ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.4405.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 4405/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně CF FLOP s.r.o. , IČ 64608565, se sídlem v Brně, Nejedlého 383/11, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za účasti JUDr. Hanuše Jelínka, notáře se sídlem v Ostravě – Zábřehu, Starobělská 87, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o zaplacení částky 6.916.731,20 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 97/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2011, č. j. 20 Co 355/2008-227, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 6.916.731,20 Kč s přísl. s tím, že se jedná o náhradu škody, která jí vznikla na základě nesprávného úředního postupu notáře JUDr. Hanuše Jelínka, vedlejšího účastníka na straně žalované, při sepisu notářského zápisu, v němž jednatel žalobkyně Ing. L. M. a T. V. učinili prohlášení o uznání dluhu posledně jmenované, včetně její povinnosti zaplatit žalobkyni smluvní pokutu v případě nikoliv řádného splácení dluhu. Součástí notářského zápisu byl i souhlas T. V. s jeho vykonatelností. Když pak dlužnice svůj závazek neplnila, podala žalobkyně návrh na nařízení exekuce, který však byl Okresním soudem v Opavě částečně zamítnut pro vady ujednání o smluvní pokutě obsaženého v notářském zápise.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 5. 3. 2008, č. j. 16 C 97/2004-152, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky II. až IV.). Klíčové pro posouzení daného nároku bylo usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 14. 8. 2002, č. j. 29 Nc 215/2002-8 (ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2003, č. j. 10 Co 861/2002-22), jímž byl zamítnut návrh oprávněné (v tomto řízení žalobkyně) na nařízení exekuce podle notářského zápisu notáře JUDr. Hanuše Jelínka ze dne 10. 9. 1998, č. j. NZ 208/98, k uspokojení její pohledávky představující smluvní pokutu vůči povinné (T. V.). Citované rozhodnutí bylo v daném rozsahu odůvodněno tak, že z notářského zápisu není zřejmé, zda se smluvní pokuta vztahuje pouze na nesplnění prvé části závazku povinné vůči oprávněné ve výši 210.662,- Kč či jeho druhé části ve výši 108.670,- Kč, a není ani zřejmé, v jaké výši a jakým způsobem byla sjednána úhrada příslušenství dlužné částky, který den je účastníky považován za první den prodlení a jaký je přesný způsob určení smluvní pokuty k prvému dni porušení smluvní povinnosti povinnou. Obvodní soud pro Prahu 2 pak s odkazem na ust. §3 písm. b), §4 a §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, konstatoval, že žaloba není důvodná, neboť žalobkyně neprokázala vznik škody jako jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu podle uvedeného zákona. Soud prvního stupně zdůraznil nejasnost ustanovení notářského zápisu o smluvní pokutě a příslušenství a poukázal rovněž na to, že smluvní pokuta fakticky představuje 730 % z celkové dlužné částky ročně, což z ní činí ustanovení absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy vzhledem k ust. §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2008, č. j. 20 Co 355/2008-183, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.). K námitce žalobkyně, že se soud prvního stupně nezabýval nezákonným postupem Okresního soudu v Opavě (a také Krajského soudu v Ostravě), odvolací soud uvedl, že se jedná o nově namítané skutečnosti a v souladu s ust. §205a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), k nim nemůže být v odvolacím řízení přihlédnuto. I v případě, že by uvedené skutečnosti žalobkyně uplatnila včas, nemohly by na věci nic změnit, jelikož v dané situaci by bylo nezbytné vycházet z ust. §7 a násl. zákona č. 82/1998 Sb. a posoudit, zda se jednalo o nezákonná rozhodnutí (nikoliv tedy nesprávný úřední postup), přičemž tato otázka by nutně musela být zodpovězena záporně, neboť uvedená rozhodnutí nebyla zrušena nebo změněna příslušným orgánem (§8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Odvolací soud pak dovodil, že v době sepsání předmětného notářského zápisu bylo možné za výkon státní správy, za nějž žalovaná odpovídá, považovat jen sepis notářského zápisu, který obsahoval náležitosti ve smyslu §63 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v tehdy platném znění. Jeho součástí mohl být právní úkon podle §274 písm. e) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, tedy dohoda osoby oprávněné ze závazkového právního vztahu s osobou ze závazkového právního vztahu povinnou, v níž jsou tyto osoby individualizovány a jsou zde uvedeny právní důvod plnění, předmět a doba plnění i souhlas povinné osoby s vykonatelností notářského zápisu. Obsah této dohody však závisel na vůli oprávněné a povinné osoby ze závazkového právního vztahu a notář není, resp. podle tehdy platné právní úpravy nebyl povinen ji co do obsahu přezkoumávat. Účastníci pak netvrdili a z citovaného notářského zápisu nevyplývá, že by nesplňoval náležitosti předpokládané §63 notářského řádu, přičemž ust. §71a a §71b, jež upravují náležitosti notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, tehdy ještě součástí notářského řádu nebyla (byla do něj včleněna teprve zákonem č. 30/2000 Sb.). Jestliže tedy tyto náležitosti byly splněny, byl notářem sepsán notářský zápis, který je veřejnou listinou, aniž by bylo možné dovodit jeho nesprávný úřední postup. Obsah dohody účastníků závazkového vztahu nebyl náležitostí notářského zápisu jako veřejné listiny, takže pokud účastníkům notář poskytl v tomto směru právní poradu, nejednalo se o výkon státní správy ve smyslu §3 písm. a) ve spojení s §4 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 3. 2011, č. j. 28 Cdo 2217/2009-204, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud přikročil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu proto, že při zvažování otázky, zda se notář dopustil nesprávného úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., se nelze omezit pouze na posouzení formálních náležitostí kladených notářským řádem na notářské zápisy, ale je třeba brát v úvahu též obsahovou stránku právního úkonu, což však odvolací soud neučinil. Nepřezkoumal rovněž závěr soudu prvního stupně, zda bylo sjednání smluvní pokuty v rozporu s dobrými mravy.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 6. 2011, č. j. 20 Co 355/2008-227, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou a mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem (výroky II. a III.). S odkazem na závěry zrušujícího rozsudku dovolacího soudu odvolací soud konstatoval, že notář formální i obsahovou stránkou notářského zápisu realizoval výkon státní správy ve smyslu ust. §3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. a jeho činnost byla ve smyslu ust. §4 odst. 1 a 2 téhož zákona úředním postupem. Předmětný notářský zápis splňoval formální náležitosti podle ust. §63 notářského řádu v tehdy účinném znění, avšak měl vady po stránce obsahové, které vedly k jeho částečné nevykonatelnosti. Odvolací soud se nicméně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nelze-li pro neurčitost ujednání o smluvní pokutě ani na podkladě v řízení provedených důkazů jednoznačně seznat, co si účastníci ohledně smluvní pokuty chtěli sjednat, není možné dovodit ani žádné právo žalobkyně, na jehož základě by následně mohla vzniknout škoda. Tvrzení žalobkyně ohledně vůle účastníků předmětného vztahu nebyla prokázána, neboť se neshodují s výpovědí T. V. ani vedlejšího účastníka. Za těchto okolností nemá požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky žádný skutkový podklad, a to bez ohledu na pochybení notáře. Odvolací soud shledal správným i závěr obvodního soudu o rozporu sjednané smluvní pokuty s dobrými mravy (třebaže k jejímu platnému sjednání vlastně nedošlo). Smluvní pokuta ve výši 2 % denně je totiž ve smyslu ust. §39 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy, neboť roční smluvní pokuta by více než sedminásobně přesáhla dlužnou částku, což se příčí konstantní judikatuře. Žalobkyni tak jednáním notáře nemohla vzniknout škoda, za kterou by odpovídala žalovaná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v postižení řízení vadou, která mohla způsobit nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v nesprávném právním posouzení věci. V souvislosti s ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 2837/07, a zrekapitulovala obsah zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu v projednávané věci. Vůle žalobkyně i paní V. sjednat smluvní pokutu je zhmotněna v písemné podobě v posuzovaném notářském zápisu a projevy této vůle se setkaly. Smluvní pokuta ve výši 2 % denně byla sjednána vzhledem k tomu, že paní V. byla problematickým dlužníkem. Soud se nezabýval žalobkyní předloženými důkazy, jimiž mělo být prokázáno, že povinná a její manžel měli dostatečný majetek, aby pohledávku uspokojili. Odpovědnost žalované je objektivní a není třeba ji dokazovat. Dovolatelka se zaobírala otázkou, zda právo na zaplacení smluvní pokuty vzniklo či nikoliv. Nesprávného úředního postupu, jenž byl v příčinné souvislosti se vznikem škody, se dopustil nejen notář, ale i soudy v exekučním řízení. Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátkou (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody, které by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, spatřuje v ust. §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (ust. §237 odst. 3 o. s. ř.).
O takový případ se zde však nejedná.
Připomíná-li dovolatelka nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2837/07, podotýká Nejvyšší soud, že citované rozhodnutí bylo vydáno dříve, než zákon č. 7/2009 Sb. s účinností od 1. 7. 2009 vnesl do o. s. ř. nové znění ust. §237 odst. 3 o. s. ř., podle nějž se při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nepřihlíží k okolnostem uplatněným dovolacími důvody dle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. Podle konstantního výkladu by tak dovolací důvod ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. mohl založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze v případě, že by jeho prostřednictvím byla dovolacímu soudu předkládána k posouzení otázka zásadního právního významu týkající se výkladu procesního práva. Dovolatelka však ve svém dovolání žádnou takovou otázku nevymezila. Vzhledem k uvedenému tak Nejvyšší soud nemohl přezkoumat dovolací námitku, podle níž se odvolací soud nezabýval důkazními návrhy žalobkyně, jimiž chtěla prokázat solventnost T. V. a jejího manžela.
Konstatuje-li dovolatelka, že v notářském zápisu je zhmotněná vůle stran uznání dluhu, pokud jde o smluvní pokutu, napadá tím v podstatě skutkové zjištění učiněné odvolacím soudem, jenž dospěl k závěru, že tvrzení žalobkyně se v tomto směru rozcházejí s tvrzeními T. V. i vedlejšího účastníka. Uplatňuje tím dovolací důvod ve smyslu ust. §241a odst. 3 o. s. ř., ačkoliv tak vzhledem k ust. §237 odst. 3 o. s. ř. za dané procesní situace činit nemůže. Jestliže dovolatelka osvětluje, z jakého důvodu byla sjednána smluvní pokuta ve výši 2 % denně, a zpochybňuje tak de facto závěr odvolacího soudu o tom, že smluvní pokuta byla vzhledem ke své výši dohodnuta v rozporu s dobrými mravy, je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud opakovaně (viz např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, dále usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004, či ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3865/2010) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze zásadně považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi, neboť o tu by se mohlo jednat jen v případě, že by pochybení při hodnocení rozporu s dobrými mravy bylo zvláště výrazné a mělo obecnější ráz (tedy pokud by se týkalo samotné koncepce posuzování rozporu s dobrými mravy). Dovolací soud přitom neshledal v řešení této otázky odvolacím soudem za shora popsaného skutkového stavu existenci zásadního právního významu jako nezbytné podmínky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Odpovědnost státu založená zákonem č. 82/1998 Sb. je skutečně objektivní, avšak dovolatelka si tento termín vykládá nesprávně, jestliže se domnívá, že značí, že není třeba odpovědnost státu podle citovaného zákona prokazovat. To, že je odpovědnost objektivní, znamená, že není závislá na zavinění, které tak nepředstavuje jednu z podmínek jejího vzniku. I přesto však existují jiné tři podmínky, které musí být kumulativně naplněny, aby mohl být učiněn závěr o existenci odpovědnosti státu, a sice vznik škody, nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup a příčinná souvislost mezi nimi. Pakliže soud dospěje k závěru, že byť i jediná z uvedených podmínek není dána, stát za případnou škodu neodpovídá. Už proto, že soudy dospěly k samostatným závěrům, že nelze zjistit vůli stran při sjednání smluvní pokuty, která by navíc (v případě platného ujednání) byla v rozporu s dobrými mravy, kteréžto závěry není dovolací soud vzhledem k ust. §237 odst. 3 o. s. ř. oprávněn přezkoumávat (viz výše), musely též dovodit, že právo na zaplacení smluvní pokuty nevzniklo, přičemž nyní již není možné tento závěr zvrátit. Jelikož postup soudů v exekučním řízení se bezprostředně odrazil v jejich rozhodnutích, přichází zde do úvahy toliko odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. V situaci, kdy žádné z předmětných rozhodnutí nebylo ve smyslu ust. §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. změněno ani zrušeno, nelze nárok na náhradu škody proti státu uplatnit.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je proto podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty první, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované ani vedlejšímu účastníkovi žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. července 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu