ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3568.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3568/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně TULIP, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 2, Vinohradská 85, IČ: 45307661, zastoupené Mgr. Petrou Ledvinovou, advokátkou se sídlem v Hostivicích, Lipová 595, proti žalovanému P. B. , zastoupenému Mgr. Jiřinou Kašparovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Winstona Churchilla 2, o zaplacení 138.432,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 162/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2011, č.j. 23 Co 197/2011-118, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. ledna 2011, č.j. 26 C 162/2008-96, ve výroku II v části, kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 128.676,- Kč (výrok I); v části o příslušenství pohledávky – specifikovaném úroku z prodlení a poplatku z prodlení – jakož i ve výroku III o náhradě nákladů řízení byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud vzal za prokázané, že žalobkyně je vlastnicí domu čp. 1356 v obci P., kat. území V., v němž žalovaný užívá byt o velikosti 3+1, II. kategorie, nacházející se v druhém nadzemním podlaží (dále jen „byt“). Žalobkyni přisouzená částka pak představuje dluh na nájemném a službách spojených s užíváním bytu za dobu od září 2005 do února 2007, počínaje březnem 2007 pak náhradu za bezdůvodné obohacení, vzniklé žalovanému užíváním bytu po zániku nájmu výpovědí pronajímatele pro neplacení nájemného. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. listopadu 2009, č. j. 10 C 26/2005-200, jenž byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2010, č.j. 35 Co 56/2010-228, bylo žalovanému uloženo vyklidit předmětný byt bez zajištění bytové náhrady.
K žalovaným zpochybňované otázce věcné legitimace žalobkyně k uplatnění práva u soudu odvolací soud zjistil, že žalobkyně nabyla vlastnictví k domu na základě kupní smlouvy ze dne 3. června 1992, registrované státním notářstvím; jako vlastnice domu je zapsána též v katastru nemovitostí. Námitky žalovaného zpochybňující platnost tohoto nabývacího titulu označil odvolací soud za nerozhodné, a to i proto, že tak či onak by žalobkyně nabyla vlastnické právo vydržením, neboť byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí dům patří (byla tudíž oprávněnou držitelkou; §130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), a to po celou desetiletou vydržecí dobu (§134 odst. 1 obč. zák.). Během této doby nebyla její držba ničím a nikým zpochybňována a nečinil tak ani žalovaný. Přitom se stejným výsledkem byla otázka postavení žalobkyně (coby vlastnice domu a pronajímatelky bytu) vyřešena i ve shora uvedeném sporu o vyklizení bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výroku pod bodem I, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v části ukládající žalovanému zaplacení částky 128.676,- Kč potvrzen, podal žalovaný dovolání. Co do přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), pokládaje rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí, jenž se odchyluje od konstantní judikatury; co do důvodů má žalovaný za to, že řízení je postiženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Odvolacímu soudu vytýká především, že neprovedl jím označené důkazy týkající se platnosti nabývacích titulů ve prospěch žalobkyně a jejích právních předchůdců, některé z provedených důkazů pominul, případně je nehodnotil zákonem stanoveným postupem. Podle názoru žalovaného tak soud dospěl k neúplným a nesprávným skutkovým zjištěním. Při právním posouzení věci se nezabýval tím, zda byly splněny předpoklady pro vydání nemovitosti oprávněným osobám (dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) a nezkoumal platnost právního úkonu, smlouvy, na jejímž základě měla vlastnické právo nabýt žalobkyně, ačkoliv může jít o neplatnost absolutní, kterou nelze zhojit a k níž je soud povinen přihlížet i bez návrhu. Za nesprávné pokládá žalovaný i závěry odvolacího soudu o možném nabytí vlastnictví vydržením; dovozuje, že se žalobkyně nemohla stát oprávněnou držitelkou na základě držby věci podložené absolutně neplatným právním úkonem. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadeném výroku potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že žalobě bylo v celém rozsahu vyhověno i dříve vydaným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 27. října 2009, č.j 26 C 162/2008-58, jenž byl /pro nepřezkoumatelnost/ zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 3. března 2010, č. j. 23 Co 54/2010-76), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Z cit. ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyplývá, že k námitkám, jimiž dovolatel zpochybňuje úplnost a správnost skutkových zjištění odvolacího soudu (jež jsou podřatitelné nanejvýše dovolacímu důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.), nemůže být přihlédnuto, neboť tento dovolací důvod v případě dovolání – jehož přípustnost je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní – dovolateli k dispozici není. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (srov. dikci ust. §241a odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání v daném případě nezakládají ani žalobcem namítané vady řízení (podřaditelné dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), neboť zde nejde o některou ze sporných otázek procesního práva, na němž bylo založeno rozhodnutí soudu ve věci samé a není tudíž splněna podmínka existence právní otázky zásadního významu. Pokládá-li žalovaný za vady řízení a vady skutkových zjištění okolnost, že se soud nezabýval všemi jeho tvrzeními a označenými důkazy, jež navrhl k posouzení otázky platnosti nabývacího titulu žalobkyně (kupní smlouvy ze dne 3. června 1992) a platností dohod jejímu uzavření předcházejících, nezbývá než zopakovat, že na posouzení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu (primárně) založeno není.
Posouzení právní otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně k uplatnění práva – jež žalovaný napadá dovolacím důvodem dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. – je spjato s řešením otázky nabytí vlastnického práva vydržením. Při něm se odvolací soud nijak neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jež vychází z toho, že tímto (originálním) způsobem může vlastnické právo k věci nabýt toliko oprávněný držitel, má-li věc – jde-li o nemovitost – nepřetržitě v držbě po dobu deseti let (§134 odst. 1 obč. zák.). Za oprávněného držitele je držitel pokládán tehdy, je-li se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří; v pochybnostech se má za to, že je držba oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.). Dobrá víra oprávněného držitele, jež je dána se zřetelem ke všem okolnostem, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo; přitom však postačí, je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem, že tu takový titul je (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98, nebo rozsudek ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2827/99). Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 16, ročník 2002, pod C 1176).
Není sporu v tom, že i v daném případě byla dobrá víra žalobkyně od počátku opřena o právní důvod (titul) jinak způsobilý k nabytí vlastnictví, jímž je zde kupní smlouva ze dne 3. června 1992, uzavřená žalobkyní (kupující) s prodávajícím v písemné formě a registrovaná státním notářstvím. O její platnosti žalobkyně neměla (ani mít nemohla) důvodné pochybnosti. Před uplynutím vydržecí doby nebyla držba rušena a oprávněnost její držby nebyla ani jinak zpochybňována. Nabyla-li tedy žalobkyně vlastnické právo (přinejmenším) vydržením (§134 odst. 1 obč. zák.), jak uzavírá odvolací soud, stává se otázka platnosti označené kupní smlouvy (a platnosti jí předcházejících nabývacích titulů, včetně dohody o vydání věci dle zákona č. 87/1991 Sb.) pro posouzení věci nezávažnou a na závěru o aktivní věcné legitimaci žalobkyně k uplatnění práva nic nemění. Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. 26 Cdo 4024/2010, jímž zamítl dovolání žalovaného ve věci vyklizení předmětného bytu (vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 26/2005).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – řešící označené právní otázky v souladu s ustálenou judikaturou – není ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodnutím po právní stránce zásadně významným a dovolání proti němu přípustné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy nižších stupňů v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. července 2012
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu