ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.4167.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 4167/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Š. M. , bytem v Č. B., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Krybusovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II 58/16, proti žalované E. H. , bytem v Č. B., zastoupené JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem v Příbrami, Zahradnická 140, o zaplacení 80.340,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 196/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. července 2011, č.j. 19 Co 1279/2011-108, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. února 2011, č.j. 30 C 196/2010-72, ve výrocích I a III, jimiž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 79.340,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) spolu s náklady řízení v částce 29.812,- Kč (výrok III). Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, o poplatkové povinnosti žalované a vzhledem k částečnému zpětvzetí odvolání zastavil odvolací řízení v části směřující proti výroku II rozsudku okresního soudu (tj. výroku, jímž soud prvního stupně zastavil řízení v části o zaplacení 1.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem domu v Č. B. Byt o velikosti 2+1, I. kategorie, jenž se nachází ve druhém nadzemním podlaží tohoto domu (dále jen „předmětný byt“ nebo též „byt“) užívala žalovaná bez písemně uzavřené nájemní smlouvy a aniž by za jeho užívání platila žalobci odpovídající náhradu. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. listopadu 2009, č.j. 10 C 521/2009-24, jenž nabyl právní moci dne 23. září 2010, bylo žalované uloženo vyklidit předmětný byt do třiceti dnů od právní moci rozsudku. Přesný obsah ústního ujednání o výši úplaty – i se zřetelem k tomu, že nájemní smlouva ke své platnosti nyní vyžaduje písemnou formu (§686 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“) nepokládal odvolací soud za rozhodující, nehledě na to, že tyto skutečnosti žalovaná uplatnila v rozporu s ustanovením §118b odst. 1 občanského soudního řádu (o. s. ř.) až po skončení prvního jednání.
Žalobou uplatněný nárok odvolací soud kvalifikoval jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, majetkového prospěchu, jenž vznikl žalované na úkor žalobce užíváním bytu v jeho vlastnictví bez právního důvodu (§451 odst. 2 obč. zák.). Při určení výše peněžité náhrady, kterou je povinna žalovaná žalobci poskytnout (§451 odst. 1, §458 odst. 1 obč. zák.), odvolací soud vycházel z hladiny obvyklého nájemného za užívání srovnatelného bytu v daném místě a čase, kterou zjistil též za pomoci znaleckého posudku (jenž hodnotu práva konzumovaného žalovanou ocenil částkou cca 7.500,- Kč měsíčně). Oproti němu je částka žádaná žalobcem za užívání bytu žalovanou v době od května 2008 do prosince 2009 nižší a po započtení částek již zaplacených činí dluh žalované za uvedené období celkem 79.300,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to všem jeho výrokům, podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítá, že soudy obou stupňů o věci rozhodly, aniž by zjistily obsah dohody účastníků o užívání předmětného bytu, v tomto směru nepřihlédly k jejím tvrzením ani ke skutečnosti, že nájemci jiných bytů v témže domě platili nájemné podstatně nižší. Podle názoru žalované tak odvolací soud věc nesprávně posoudil jako nárok z bezdůvodného obohacení, ačkoliv žalovaná byt užívala po dohodě s žalobcem, jehož součástí bylo i ujednání o výši úplaty a o dalších podmínkách; ty ovšem žalobce nedodržel. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak dovoláním napadený rozsudek, tak i rozsudek soudu prvního stupně, jemuž má být věc vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl v dané věci dříve vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalovaná v dovolání nevymezuje žádnou právní otázku, jíž by bylo lze kvalifikovat jako otázku zásadního právního významu coby nezbytný předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vytýká-li odvolacímu soudu neúplnost či nesprávnost zjištění o obsahu dohody účastníků stran užívání předmětného bytu, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jenž však dovolateli v případě dovolání přípustného jen za splnění podmínky podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici není; o nesprávné právní posouzení věci (omyl soudu při výkladu či aplikaci právního předpisu na zjištění skutkový stav věci) zde očividně nejde.
Otázka, zda žalovaná byt ve vlastnictví žalobce užívala bez právního důvodu či nikoliv, byla ve vztahu mezi těmito účastníky již dříve vyřešena, a to rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. listopadu 2009, č.j. 10 C 521/2009-24, jímž bylo žalované uloženo předmětný byt vyklidit.
Otázka zjišťování obsahu dohody účastníků o užívání předmětného bytu a výše sjednané úplaty za užívání se navíc stává bezpředmětnou v situaci, kdy odvolací soud uzavírá, že jde o ujednání tak či onak (pro nedostatek formy dle §40 odst. 1 obč. zák.) neplatné a kdy žalovaná tyto rozhodné skutečnosti uplatnila v rozporu s ustanovením §118b odst. 1 o. s. ř. až po koncentraci řízení. Proti těmto závěrům žalovaná v dovolání námitky ani nevznáší.
Užívala-li žalovaná předmětný byt bez právního důvodu, vznikl mezi účastníky závazkový právní vztah z bezdůvodného obohacení (§451 odst. 2 obč. zák.), kdy je žalovaná povinna poskytnout žalobci za užívání bytu v jeho vlastnictví adekvátní peněžitou náhradu (§458 odst. 1 obč. zák.), jejímž vyjádřením je právě ona peněžitá částka odpovídající hladině obvyklého nájemného (částce vynakládané obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci); takový závěr odvolacího soudu zřetelně koresponduje s ustálenou judikaturou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, publikované v Souboru Nejvyššího soudu pod C 2701, ročník 2004; rozhodnutí ze dne 13. dubna 2005, sp. zn. 33 Odo 335/2004; ze dne 30. května 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004; ze dne 19. dubna 2004, sp. zn. 33 Odo 942/2003; nebo ze dne 20. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé (tj. v jeho výroku pod bodem I, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ukládající žalované zaplacení konkrétní peněžité částky žalobci) nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není.
Proti ostatním výrokům rozsudku odvolacího soudu je dovolání bez dalšího objektivně nepřípustné, ať jde již o výroky, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, nebo o výrok o zastavení řízení z důvodu (částečného) zpětvzetí odvolání podle §207 odst. 2 o. s. ř. Takové výroky mají totiž povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení, jež jsou vyjmenovány v ustanoveních §238, §238a a §239 o. s. ř. (k otázce přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalobci v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. října 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu