ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.4024.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 4024/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně TULIP, spol. s r. o. , se sídlem Praha 2, Vinohradská 85, IČ: 45307661, zastoupené Mgr. Petrou Ledvinkovou, advokátkou se sídlem Hostivice, Lipová 595, proti žalovanému P. B. , bytem P. zastoupenému Mgr. Jiřinou Kašparovou, advokátkou se sídlem Praha 3, W. Churchilla 2, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 26/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2010, č. j. 35 Co 56/2010-228, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám Mgr. Petry Ledvinkové, advokátky se sídlem Hostivice, Lipová 595, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 31. července 2006, č. j. 10 C 26/2005-94, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu žalovaného k „bytu II. kategorie, nacházejícímu se v k. ú. V.,, obec P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne
27. února 2007, č. j. 35 Co 549/2006-131, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. listopadu 2009, č. j.
10 C 26/2005-200, vyhověl změněné žalobě a uložil žalovanému povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 30. března 2010, č. j.
35 Co 56/2010-228, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku o věci samé a změnil ho v nákladovém výroku ohledně výše nákladů řízení; jinak ho i v tomto výroku potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastníkům řízení znám a nelze jej v daném případě zpochybnit /viz posléze uvedený výklad/ prostřednictvím dovolacího důvodu
podle §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.“) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že žalobkyně je jako vlastnice předmětného domu v dané věci aktivně věcně legitimována a že vlastnické právo nabyla (přinejmenším) vydržením ve smyslu §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). V této souvislosti dovodil, že od 3. června 1992, kdy jako kupující uzavřela s P. K. jako prodávajícím kupní smlouvu ohledně předmětného domu, s domem po dobu více než deseti let nakládala jako s vlastním (§129 odst. 1 obč. zák.) a po celou tuto dobu byla – se zřetelem ke zjištěným okolnostem (zejména k tomu, že uvedená kupní smlouva byla řádně zaregistrována tehdejším státním notářstvím, že později byla žalobkyně na jejím základě zapsána do katastru nemovitostí jako vlastnice předmětného domu a že její vlastnické právo k domu nebylo až do roku 2005 zpochybňováno) – v dobré víře,
že jí dům patří (§130 odst. 1 obč. zák.). Shodně se soudem prvního stupně pak odvolací soud uzavřel, že – z příčin rozvedených v napadeném rozsudku – užívá žalovaný předmětný byt bez právního důvodu, čímž neoprávněné zasahuje do vlastnického práva žalobkyně ve smyslu §126 odst. 1 obč. zák. Proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, k němuž se žalobkyně prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku (jeho potvrzujícímu výroku o věci samé) není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním meritorním rozhodnutím o změněné žalobě) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 větu za středníkem
o. s. ř.). Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. pak přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, z 31. května 2010, sp. zn. I. ÚS 281/10,
a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10).
Posléze uvedený dovolací důvod (tj. dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/
o. s. ř.) dovolatel uplatnil dovolací námitkou, že soud prvního stupně přečetl k důkazu kupní smlouvy z 20. února 1992 a z 3. června 1992, avšak tyto důkazy nehodnotil; tím je podle dovolatele nepřípustně opomenul, jak mají na mysli např. rozhodnutí Ústavního soudu z 12. června 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, a z 16. června 2003, sp. zn. IV. ÚS 283/2000. Uvedená dovolací námitka však nesměřovala k výkladu procesního předpisu a navíc
– vzhledem k posléze uvedenému – není ani opodstatněná, a proto jejím prostřednictvím nelze přípustnost dovolání založit.
V této souvislosti je především zapotřebí zdůraznit, že důkaz kupní smlouvou ze dne 3. června 1992 soud prvního stupně hodnotil (podle zásad zakotvených v ustanovení §132 o. s. ř.) jako způsobilý podklad pro svá skutková zjištění, která z něj posléze čerpal. Ve vztahu k důkazu kupní smlouvou ze dne 20. února 1992 pak v odůvodnění svého rozhodnutí v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. uvedl důvody, proč z něj neučinil žádná skutková zjištění; s ohledem na závěr o vydržení vlastnického práva k domu žalobkyní totiž pokládal pro právní posouzení věci za bezvýznamné okolnosti týkající se nabytí vlastnického práva k domu jejími právními předchůdci. Za této situace nelze uvedené důkazy pokládat za opomenuté ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu.
Prostřednictvím (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatel zpochybnil správnost právního názoru, že žalobkyně je jako vlastnice předmětného domu v dané věci aktivně věcně legitimována, neboť vlastnické právo k předmětnému domu nabyla (přinejmenším) vydržením (§134 odst. 1 obč. zák.), jelikož po dobu více než deseti let, co s domem nakládala jako s vlastním (§129 odst. 1 obč. zák.), byla – se zřetelem ke zjištěným okolnostem – v dobré víře, že jí dům patří (§130 odst. 1 obč. zák.).
Již v rozsudku ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, uveřejněném
na str. 587 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Právní rozhledy, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře,
že mu věc nebo právo náleží (§130 odst. 1 obč. zák.), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem,
za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“),
který by mohl mít za následek vznik práva. Při posouzení otázky, zda byl držitel „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří“, je třeba vycházet z toho,
zda při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl anebo mohl mít pochybnosti, že mu věc nebo právo patří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 568/96, uveřejněný na str. 158 v sešitě č. 5 z roku 1999 časopisu Soudní rozhledy). Tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 508/2001, uveřejněné pod C 573 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98, a ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2827/99, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2077/99, uveřejněné pod C 283 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Takovým titulem (právním důvodem) se může, v případě vydržení vlastnického práva, rozumět pouze právní úkon, jímž se věc převádí na jiného vlastníka, např. smlouva kupní, darovací, dohoda spoluvlastníků o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, rozhodnutí státního orgánu apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 11/2006). Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněný pod C 1067 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V posuzované věci se odvolací soud od uvedené judikatury neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem ustálené soudní praxe), jestliže na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.) dovodil, že žalobkyně nabyla vlastnické právo k předmětnému domu (přinejmenším) vydržením a že jako vlastnice předmětného domu je v dané věci aktivně věcně legitimována. Pro úplnost zbývá dodat, že předpokladem nabytí vlastnického práva k nemovitosti vydržením není zápis do katastru nemovitostí.
Je-li správný právní názor, že žalobkyně předmětný dům nabyla (přinejmenším) vydržením, tj. způsobem neodvozeným od právních předchůdců, jsou bezpředmětné dovolací námitky, jimiž dovolatel zpochybňoval vlastnické právo k domu, resp. „dobrou víru“ předchozích (byť i jen domnělých) vlastníků.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání
ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první
a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky ve výši 1.500,- Kč (srov. §2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. listopadu 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu