žalovaná ze 2/3; žalobce nabyl spoluvlastnický podíl dne 17. 5. 2007 na základě darovací smlouvy uzavřené s R. F., žalovaná k 9. 11. 2005 podle smlouvy uzavřené s I. P. Již předtím žalovaná byt užívala jako výlučný nájemce, na základě nájemní smlouvy uzavřené s I. P. dne 21. 12. 2004; tímto rozhodnutím její předchůdkyně, většinové spoluvlastnice bytu, byl menšinový spoluvlastník z užívání bytu vyloučen. K tomu způsobu užívání bytu se později „přihlásila“ i sama žalovaná a v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 129/2005 se domohla vydání rozsudku, jímž bylo R. F. uloženo byt vyklidit a předat jej žalované. Tuto povinnost R. F. k 25. 2. 2008 pod tlakem nařízené exekuce splnil.
Předmětem řízení je žalobcem uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení – peněžité náhrady za užívání bytu za dobu od 1. 3. 2008 do 30. 9. 2009 žalovanou coby většinovou spoluvlastnicí, jejíž předchůdkyně (a posléze i sama žalovaná) vyloučila žalobce i jeho právního předchůdce z užívání bytu. Ani odvolací soud nezpochybnil právo žalované (její právní předchůdkyně) rozhodnout tímto způsobem o hospodaření se společnou věcí (§139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Uzavřel však, že užíváním věci (bytové jednotky) nad rámec svého podílu (§137 odst. 1 obč. zák.) žalovaná získala na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, které je povinna žalobci vydat (§451 odst. 1 a 2 obč. zák.). Výši peněžité náhrady (§458 odst. 1 obč. zák.) soud určil s přihlédnutím k hladině obvyklého nájemného za pronájem srovnatelného bytu v daném místě a čase (jež činí min. 9.000,- Kč/měs.), v poměru k velikosti podílu žalovaného (1/3), tj. částkou 3.000,- Kč měsíčně.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výrokům I a III, podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítá, že „odvolací soud důsledně neodlišil právo třetí osoby (nevlastníka, nájemce) užívat věc jako závazkové právo založené nájemní smlouvou a právo spoluvlastníka užívat věc z titulu věcného práva (spoluvlastnictví) na základě platně přijatého rozhodnutí spoluvlastníků podle §139 odst. 2 obč. zák.“ Je-li výsledkem rozhodnutí spoluvlastníků z 21. 12. 2004 uzavření nájemní smlouvy, nemůže být totéž rozhodnutí – dle názoru žalované – pokládáno za rozhodnutí o užívání věci některým z jejích spoluvlastníků podle §139 odst. 2 obč. zák. Žalovaná dovozuje, že z tohoto rozhodnutí ji nemohlo vzniknout právo užívat byt „jako celek“, po té, co se stala většinovou spoluvlastnicí bytové jednotky; má za to, že proto nemohla na úkor žalobce coby menšinového spoluvlastníka získat bezdůvodné obohacení. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Objektivně přípustné není dovolání proti výroku III rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Takové rozhodnutí má povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení, jež jsou vyjmenovány v ustanoveních §238, §238a a §239 o. s. ř. (k otázce přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti výroku I, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (aniž by byl soudem prvního stupně dříve vydán rozsudek, který by odvolací soud zrušil; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zpochybňuje-li v dané věci dovolatelka účinky rozhodnutí o užívání bytové jednotky, které učinila již její předchůdkyně (a které se projevily v uzavření smlouvy o nájmu bytu s žalovanou dne 21. 12. 2004), přehlíží ta skutková zjištění soudů obou stupňů, z nichž vyplývá, že rozhodnutí o výlučném užívání bytu opakovala sama žalovaná, po té, co se stala většinovou spoluvlastnicí bytové jednotky, čímž současně vyloučila z užívání bytu žalobce (a jeho předchůdce). Takový závěr je dán i prejudicí v již dříve skončeném řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 129/2009, v němž žalovaná – již jako většinová spoluvlastnice bytové jednotky – dosáhla vydání rozhodnutí o vyklizení bytu. Z toho je současně patrno, že žalobce, menšinový spoluvlastník, byl v rozhodné době, za níž žádá náhradu, z užívání bytu zcela vyloučen.
Vůči těmto závěrům žalovaná v dovolání ničeho nenamítá. Skutkové závěry zpochybnit ani nemůže, již proto, že dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř ji zde k dispozici není. Za daného skutkové stavu se pak řešení jí položených otázek v jejích poměrech nijak neprojeví a výsledek sporu neovlivní.
Ostatní právní otázky odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou, z níž vyplývá, že hospodařením se společnou věcí ve smyslu §139 odst. 2 obč. zák. se rozumí též užívání nemovitosti. Každý spoluvlastník má právo užívat společnou věc v míře odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu (§137 odst. 1 obč. zák.) a neumožňují-li existující poměry některému spoluvlastníkovi plnou realizaci tohoto práva, náleží mu za to odpovídající náhrada (§458 odst. 1 obč. zák.) jako kompenzace bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 2 Cdon 1313/97, nebo rozsudek ze dne 28. června 2007, sp. zn. 33 Odo 355/2005). Právo na peněžitou náhradu nevzniká pouze tehdy, byla-li mezi spoluvlastníky uzavřena dohoda o bezúplatném užívání společné nemovitosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2002, sp. zn. 33 Odo 542/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1505; rozsudek ze dne 22. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 261; rozsudek ze dne 28. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2624/2003, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 11/2004; nebo rozsudek ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 778/2005). O takový případ však v posuzované věci nejde.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a proti němuž tento mimořádný opravný prostředek tudíž přípustný není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., z nichž plyne povinnost žalované nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení v plné výši. K nákladům žalobce patří odměna advokáta stanovená paušální sazbou ve výši 8.500,- Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), krácená o 50 % na částku 4.250,- Kč (§18 odst. 1 téže vyhlášky), spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) celkem 4.550,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2012
Mgr. Petr Kraus, v. r.
předseda senátu