ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.4035.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 4035/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce MUDr. Y. E. U. , bytem v O., zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 262/35, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení 41,341.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 51/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2011, č. j. 18 Co 189/2011-181, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. 1. 2011, č. j. 10 C 51/2009-161, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby bylo žalované uloženo zaplatit mu částku 41,341.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Požadovaná částka měla dle žalobce představovat škodu odpovídající znehodnocení jeho obchodního podílu ve společnosti MERIDIAN TLW, spol. s r. o. – dále též jen „společnost“ (jejímž byl žalobce jediným společníkem), k němuž došlo v důsledku zahájení trestního stíhání žalobce a jeho vzetí do vazby. Žalobce byl v době od 14. 9. 1994 do 31. 7. 2007 trestně stíhán a dne 31. 7. 2007 byl zproštěn obžaloby, přičemž v době od 14. 9. 1994 do 12. 3. 1997 byl ve vazbě. Poté, co byl žalobce vzat do vazby, nebylo dle něj nikoho, kdo by mohl společnost řídit, a proto společnost byla nucena ukončit svou činnost, jež později již nebylo možné obnovit, pročež žalobce v roce 2003 svůj podíl prodal. V řízení pak prostřednictvím znaleckého posudku dokládal výši majetkové újmy, jíž utrpěl znehodnocením podílu ve společnosti. Obvodní soud konstatoval, že vzhledem k tomu, že k tvrzené škodě mělo dojít v důsledku nezákonného rozhodnutí vydaného před nabytím účinnosti zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), je v souladu s přechodným ustanovením obsaženým v §36 tohoto zákona třeba spor posoudit podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Jelikož trestní stíhání žalobce bylo skončeno zproštěním obžaloby, má žalobce v zásadě právo na náhradu škody dle §2 zákona č. 58/1969 Sb. za splnění zákonných podmínek. Tvrzení žalobce, že hodnota jeho obchodního podílu činila ke dni 14. 9. 1994 částku 41,371.000,- Kč a škoda na jeho straně odpovídá této částce po odečtení 29.700,- Kč coby částky po diskontování 100.000,- Kč, za něž žalobce svůj podíl prodal, však s ohledem na provedené dokazování přisvědčit nelze. Z provedených důkazů dle soudu vyplynulo, že společnost měla značné finanční potíže již od roku 1994, jakož i to, že společnost vyvíjela podnikatelskou činnost i po vzetí žalobce do vazby, byla řízena ředitelkou, jež rozhodovala o dalším chodu společnosti a setrvávala v kontaktu se žalobcem. Jediný prokázaný zájemce o společnost na začátku roku 1996 koupi nerealizoval mimo jiné proto, že se obával dalších věřitelů. Je třeba klást k tíži žalobce, že svůj obchodní podíl prodal až v roce 2003, neboť o osudu společnosti mohl rozhodnout přinejmenším po propuštění z vazby. I po vzetí žalobce do vazby měla společnost příjmy z podnájmu jejího velkoobchodu a nic jí nebránilo pokračovat ve smluvních vztazích z uzavřených komisionářských smluv. Prosperovala-li společnost tak, jak uvádí žalobce, není jasné, jak se pak v krátké době mohla dostat do likvidace. Tvrzení žalobce o prosperitě společnosti soud označil za nevěrohodná a žalobcem předložený znalecký posudek za smyšlený, jelikož nevycházel z reálných podkladů. Soud tedy uzavřel, že k poklesu hodnoty obchodního podílu žalobce ve společnosti MERIDIAN TLW, spol. s r.o. nedošlo v tvrzené výši a že případný pokles hodnoty obchodního podílu nenastal v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí. Žalobce měl vzniku škody předejít již v době omezení na svobodě, nejpozději po propuštění z vazby. Tyto úvahy tedy soud vedly k zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 8. 6. 2011, č. j. 18 Co 189/2011-181, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud označil za správný názor soudu prvního stupně, dle nějž je třeba zjišťovat příčinnou souvislost mezi rozhodnutím o vazbě a tvrzenou majetkovou újmou. Skutková zjištění v tomto směru učiněná soudem prvního stupně odpovídají zásadám hodnocení důkazů obsaženým v §132 o. s. ř. Závěr, dle nějž společnost již před vzetím žalobce do vazby měla finanční potíže, odpovídá provedeným důkazům a v logickém souladu s tím je i úvaha, že během roku 1994 nedošlo k významné změně ve vývoji podnikání a finanční situaci společnosti. Skutkovou verzi žalobce o okamžitém rozpadu společnosti vykazující mnohamilionové zisky oproti tomu nelze verifikovat prostřednictvím znaleckého posudku na ocenění hodnoty podílu ve společnosti, neboť jeho podkladem byly pouze tvrzení žalobce odporující zjištěním učiněným soudem prvního stupně ze souhrnu listinných důkazů. Hodnocení důkazních návrhů žalobce na provedení výslechu šesti distributorů jako nadbytečných odpovídá důkazní situaci, kdy o skutečnosti, že s těmito osobami měla společnost uzavřeny komisionářské smlouvy, soud nepochyboval a zjištění stran finanční situace společnosti učinil z jiných důkazů. Za daných okolností nelze žalobci přisvědčit, že by případná zjištění z neprovedených důkazů vedla k závěru, že žalobci vznikla škoda v příčinné souvislosti s vzetím do vazby ve výši poklesu hodnoty jeho obchodního podílu ve společnosti. Tyto úvahy tedy vedly odvolací soud k potvrzení prvostupňového rozhodnutí jako věcně správného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Co do důvodnosti dovolání odkázal na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatel zrekapituloval dosavadní průběh řízení a uvedl, že za zásadně právně významnou považuje v dané věci otázku, zda znehodnocení reálné hodnoty podílu ve společnosti v důsledku nezákonného trestního stíhání je škodou, kterou lze nahradit dle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. Dle dovolatele je řízení zatíženo vadou, jež spočívá v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel navrhoval jako důkazy k doložení vzniku škody odpovídající poklesu hodnoty jeho obchodního podílu ve společnosti svědecké výpovědi a znalecký posudek. K dovození příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a trestním stíháním jeho osoby soudu předestřel svá tvrzení osvětlující, v čem byla jeho osobní účast na podnikání společnosti nezastupitelná a proč nebylo z objektivních důvodů možno obnovit podnikání společnosti po propuštění dovolatele z vazby (příčinou bylo nadále probíhající trestní stíhání žalobce). K doložení svých tvrzení navrhl řadu důkazů, jež však nebyly soudem prvního stupně provedeny. Soudy nižších stupňů se při hodnocení důkazů zabývaly pouze korespondencí paní E. H. (ředitelky společnosti) z let 1995 až 1996, z níž zjistily, že ekonomický stav společnosti byl v tomto období špatný a že není možné, aby se natolik zhoršil jen za dobu vazebního stíhání žalobce. Jiné navržené důkazy nebyly vzaty v úvahu, ačkoliv byly sto zvrátit kusá zjištění především soudu prvního stupně. Byly-li by tyto důkazy (zejména výslechy komisních prodejců) provedeny, musela by být skutková zjištění nutně odlišná, neboť z těchto důkazů by vyplynulo, že hlavní příčinou ekonomického úpadku společnosti bylo právě zahájení trestního stíhání žalobce. Osobní potenciál žalobce, jeho znalost tureckého jazyka a využití osobních kontaktů vybudovaných na bázi vzájemné důvěry byly základem chodu společnosti i zásobování komisních prodejců. Konstatovaly-li soudy, že společnost vyvíjela činnost ještě v roce 1995, kdy byl žalobce ve vazbě, a tvrzení o jeho nepostradatelnosti jsou tak nepodložená, měly se rovněž zabývat obsahem této činnosti, která za těchto okolností směřovala pouze k zachování samotné existence společnosti, nikoliv však k její obvyklé obchodní činnosti. Dovolatel dále vyslovil nesouhlas s posouzením otázky vzniku škody a její výše. Nestandardní okolnosti provázející trestní stíhaní a značný časový odstup (15 let) od zahájení trestního stíhání do podání žaloby měly za následek, že se žalobci nedochovaly takřka žádné listinné důkazy, ze kterých by bylo možno zjistit reálnou hodnotu jeho obchodního podílu ke dni zahájení trestního stíhání. I za těchto okolností je v souladu s §125 o. s. ř. možno zjistit skutkový stav jinými důkazními prostředky (výslechy svědků či jiné listinné důkazy). Dovolatel činil patřičné důkazní návrhy, avšak soudy, aniž by důkazy provedly, usoudily, že z nich není možno tvrzení dovolatele prokázat. Předestřené výtky vůči rozhodnutím soudů nižších stupňů vedly dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, jakož i rozhodnutí mu věcně předcházející a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Z citovaného ustanovení je zřejmé, že zvažuje-li Nejvyšší soud přípustnost dovolání v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemůže se zabývat výtkami dovolatele poukazujícími na možné nedostatky ve skutkových zjištěních soudů nižších stupňů. Směřují-li tedy námitky dovolatele z valné části ke zpochybnění správnosti skutkových zjištění, nelze k nim přihlížet. Krom toho je možno podotknout, že i v případě, že by dovolání bylo přípustným a Nejvyšší soud by mohl správnost napadeného rozhodnutí přezkoumávat i z hlediska naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., tj. zda rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které má podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nebylo by možno pokládat tento dovolací důvod za naplněný. Za skutkové zjištění nemající oporu v provedeném dokazování ve smyslu citovaného ustanovení je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 8, svazek 1/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5266/2008, obdobně též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4255, CD 4/2007). V daném případě však lze skutková zjištění pokládat za logická a plně korespondující s výsledky provedeného dokazování. Je rovněž možno zdůraznit, že dovolací soud není soudem nalézacím, a nemůže tak provádět komplexní přehodnocení skutkových zjištění v kontextu v dovolání uplatněných tvrzení. Otázka, kterou dovolatel považuje za zásadně právně významnou, přitom soudy nižších stupňů nebyla v předestřeném smyslu výslovně řešena, a proto se k ní ani dovolací soud nemůže vyjádřit.
Za opodstatněné není možno pokládat ani výtky směřující proti postupu soudu při provádění dokazování. Tyto námitky směřují k naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze poukazovat na to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V tomto ohledu je předně třeba připomenout, že na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu lze z tvrzené vady řízení usuzovat jen tehdy, je-li spojena s právní otázkou týkající se sporného výkladu procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3339, CD 3/2007), kterážto ovšem v projednávané věci nijak předestřena nebyla. Nadto je možno uvést, že považuje-li dovolatel za pochybení, že soudy neprovedly veškeré jím navržené důkazy, přehlíží, že dle §120 odst. 1 o. s. ř. není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, vysvětlí-li současně v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění, proč se rozhodl některé z navrhovaných důkazů neprovést (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4258/2007). Této povinnosti přitom soudy obou stupňů dostály (zejména tedy soud prvního stupně, jehož úvahy posléze aproboval soud odvolací), dospěly-li k závěru, že byl-li hospodářský stav společnosti prokázán jinak (tímto závěrem je přitom v dané situaci v souladu s výše naznačenými možnostmi dovolacího přezkumu Nejvyšší soud vázán), jsou navrhované výslechy distributorů spolupracujících se společností na základě komisionářských smluv nadbytečné a nezpůsobilé doložit pro věc zásadní příčinnou souvislost mezi vzetím žalobce do vazby (popřípadě trestním stíháním jeho osoby) a poklesem hodnoty jeho obchodního podílu ve společnosti. Za těchto okolností není sebemenšího důvodu spatřovat v tom, že nebylo vyhověno všem důkazním návrhům dovolatele, pochybení ze strany soudů nižších stupňů, a ani takto zaměřené výtky dovolatele tedy nejsou způsobilé dovodit přípustnost a potažmo i důvodnost podaného dovolání.
Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. července 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu