ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1996.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1996/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce P. D., bytem v J., zastoupeného Ing. Ivo Jelínkem, advokátem se sídlem v Děčíně, Labská 137/17, proti žalované České republice -Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, adresa pro doručování Ministerstvo vnitra, odbor právní, nám. Hrdinů 3, poštovní schránka 155/P, Praha 4, o zaplacení částky 515.768 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 46/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2009, č. j. 21 Co 36/2009-256, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 6. 2008, č. j. 30 C 46/2002-191, zamítl žalobu o zaplacení částky 515.768,- Kč s příslušenstvím. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že osobní motorové vozidlo Š. bylo na základě faktury ze dne 6. 12. 1999, vystavené paní K. K. prodejcem vozidla firmou AUTO Břeclav, s. r. o. se sídlem v B., Lidická 5 jako nové dne 15. 12. 1999 zaregistrováno na dopravním inspektorátu Městského ředitelství P. Vzal za prokázané, že doklady předložené k registraci nevykazovaly žádné znaky neoprávněných zásahů, nejevily se jako padělané, proto neexistovala žádná překážka pro zaevidování vozidla. Též zjistil, že před tímto prvním přihlášením vozidla v ČR došlo k pozměnění čísla VIN. Z toho důvodu nebylo možné, aby toto vozidlo procházelo celostátní evidencí odcizených vozidel. Vzal též za prokázané, že předmětné vozidlo dne 17. 12. 1999 zakoupil žalobce na základě kupní smlouvy od K. K. prostřednictvím zprostředkovatele A., L.. Na základě výsledků řízení je zřejmé, že vozidlo žalobce zakoupil prostřednictvím zprostředkovatele od neznámé osoby na odcizené doklady K. K. Vozidlo žalobce přihlásil na dopravním inspektorátu okresního ředitelství Policie ČR v J. a vozidlo dostalo přidělenu SPZ. Předmětné vozidlo žalobce pak prodal dne 2. 2. 2000 prostřednictvím inzerátu F. Č., který na základě výzvy vydal vozidlo Policii ČR. Jednalo se o vozidlo, které bylo odcizeno v době od 15. 9. 1999 do 16. 9. 1999 v B. ke škodě firmy Z. B. Usnesením Městského úřadu vyšetřování P. sp. zn. ČVS: MVPM-1168/10-99 ze dne 5. 5. 2000 bylo vozidlo této firmě vydáno. Na základě žaloby, kterou F. Č. proti žalobci podal u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou byl žalobce uznán povinným zaplatit F. Č. částku 499.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 9. 11. 2000 a dále na nákladech řízení částku 46.860,- Kč.
Věc posoudil ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“) s tím, že za nesprávný úřední postup je považováno porušení postupu předepsaného právními normami nebo určeného povahou nebo funkcí příslušníků policie. Za nesprávný úřední postup je nutno považovat i nečinnost v případě, že státní orgán jednat má a může. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Právo na náhradu má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Soud prvního stupně vycházel z ustanovení §26 zákona č. 82/1998 Sb. a §420 o. z. Dospěl k závěru, že nedošlo k porušení povinnosti na straně žalované, respektive k nesprávnému úřednímu postupu. Dovodil, že v daném případě není splněna podmínka §1, 5, 13 zákona č. 82/1998 Sb. Zaujal názor, že za nesprávný úřední postup lze považovat takové jednání nebo nečinnost, které je v rozporu s objektivním právem, popřípadě nevydání rozhodnutí v konkrétní věci projednávané správním orgánem, v níž byl poškozený účastníkem řízení. Nejde ani o případ odpovědnosti za škodu podle §420 o. z., neboť v daném případě neexistoval právní vztah mezi státem (orgánem státu) a poškozeným. Poznamenal, že žalobce sám v řízení nikdy neuvedl, které konkrétní ustanovení žalovaná porušila nebo opomenula. Uzavřel, že žalobci se nepodařilo prokázat, že by na straně žalované došlo k porušení povinností nebo nesprávnému úřednímu postupu, přičemž by takové jednání nebo opomenutí bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody žalobci.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 10. 2009, č. j. 21 Co 36/2009-256, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně . Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením.
Odvolací soud provedl důkaz kupní smlouvou č. 99688, z níž zjistil, že dne 17. 12. 1999 žalobce zaplatil částku 370.000,- Kč za osobní automobil zprostředkovateli - A. Dále podle odvolacího soudu z výpovědi svědka Z. K. nevyplynula pro řízení a pro rozhodnutí o nároku žalobce žádná skutečnost, ze které by bylo možno dovodit, že rozhodnutí soudu prvního stupně není věcně správné. Vzal za prokázané, že o padělaných technických průkazech a jejich ztrátě se dozvěděla Policie ČR až v listopadu 1999 a koncem ledna 2000 byl tento poznatek odeslán s PP ČR Ředitelství služby dopravní Policie. Shodně se soudem prvního stupně zaujal názor, že na straně žalované nebyl shledán nesprávný úřední postup pro odpovědnost ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. Vyslovil, že nebylo zjištěno, že by dopravní inspektorát Policie ČR porušil v těchto souvislostech nějaké povinnosti a pokud se týká evidence odcizených občanských průkazů a technických průkazů, elektronicky zpracovávaná databáze ještě neexistovala, neboť byla uvedena do zkušebního provozu až 1. 5. 2000. Podle odvolacího soudu žalovaná dostatečným způsobem vysvětlila způsob přihlašování vozidel a jejich registraci v rozhodné době v letech 1999 - 2000. Soud prvního stupně proto správně dovodil, že není dána odpovědnost státu ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., rovněž není dána ani podle §420 o. z., protože Policie ČR konala a v únoru 2000 musel F. Č., který vozidlo koupil od žalobce, toto vozidlo jako kradené odevzdat Policii ČR. Konstatoval, že v letech 1999 - 2000 neexistovala jakákoliv souhrnná a jednotná evidence, která by umožnila Policii ČR okamžitě ztotožnit kradené auto, zcizený OP a technický průkaz. Nelze proto dovozovat, že by žalovaná porušila prevenční povinnost předcházení škodám ve smyslu §415 o. z. Dodal, že by bylo možné přičítat porušení této povinnosti žalobci, když poté, co bylo nové vozidlo Š. uvedeno do provozu, si jej žalobce zakoupil téměř za poloviční cenu, takže jej mohlo napadnout, že se nejedná o zcela čistý obchod. Odvolací soud poukazoval dále na velmi rychlý následný prodej vozidla F. Č. ve lhůtě šesti týdnů za cenu podstatně vyšší, než kterou on zaplatil. Nelze ani přehlédnout, že škoda žalobci vznikla ve výši 370.000,- Kč, kterou složil zprostředkovateli této koupě A. Uzavřel, že je nutno shledat rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným a potvrdit jej.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten spatřoval zejména v tom, zda je přípustné, aby odpovědnost žalované byla v daném případě posouzena podle obecné úpravy obsažené v ustanovení §420 o. z., resp. §415 o. z., jak tvrdil a navrhoval žalobce, a nikoli podle speciální úpravy zákona č. 82/1998 Sb., jak to učinily soudy obou stupňů. Podle dovolatele soudy se nezabývaly šířeji otázkou možnosti posoudit nárok žalobce podle obecné úpravy občanského zákoníku a neopřely svůj závěr o žádnou judikaturu. V této souvislosti poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1099/99 a sp. zn. 25 Cdo 786/99. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítal, že žalovaná, resp. organizační složka žalované, a to Policie ČR měla způsobit žalobci škodu tím, že porušila sví právní povinnosti, v důsledku čehož vznikla žalobci škoda. Konstatoval, že je povinností každého, tedy i Policie ČR, počínat si tak, aby bylo předcházeno nebezpečí vzniku škod. Porušení této povinnosti ze strany policie zakládá odpovědnostní vztah mezi žalobcem a žalovanou. Tvrdil, že škoda mu nebyla způsobena nesprávným úředním postupem žalované, nýbrž tím, že žalovaná porušil povinnost chovat se tak, aby nezavdala příčinu ke vzniku škody. Podle dovolatele mělo být tedy aplikováno na daný případ ustanovení §415 o. z. V dovolání zdůraznil, že nebyl v postavení účastníka správního řízení ani nebyl účasten jiné činnosti správního orgánu, při kterých došlo k pochybením žalované. To považoval za důvod, proč neaplikovat na danou věc zákon č. 82/1998 Sb. Dovozoval, že odpovědnost zde nesouvisí s výkonem veřejné moci v nějakém správněprávním vztahu, jehož by byl žalobce přímo či nepřímo účasten. Podle dovolatele právní povinností, kterou žalovaná porušila, je obecně v ustanovení §415 o. z. stanovená povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku škod, mimo jiné na majetku. V okamžiku, kdy žalovaná, respektive policie porušovala své právní povinnosti, nebyla ještě v žádném vztahu s žalobcem. Teprve s delším časovým odstupem došlo k událostem, jimiž vznikla žalobci majetková újma, a tehdy také vznikl mezi žalobcem a žalovanou odpovědnostní vztah. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání jako bezdůvodné, popř. zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Zjistil, že žalobce, zastoupen advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. v) o. s. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech (v jednotlivých případech), aniž by mohlo být jakkoliv významné, jaký má (může mít) taková konkrétní věc judikatorní přesah.
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že v dané věci nebyl splněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., a to nesprávný úřední postup orgánu činného v trestním řízení a ani nebyla dána odpovědnost za škodu ve smyslu ustanovení §420 o. z., resp. §415 o. z.
Nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod uplatňuje dovolatel (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud posoudil věc podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění třech předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
Podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006, před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Odvolacím soudem řešenou právní otázkou odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již zabýval. Dovodil, že diskrece orgánů činných v trestním řízení se projevuje v postupu např. při odložení věci, nezajištění věci v trestním řízení a v oprávnění odložit trestní oznámení (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 633/2004, 25 Cdo 1643/2003, 25 Cdo 3029/2005) s odůvodněním, že se nejedná o nesprávný úřední postup. Aplikováno na posuzovanou věc, nelze odhlédnout od toho, že orgány činné v trestním řízení (v tomto případě orgán Policie ČR) postupovaly v souladu s platnou právní úpravou, jak to plyne z výsledků dokazování. Nelze proto přičítat k tíži policejního orgánu nějakou nezákonnost v jeho postupu.
Prevenční povinnost, kterou zákon v §415 o. z. ukládá každému (každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí), znamená, že každý je povinen zachovávat takový stupeň pozornosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který - objektivně posuzováno - je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 618/2001).
Jak plyne ze skutkových zjištění v projednávané věci (skutkový stav věci není vzhledem k přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. předmětem dovolacího přezkumu), tuto povinnost žalovaná v dané věci splnila. Odvolací soud v tomto směru zaujal závěr, podle něhož v dané věci odpovědnost žalované nelze dovodit ani z ustanovení §420 o. z., neboť žalovaná svým jednáním neporušila obecnou prevenční povinnost uloženou v ustanovení §415 o. z.
Odvolací soud totiž neponechal stranou ani posouzení možnosti hodnocení postupu žalovaného z hlediska (ne)splnění prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení §415 o. z. Tato okolnost je patrna dostatečně z podrobného a přesvědčivého odůvodnění odvolacího soudu, zakládajícího se na tomu odpovídajících skutkových zjištěních. Dovolatel takto jen ve svém dovolání opakuje argumentaci, se kterou se odvolací soud již náležitě vypořádal. Správnost podpůrné aplikace ustanovení §415 o. z. plyne z ustanovení §26 zákona, které rozhodnutí odvolacího soudu nepomíjí. Odkaz odvolacího soudu na chování samotného žalobce, což je skutková okolnost, která nezůstala stranou pozornosti soudu, je přiléhavý. Dovolací soud k tomu podotýká, že citované ustanovení svými důsledky zatěžuje každého z účastníků smluvního vztahu, resp. vztahu z nároků o náhradu škody. Je proto třeba konstatovat, že rovněž žalobce stíhaly povinnosti plynoucí ze zásady prevenční povinnosti, což je okolnost, na kterou odvolací soud poukázal a která relativizuje možnost akceptace závěrů, které nyní dovolatel v dovolání uplatňuje. S hodnocením odvolacího soudu v této otázce se dovolací soud zcela ztotožňuje.
Podle dovolacího soudu odvolací soud dospěl v projednávané věci ke správnému závěru, že žalobce nenaplnil předpoklady pro přiznání náhrady škody, způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.
Pokud jde o dovolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, neboť je v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalovanou na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 o. s. ř. ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. března 2012
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu