ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.498.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 498/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Dr . G. H. , bytem U. B., S., zastoupeného Andreasem Ueltzhöfferem, advokátem se sídlem ve Praze 1, Klimentská 10, proti žalované stauner palet s. r. o ., IČ 252 38 701, se sídlem ve Starém Klíčově 143, Mrákov 345 01, zastoupené JUDr. Janem Gallivodou, advokátem se sídlem v Plzni, Nerudova 5, o zaplacení částky 15.042,- EUR s příslušenstvím oproti vrácení osobního automobilu, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 147/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. listopadu 2011, č. j. 11 Co 274/2011-358, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 26. 4. 2011, č. j. 3 C 147/2008-320, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu částku 17.899,98 EUR s příslušenstvím s tím, že žalovaná je povinna do 3 dnů od právní moci rozsudku převzít od žalobce osobní automobil V. P. (výrok I.), zamítl dále žalobu v části, v níž se žalobce domáhal, aby bylo žalované uloženo zaplatit náklady na parkování vozidla ve výši 30 EUR měsíčně od 1. 12. 2007 do převzetí auta a to spolu s úrokem z prodlení (výrok II.) a dále dalších 1.471,05 EUR s příslušenstvím (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Žalobce dovozoval svůj nárok ze skutečnosti, že od žalované (respektive od společnosti CAR POINT, s. r. o., dále též jen „žalovaná“, jejímž právním nástupcem se později stala nynější žalovaná, k čemuž bylo přihlédnuto Krajským soudem v Plzni, jenž usnesením ze dne 30. 1. 2009, č. j. 11 Co 551/2008-98, rozhodl o tom, že v řízení bude pokračováno na straně žalované se společností stauner palet, s. r. o.) zakoupil ve výroku uvedené vozidlo (dále též jen vozidlo či vůz), jelikož však tento vůz nesplňoval požadavky žalobce vyjádřené v objednávce vozu, žalobce po neúspěšné žádosti o výměnu vozidla od kupní smlouvy odstoupil, což však žalovaná neakceptovala a nevrátila mu kupní cenu. Jelikož žalovaná si po odstoupení od smlouvy vozidlo nevyzvedla, hradil žalobce i náklady na parkování vozidla, jejichž náhrada by mu měla být dle jeho žalobního návrhu v tomto řízení taktéž přiznána, stejně jako náhrada nákladů, jež za dané situace musel vynaložit na zprovoznění svého staršího vozidla. Na základě pokynů vyslovených v předchozím zrušujícím usnesení odvolacího soudu soud prvního stupně doplnil dokazování a učinil následující závěry. Mezi účastníky probíhala telefonicky a elektronickými prostředky po nějakou dobu jednání ohledně vozidla, jež měla žalovaná dodat žalobci. V rámci této komunikace žalobce vyslovil své představy o vozidle, o jehož dodání by měl zájem. V červenci 2007 byl žalobce vyzván externím spolupracovníkem žalované U. G., aby vozidlo převzal. Vozidlo bylo přivezeno do místa bydliště žalobce, bylo mu předvedeno a žalobce se s ním mohl během asi 1,5 hodiny seznámit. Po prohlídce vozu jej žalobce převzal, což bylo stvrzeno podpisem, jeho požadavku na doplnění navigačního CD západní Evropy, bylo posléze vyhověno. Přestože žalobce původně projevil zájem o vůz žlutý, při předání nevznášel námitky proti červené barvě vozu, rovněž neměl námitek proti vybavení vozu. Převzetí vozu a zaplacení kupní ceny dle soudu dokládá, že došlo k řádnému uzavření kupní smlouvy v ústní formě. Vozidlo bylo prodáváno v ČR a jeho stav umožňoval provoz v ČR, skutečnost, že vozidlo nebylo dle představ žalobce, nezpůsobuje neplatnost tohoto právního úkonu. Rozhodl-li se žalobce následně odstoupit od smlouvy s tvrzením, že vůz neodpovídal jeho objednávce (dle žalobce ve vozidlu chyběly požadované hlavové, čelní a boční airbagy, omezovač rychlosti, CD s mapami, systém EPS a zimní výbava), nelze toto odstoupení od smlouvy pokládat za platné. Prohlédl-li si totiž žalobce vozidlo a seznámil-li se s jeho stavem, lze mít za to, že souhlasil s převzetím vozu s jinou technickou výbavou, a odstoupení od koupě tak nemůže být platné ani účinné. Tyto úvahy vedly tedy soud k zamítnutí žaloby.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž je rozsudkem ze dne 25. 11. 2011, č. j. 11 Co 274/2011-358, ve výroku pod bodem I. změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 15.042,- EUR s příslušenstvím oproti povinnosti žalobce vydat žalované osobní automobil zn. V. P. (výrok I.), žalobu na zaplacení další částky 2.857,98 EUR s příslušenstvím zamítl (výrok II.), ve výrocích pod body II., III., IV. napadený rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok V.) a zamítl návrh žalobce na přikázání věci jinému soudu prvého stupně v obvodu Krajského soudu v Plzni (výrok VI.). Odvolací soud po zopakování dokazování dospěl k částečně odlišným závěrům než soud prvního stupně. Zdůraznil, že souhlas žalobce s odlišnou výbavou auta oproti té, kterou očekával na základě předchozího jednání s žalovanou, nebyl nikterak doložen a skutkový závěr vyslovující opak je zcela nepatřičným. Pro právní posouzení věci je důležité, že automobil měl být žalobci dodán s výbavou čelních, postraních airbagů i hlavového airbagu, ačkoliv se daný typ automobilu s takovouto výbavou v době uzavírání kupní smlouvy nevyráběl. Z toho je zřejmé, že se žalovaná zavázala k dodání automobilu v provedení, jež nebylo technicky možné. Tato počáteční fyzická nemožnost plnění tedy má za následek neplatnost právního úkonu ve smyslu §37 odst. 2 obč. zák., neboť za nemožnost plnění ve smyslu tohoto ustanovení je třeba považovat nejen nemožnost dodání celé věci, ale i nemožnost dodání věci v takovém provedení a takových vlastností, jež neodpovídá technickým možnostem. Žalované, jako autorizovanému prodejci motorových vozidel, musely být tyto okolnosti známy. Je-li tedy možno považovat smlouvu za neplatnou pro nemožnost plnění, není třeba se zabývat její případnou neplatností pro omyl dle §49a obč. zák. či účinností odstoupení od smlouvy žalobcem. Povinností stran neplatné smlouvy je pak v souladu s ustanovením §457 obč. zák. vrátit si vzájemně vše, co podle smlouvy obdržely, tedy žalobce je povinen vrátit žalované automobil oproti uhrazené kupní ceně 15.042,- EUR. Jelikož žalobce byl na rozdíl od žalované připraven tuto povinnost splnit, dostala se žalovaná do prodlení s vrácením kupní ceny, pročež je na místě přiznat žalobci právo i na náhradu úroků z prodlení, a to ode dne následujícího po dni, který byl výzvou žalobce k převzetí vozu stanoven jako nejzazší termín jeho převzetí. Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že část z požadované částky 17.899,98 EUR představuje daň z přidané hodnoty zaplacená žalobcem příslušnému finančnímu úřadu ve Spolkové republice Německo. Jelikož ustanovení §457 obč. zák. výslovně hovoří o povinnosti vrátit si vzájemné plnění a žalovaná jako kupní cenu obdržela částku 15.042,- EUR, může ji stíhat povinnost vrátit pouze tuto částku. Tato úvaha vedla odvolací soud ke změně prvostupňového rozhodnutí v naznačeném rozsahu, tedy k vyhovění žalobě do uvedené částky, a k zamítnutí žaloby co do zbytku žalobcem požadované náhrady nákladů na pořízení vozu. Krajský soud dále podotknul, že uplatnila-li žalovaná v řízení co do výše nespecifikovaný požadavek na poskytnutí náhrady za užívání vozidla, nelze mu přiznat opodstatnění mimo jiné již proto, že žalobce do zjištění skutečností zakládajících neplatnost smlouvy užíval automobil v dobré víře jako vlastník, a proto žalované v souladu s §458 odst. 2 obč. zák. nepřísluší právo na náhradu za běžné opotřebení vozidla či za jeho užívání. Odvolací soud se blíže nemohl zabývat tvrzenými nároky žalobce na náhradu za parkování vozidla a za investice do staršího vozidla, jelikož tyto se nestaly s ohledem na odlišný právní názor soudu prvního stupně předmětem jeho zkoumání, pročež je na místě, aby v tomto rozsahu věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V naznačeném rozsahu tedy odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, přičemž neshledal, že by byly dány podmínky pro žalobcem navrhované přikázání věci jinému okresnímu soudu v obvodu jeho působnosti, pročež návrh žalobce v tomto směru zamítl.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost považuje s ohledem na měnící povahu napadeného výroku za danou ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Důvodnost dovolání pak dovolatelka spatřuje v souladu s ustanovením §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. ve vadě řízení ohrožující správnost rozhodnutí ve věci a v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka zdůraznila, že pokud dle žalobce měla být mezi účastníky uzavřena kupní smlouva, mezi jejíž ujednání by patřilo i sjednání určitých konkrétních vymíněných vlastností, pak je pouze na něm, aby svá tvrzení řádně a nade vši pochybnost dokázal. Žalobce nepředložil soudu žádnou písemnou smlouvu, což odpovídá tomu, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva v ústní formě. Nezávazná komunikace, dílem písemná a dílem ústní, vedená mezi účastníky před uzavřením smlouvy není podle názoru dovolatelky směrodatná pro posouzení obsahu konečného smluvního ujednání mezi účastníky, odvolací soud tedy pochybil, pokládal-li ji za součást smluvního ujednání. Dle dovolatelky žalobcem předkládané objednávky a e-mailová komunikace nemají vazbu na v konečné fázi uzavřenou kupní smlouvu v ústní formě, což potvrzuje i skutečnost, že v předložené e-mailové komunikaci je zmiňováno vozidlo žluté barvy, avšak žalobcem bylo zakoupeno vozidlo barvy červené. K převzetí vozidla došlo následně na základě ústně uzavřené kupní smlouvy, přičemž při převzetí vozidla, jak bylo svědecky doloženo, si žalobce důkladně vozidlo prohlédl a byl seznámen s výbavou vozu, aniž by měl vůči předávanému vozu jakékoliv výhrady. Za těchto okolností tedy není prostor pro závěr, že by mezi účastníky byla uzavřena smlouva s žalobcem tvrzeným obsahem, z níž žalobce dovozuje své nároky. Z tohoto důvodu jsou rovněž zcela bezvýznamná tvrzení žalobce, že by uzavřená kupní smlouva měla být neplatná pro počáteční nemožnost plnění či omyl. Dovolatelka dále zdůraznila, že se žalobcem bylo od počátku komunikováno v jeho mateřském (německém) jazyce, aniž by to bylo povinností dovolatelky jako osoby podnikající v České republice, a dále, že žalobce jako vysokoškolsky vzdělaná osoba schopná vnímat a reagovat na mluvené slovo byl bezpochyby schopen uzavřít smlouvu v ústní formě. V dané situaci pak nebylo prostoru ani pro to, aby žalobce odstoupil od smlouvy. Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu i skutečnost, že se důsledně nezabýval její procesní obranou, a zatížil tak řízení vadou ohrožující správnost rozhodnutí ve věci. Tyto argumenty vedly dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření zpochybnil opodstatněnost argumentů žalované a navrhl, aby bylo její dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítnuto či jako nedůvodné zamítnuto, a aby mu byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, které je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho důvodností.
Nelze přehlédnout, že dovolatelka svými argumenty brojí především proti závěrům týkajícím se toho, kdy a jakým způsobem měla být mezi účastníky uzavřena kupní smlouva, tedy proti skutkovým zjištěním učiněným ohledně projevu a obsahu účastníky projevené vůle (oproti odvolacímu soudu, jenž ve svém posouzení vyšel z toho, že k uzavření smlouvy došlo na základě objednávky žalobce před předáním vozidla, byla dle dovolatelky kupní smlouva uzavřena v ústní formě až při předání vozidla). Svými námitkami tak směřuje především k naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění postrádající oporu v provedeném dokazování ve smyslu citovaného ustanovení je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 8, svazek 1/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5266/2008, podobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4255, CD 4/2007). Takovéto nedostatky však skutková zjištění odvolacího soudu nevykazují. Odvolací soud na základě provedeného dokazování dovodil, že obsahem komunikace předcházející samotnému předání vozidla bylo již samotné uzavření kupní smlouvy na vozidlo s konkrétně specifikovaným vybavením. Tento závěr odpovídá ve spise založeným důkazním materiálům, především e-mailové komunikaci, jakož i logice věci, když žalovaná (prostřednictvím osoby, jež pro ni zajišťovala prodej aut) přivezla vozidlo stejné značky, o jehož dodání bylo mezi účastníky jednáno, k bydlišti žalobce jako kupujícího, což nasvědčuje tomu, že šlo o dodání objednaného zboží, a poněkud odporuje tezi dovolatelky o naprosté nezávaznosti předchozí komunikace mezi účastníky.
Je tedy možno uzavřít, že předestírá-li dovolatelka ve svém dovolání odlišné hodnocení provedených důkazů, na základě nějž by bylo možno konstruovat i jiné právní posouzení věci, přehlíží, že dovolací soud není soudem nalézacím, jež na základě provedeného dokazování činí svá skutková zjištění a v návaznosti na to i právní posouzení věci, a správností rozhodnutí odvolacího soudu se může zaobírat pouze v mezích daných zákonem připuštěnými dovolacími důvody. Nelze-li v jejich intencích, jak bylo osvětleno výše, shledat pochybení na straně odvolacího soudu, není na místě zpochybňovat správnost jeho rozhodnutí.
Dále lze podotknout, že ačkoliv nelze vyloučit, že by ústní dohodou žalobce a osoby za žalovanou vozidlo předávající mohlo dojít ke změně ujednání kupní smlouvy uzavřené prostřednictvím komunikace na dálku, předpokladem řádné dohody o změně smluvních ujednání je platné uzavření smlouvy, jež má být takto měněna (nevznikla-li platně práva a povinnosti smluvních stran, nemohou být ani platně změněna). Odvolací soud přitom dovodil absolutní neplatnost kupní smlouvy pro faktickou nemožnost plnění, dovolatelka tento závěr nikterak argumentačně nevyvrací (pouze relativizuje jeho význam svými tvrzeními o odlišném okamžiku uzavření kupní smlouvy a rozdílnosti jejího obsahu), a není tak na místě, aby se jím zabýval dovolací soud, vázaný dle §242 odst. 3 o. s. ř. dovolacími důvody a jejich vymezením (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 649/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 204/2011). Zcela bez významu je za daných okolností zmínka dovolatelky o neplatnosti odstoupení od smlouvy žalobcem, neboť obstojí-li závěr o neplatnosti smlouvy, je jakékoliv zkoumání případného odstoupení od smlouvy zcela nadbytečné.
Vytkla-li dovolatelka odvolacímu soudu vadu řízení spočívající v tom, že se dostatečně nezabýval její procesní obranou, pak ani z této výtky nelze dovodit důvodnost podaného dovolání. Třebaže v případě přípustného dovolání přihlíží dovolací soud v souladu s §242 odst. 3, větou druhou, o. s. ř. k vadám řízení potenciálně ohrožujícím správnost rozhodnutí ve věci z úřední povinnosti, v daném případě řízení takovouto vadou zatížené neshledal. Dovolatelka sama dané pochybení blíže nevymezuje, což dovolacímu soudu brání, aby se v tomto směru blíže vyjádřil. Má-li na mysli svou procesní obranu spočívající v požadavku na poskytnutí úhrady za užívání vozidla žalobcem, tak s touto námitkou se odvolací soud vypořádal, a není důvodu mu vytýkat její přehlédnutí (nadto lze podotknout, že mínila-li dovolatelka v řízení uplatnit námitku započtení, bylo na ní, aby tuto námitku uplatnila způsobem dostatečně určitým, aby se s ní soud mohl tomu odpovídajícím způsobem vypořádat – k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2623/2009).
Z uvedeného je zřejmé, že dovoláním nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozhodnutí odvolacího soudu, pročež Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné dle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 6. srpna 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu