ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3357.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3357/2011-237
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně CODUM s. r. o. , IČ: 649 40 870, se sídlem v Praze 4, Soukalova 3355, zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví se sídlem v Praze 2, Palackého nám. 4, o zaplacení 1.353.034,04 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 47/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2011, č. j. 20 Co 18/2011-222, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. listopadu 2010, č. j. 30 C 47/2003-202, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí částku 1.353.034,04 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I). Rozsudek odvolací soud změnil toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Vyšel přitom ze zjištění, že žalobkyně – nestátní zdravotnické zařízení poskytující zdravotnickou péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění – uzavřela dne 28. 3. 1997 se Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky (dále jen „VZP“) smlouvu, v níž se VZP zavázala žalobkyni uhradit zdravotní péči poskytnutou jejím pojištěncům, a to podle pravidel ve smlouvě (a jejích pozdějších dodatcích) stanovených. Následně však VZP podle pravidel stanovených usneseními vlády České republiky ze dne 30. 3. 1998, č. 230, ze dne 23. 6. 1999, č. 657, a ze dne 22. 12. 1996, č. 1374 (limitujících výši úhrad za poskytnutou zdravotnickou péči), přistoupila ke krácení úhrad, a to konkrétně jde-li o úhrady za druhé čtvrtletí roku 1998, třetí a čtvrté čtvrtletí roku 1999 a první pololetí roku 2000. Rozdílu mezi jí poskytnutými úhradami a výší původně sjednanou pokládá žalobkyně za škodu, za kterou – dle jejího názoru – odpovídá stát.
Vycházeje z žalobkyní tvrzených skutečností odvolací soud uplatněný nárok posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Dovodil však, že usnesení vlády, na jejichž základě VZP žalobkyni krátila úhrady za poskytnutou zdravotnickou péči, byla vydána na základě zmocnění obsaženém v §17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, přičemž tato usnesení vlády nejsou individuálními právními akty, ale mají právně normativní obsah a jsou výsledkem normotvorné činnosti vlády. Vydání normativního právního aktu přitom není úředním postupem vlády, nýbrž výsledkem její normotvorné činnosti. Jelikož normotvorná činnost nebo nečinnost orgánu veřejné moci nemůže být posuzována jako nesprávný úřední postup, nelze dovodit ani odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. či §18 zákona č. 58/1969 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zpochybňuje odvolacím soudem učiněný právní závěr, že pojmu „nesprávný úřední postup“ ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nelze podřadit činnost vlády České republiky při vydávání jejích usnesení, označovanou soudy za normotvornou činnost. Výklad pojmu „nesprávný úřední postup“, zastávaný obecnými soudy, pokládá za ústavně nekonformní, dovolávajíc se přitom principu rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů a principu obecné rovnosti v právech podle článku 1 Listiny základních práv a svobod. Současně namítá, že pokud odvolací soud neshledal odpovědnost žalované za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., měl se zabývat tím, nelze-li žalobkyni poskytnout odškodnění podle obecného předpisu – občanského zákoníku. Navrhla proto, aby Nevyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na právním závěru, že usnesení vlády České republiky ze dne 30. 3. 1998, č. 230, ze dne 23. 6. 1999, č. 657, a ze dne 22. 12. 1996, č. 1374, vydaná na základě zmocnění v §17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., na jejichž základě došlo ze strany VZP ke krácení úhrad za žalobkyní poskytnutou zdravotnickou péči, nejsou individuálními správními akty, ale jde o normativní právní akty, které jsou výsledkem normotvorné činnosti vlády, a nejsou tudíž způsobilé založit odpovědnost státu za nesprávný úřední postup podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Tento závěr zcela koresponduje názoru, jenž Nejvyšší soud v dané věci vyslovil již v rozsudku ze dne 26. září 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005, uveřejněném pod č. 52/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 22. května 2008, sp. zn. II. ÚS 492/08, odmítl. Z další judikatury Ústavního soudu řešící uvedenou problematiku lze pak odkázat i na nález ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. III. ÚS 407/99, nebo nález ze dne 23. května 2000, sp. zn. Pl. ÚS 24/99. Nemůže-li být normotvorná činnost nebo nečinnost orgánu veřejné moci posuzována jako nesprávný úřední postup, nelze dovodit ani odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. či §18 zákona č. 58/1969 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2008, sp. zn. 25 Cdo 215/2006; rozsudek ze dne 13. července 2011, sp. zn. 25 Cdo 1210/2009; nebo rozsudek ze dne 20. srpna 2011, sp. zn. 28 Cdo 2334/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/2012).
Předkládá-li žalobkyně dovolacímu soudu otázku možné kvalifikace jí uplatněného nároku podle obecného předpisu (v rámci obecné odpovědnosti za zaviněný protiprávní úkon; §420 obč. zák.), jde i zde o otázku jednoznačně řešenou konstantní judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2007, sp. zn. 25 Cdo 312/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008, pod č. 14; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 25 Cdo 4531/2007, nebo usnesení ze dne 21. dubna 2009, sp. zn. 25 Cdo 1893/2008; z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 3. října 2001, sp. zn. II. ÚS 93/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, svazek 24, pod č. 141). Z ní vyplývá, že ustanovení §420 obč. zák. upravuje odpovědnost za škodu v občanskoprávních vztazích, v nichž žádný z jejich subjektů nevystupuje – na rozdíl od veřejnoprávních vztahů – v pozici nositele autoritativně vykonávané svrchované výsostné veřejné moci, ale naopak hmotněprávní postavení těchto subjektů je rovné (srov. §2 odst. 2 obč. zák.). Jde-li o výkon veřejné moci, je odpovědnost státu podle obecného předpisu, občanského zákoníku, vyloučena.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – řešící označené právní otázky v souladu s ustálenou judikaturou – není ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodnutím po právní stránce zásadně významným a dovolání proti němu tudíž přípustné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. července 2012
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu