ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.416.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 416/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce města Domažlice, se sídlem v Domažlicích, Náměstí Míru 1, zastoupeného Mgr. Jiřinou Endrštovou, advokátkou v Rakovníku, Poštovní 18, proti žalovanému Klatovské rybářství, a. s., se sídlem v Klatovech, K Letišti 442, zastoupenému JUDr. Jiřím Drahotou, advokátem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 70/II, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 200/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. června 2009, č. j. 15 Co 205/2009-69, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení o dovolání 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Jiřího Drahoty.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 5. ledna 2009, č. j. 5 C 200/2008-41, zamítl ve výroku I. žalobu o určení žalobce jako vlastníka stavby hráze Smolovského rybníka, a to hráze nacházející se na pozemcích parc. č. 97, 98, 99 a 100 v kat. úz. B., obec Zahořany, okres Domažlice, zapsané pracovištěm katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj v Domažlicích na LV č. 464; výrokem II. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně odůvodnil rozhodnutí tak, že Smolovský rybník je vodní dílo, jehož součástí je hráz, neboť bez této hráze by rybník nemohl plnit svůj účel. Rybník není objektem občanskoprávních vztahů a tedy ani stavbou ve smyslu §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Na rybník jako celek, tedy i s hrází, výpustěmi a dalším funkčním zařízením, je třeba se dívat jako na dílo, které je veřejnoprávního charakteru. Rybník podléhá režimu vodního zákona z roku 1973. V té době ovšem podle Ústavy z roku 1960 byly vodní toky a nádrže na těchto tocích vlastnictvím státu. Proto nemohlo dojít k přechodu vlastnictví vodní nádrže na vodním toku ze státu na obec. Na tomto závěru nic nemůže změnit skutečnost, že podle novely vodního zákona se do katastru nemovitostí zapisují údaje o hrázích. Hráz rybníka, byť jakkoli evidovanou v katastru nemovitostí jako stavbu či budovu, nelze považovat za součást pozemku, ale za součást povoleného vodního díla. Ani subjekt, který vynaložil náklady na vybudování vodního díla včetně hráze (obec v minulosti), nelze považovat za vlastníka části vodního díla.
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobce rozsudkem výše označeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení ve prospěch žalovaného.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně. Žalobce sice osvědčil naléhavý právní zájem na určovací žalobě, neboť v katastru nemovitostí je zapsáno duplicitní vlastnictví k předmětné nemovitosti ve prospěch žalobce i žalovaného. K povaze hráze rybníka však odkázal odvolací soud na závěr uvedený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1121/2008, který prezentoval tak, že hráz rybníka jako stavba, která je výsledkem určité stavební činnosti, je způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů, ovšem stavba, která není věcí podle §119 obč. zák., je součástí pozemku a vlastnictví k ní nabývá vlastník pozemku přírůstkem. Hráz je sice vodním dílem ve smyslu zákona o vodách, to ovšem ještě neznamená, že se jedná o samostatnou stavbu ve smyslu občanského práva. Nelze tedy vyloučit, že co je stavbou z hlediska veřejného práva, je z pohledu práva občanského jen součástí pozemku. Odvolací soud dovodil, že samotná charakteristika stavby hráze Smolovského rybníka nehraje určující roli; podstatné je, že tvoří součást vodního díla, v daném případě rybníka na vodním toku. Hráz je tedy součástí stavby rybníka ve smyslu předpisů veřejného práva, rybník je součástí vodního toku a není objektem občanskoprávních vztahů, tudíž není také stavbou ve smyslu §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které směřovalo do meritorního výroku I. rozsudku odvolacího soudu a jehož přípustnost byla opřena o ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu („o. s. ř.“); uplatněný dovolací důvod měl základ v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tvrzené nesprávné právní posouzení věci).
V dovolání žalobce konstatoval, že podle argumentace v napadeném rozsudku se čl. 8 někdejší Ústavy ČSSR (č. 100/1960 Sb.) vztahuje nejen na vlastní vodní toky, ale dopadá též na hráze, byť by taková hráz byla samostatnou věcí ve smyslu soukromého práva. S ohledem na tento právní názor odvolací soud nepovažoval za významné zabývat se dalšími právními otázkami, včetně otázky, zda sporná hráz je samostatnou věcí. Protože tato otázka není dosud v judikatuře dovolacího soudu komplexně vyřešena, jsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání. Dovolatel zmínil ustanovení §31 odst. 1 vodního zákona (odvolací soud mínil zákon č. 138/1973 Sb.) a zejména judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1121/2008, podle něhož může hráz rybníka představovat samostatnou věc v právním smyslu (významný je způsob jejího stavebního provedení). Sporná hráz přitom splňuje podle dovolatele podmínky k tomu, aby byla považována za samostatnou věc. Žalovaný by pak měl být jako zhotovitel jejím vlastníkem. Dovolací návrh zní na zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil tak, že předmětná nemovitost přešla na stát, a to buď podle někdejších ústavních předpisů, nebo podle zákona č. 138/1973 Sb., o vodách, který byl zákonem znárodňovacím co se týče vodních toků. Podle tohoto zákona byly součástí vodního toku nejen pozemky, ale i stavby ve vodním toku se nacházející. Tento právní stav přetrvával i ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tedy ke dni 24. 5. 1991. Žalovaný se ztotožnil s právními závěry nižších instancí a navrhl dovolání žalobce zamítnout.
V posuzované věci mohla být přípustnost dovolání založena – vzhledem ke shodě rozsudků nižších instancí bez předchozí kasace odvolacím soudem - jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř. ve znění před účinností zákona č. 7/2009 Sb.).
III.
Právní závěry odvolací instance lze sdílet, aniž by dovolací soud dále rozváděl jeho argumentaci extenzivně opřenou o ustanovení čl. 8 dříve platné Ústavy, tj. zákona č. 100/1960 Sb. Podstatné tu je, že se na vodní díla pohlíželo jako na funkční celek, jenž jako veřejný statek (předmět užívání neomezeného počtu osob) náležel do vlastnictví státu. Ze shodného předpokladu vycházely i tehdejší vodoprávní předpisy, zejména zákon č. 138/1973 Sb. (vodní zákon).
Dovolací soud vyslovil ve věci sp. zn. 22 Cdo 1121/2008 též právní názor, podle něhož hráz rybníka může být jako stavba, která je výsledkem stavební činnosti, způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů. Je třeba nyní dodat, že i při akceptaci takového alternativního právního názoru významně záleží na tom, jak je hráz rybníka konstruována, resp. postavena; navíc nelze odhlédnout od dalších aspektů věci, zmíněných ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, 28 Cdo 2431/2003, 25 Cdo 663/2001, 22 Cdo 234/2003, 22 Cdo 2344/2004. Nelze však opomenout skutečnost, že vodní dílo obvykle tvoří funkční celek , který by neměl mít – z hlediska právní jistoty i konkrétněji provozování samotného - rozdílné vlastníky.
A právě skrze tento pohled je třeba interpretovat relevantní ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., neboť jen v případě splnění tam stanovených podmínek by připadala v úvahu restituce ve prospěch obce podle zákona č. 172/1991 Sb.
Právní stav přilehlých pozemků však tomuto závěru nepřisvědčuje. V předchozí věci, v níž se řešilo právě vlastnictví pozemků (zavodněných rybníkem), bylo nižšími (týmiž) instancemi pod sp. zn. 3 C 88/98 a 10 Co 29/2003 (pravomocně, rozsudek odvolací instance ze dne 10. 4. 2003) rozhodnuto in favorem žalovaného. Na výsledku řízení ničeho nezměnil ani dovolací přezkum, jenž vyústil v rozsudek ze dne 22. 12. 2004, č. j. 28 Cdo 2431/2003-263, kterým bylo dovolání obce zamítnuto.
Především však, a to závazně i v relaci k nyní posuzované věci, rozhodoval o předchozí věci na podkladě ústavní stížnosti nynějšího dovolatele Ústavní soud. Jeho usnesení ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 95/05, odmítlo ústavní stížnost. V odůvodnění je reprodukován závěr převzatý z rozsudku dovolacího soudu (viz předchozí odstavec), podle něhož „jestliže (…) stavbu rybníka ve smyslu veřejného práva nelze oddělit od pozemku, který tvoří jeho dno a břehy, nemůže být rybník (jak je chápán vodním právem) samostatnou věcí z hlediska práva soukromého, se kterou by mohlo být samostatně nakládáno. Rybník v tomto pojetí tedy (…) není samostatným objektem občanskoprávních vztahů, a tudíž nemůže být stavbou ve smyslu občanského práva ani ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb.“ Ústavní soud dále označil za ústavně konformní závěr Nejvyššího soudu, podle něhož „důsledek z toho plynoucí (existující ke dni nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.) vylučuje možnost přechodu pozemku s rybníkem, hrází a příslušenstvím do majetku obce“.
Právní význam těchto závěrů dokumentuje jejich převzetí v podstatných tezích do Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve které byly publikovány pod č. 14 ve svazku 37, ročník 2005 – II. díl (viz právní věta tamtéž). Citované právní závěry jsou tak plně aprobovány a tvoří nevyhnutelný základ pro rozhodnutí v nyní posuzované věci, které tak musí být shodné s rozsudky nižších instancí.
IV.
Odvolací soud tedy rozhodl správně podle hmotného práva. Jeho rozsudku nelze přičíst ani judikatorní přesah, neboť řešení relevantních právních otázek již prošlo testem judikatury v předchozí shora citované věci – včetně Ústavního soudu. Navíc jde o posouzení jedinečného skutkového základu věci (podrobněji viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/1999, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, C 203). Nelze proto dovodit přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Protože dovolání není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Úspěšnému žalovanému náleží podle §243c odst. 1, §146 odst. 3, §243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, jež se spravují ustanoveními §5 písm. b), §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. Za jeden úkon právní služby náleží protistraně (k rukám jejího zástupce) výchozí sazba odměny 20.000,- Kč, krácená dvakrát o polovinu za jediný úkon v řízení a odmítnutí dovolání na 5 000,- Kč. S přičtením režijního paušálu 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a DPH představuje odměna – výše nákladů řízení částku 6.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu