ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.995.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 995/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce S. A. zastoupeného JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Svitavská 1, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 56.688,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 199/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2010, č. j. 20 Co 432/2010-52, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 6. 2010, č. j. 14 C 199/2009-36 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 56.688,- Kč s příslušenstvím. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení shora uvedené částky jako náhrady škody vzniklé v souvislosti s trestním stíháním jeho osoby vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 15/2004. Vyšel ze zjištění, že žalobcem uplatněná jistina mu byla vyúčtována advokátkou JUDr. Danielou Trávníčkovou, a to fakturou ze dne 20. 10. 2008 za právní služby při obhajobě v trestním řízení, vedeném proti žalobci u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 15/2004, které skončilo rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 2008, č. j. 3 To 97/2008-599, jenž nabyl téhož dne právní moci a jímž byl žalobce zproštěn obvinění. Vzal za prokázané, že žalobce podle svého tvrzení dosud fakturovanou částku nezaplatil. Zaujal názor, že žalobce má podle §5 písm. a), §7 odst. 1 a §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“) právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (zahájením trestního stíhání, které skončilo zprošťujícím rozsudkem). Dovodil, že v trestním řízení byly advokátkou provedeny následně vyúčtované úkony obhajoby žalobce v žalované částce, kterou je povinen žalobce advokátce uhradit. Neztotožnil se s názorem žalované, že škoda vznikne až v okamžiku zaplacení nákladů obhajoby a poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 548/99, podle něhož škodu představují nejen majetkové hodnoty, které již byly vynaloženy, ale i ty, které by bylo nutno vynaložit k uvedení do předchozího stavu. Soud prvního stupně proto žalobě vyhověl včetně příslušenství. Úrok z prodlení přiznal žalobci od 8. 5. 2009 po uplynutí šestiměsíční lhůty k úhradě nároku, uplatněného žalobcem u žalovaného dne 7. 11. 2008.
Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu se žádostí, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobci 56.688 Kč s příslušenstvím. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že žalobci mohl v důsledku zproštění obžaloby v trestním řízení vzniknout nárok z nezákonného rozhodnutí ve smyslu §7 odst. 1 a §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a ztotožnil se též s výší advokátkou účtovaných nákladů obhajoby. Odvolací soud za spornou považoval však otázku vzniku škody na straně žalobce za situace, kdy dosud dlužnou částku advokátce neuhradil. Zaujal názor, že podle §422 odst. 1 o. z. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Skutečnou škodou se rozumí majetková újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného tím, že se jeho majetek v důsledku škodné události zmenšil. Podle odvolacího soudu nelze takovou skutečnost na straně žalobce dovodit, žalobce vyúčtovanou odměnu za právní služby advokátky neuhradil a jeho majetek se tudíž v žádném směru v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutí nezmenšil. Vyslovil, že odkaz soudu na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 548/99 je v dané věci nepřípadný, neboť jde o věc skutkově zcela odlišnou, kdy žalobce dovozuje škodu z toho, že má dluh vůči své obhájkyni v trestním řízení, na který však dosud ničeho nezaplatil a k žádnému úbytku jeho majetkových hodnot tudíž nedošlo. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 986/2001, sp. zn. 25 Cdo 2550/2004 a sp. zn. 25 Cdo 1338/2005, podle něhož pokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla. Samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není tudíž skutečnou škodou ani ušlým ziskem. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nárok na náhradu škody tedy dosud nevznikl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konstatoval, že podle odvolacího soudu v dané věci je sporná pouze otázka vzniku škody na straně žalobce. Nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že pokud žalobce fakturu vyúčtovaných nákladů nutné obhajoby neuhradil, majetek se v tomto případě nezmenšil a žádná škoda mu nevznikla. V této souvislosti poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 548/99 s tím, že dané rozhodnutí dopadá též na projednávanou věc, pokud jde o otázku vzniku škody na straně žalobce. V dovolání zdůrazňoval, že škoda, která je předmětem tohoto řízení, mu vznikla v souvislosti s nezákonným trestním stíháním. Dovozoval, že v dané věci šlo o případ nutné obhajoby, proto musel být v trestním řízení ze zákona zastoupen obhájcem. Tvrdil, že i nadále jsou uplatnitelné závěry, které k definici škody formuluje stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. Cpj 87/70, které bylo aplikováno v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 347/2000 a je třeba z něj vycházet v dané věci. Podle dovolatele v jeho majetkové sféře vznikla nezákonným rozhodnutím státu újma, která je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tedy penězi a znamená zmenšení jeho majetkového stavu oproti stavu před škodnou událostí, kterou je nezákonné rozhodnutí, které bylo zrušeno a představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu. Dovolatel považoval právní posouzení věci odvolacím soudem za nesprávné a porušující ústavní princip rovnosti zakotvený v článku 1 Listiny. Rovněž poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 3026/07 s tím, že soudy by neměly při aplikaci jednotlivých ustanovení zákona postupovat mechanicky, nýbrž vycházet z významu, smyslu a účelu zákona jako celku a interpretovat jeho ustanovení ústavně konformním způsobem, za současného individuálního posouzení dané věci. Dovozoval, že z ustanovení §1 odst. 1, §2, §7 odst. 1 a §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nevyplývá, že by odpovědnost za škodu byla vázána taktéž na skutečnost, že poškozený uhradil škodu, která mu z nezákonného rozhodnutí státu vznikla. Tvrdil, že pokud po něm stát požaduje, aby škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím uhradil a na tento krok teprve váže svoji odpovědnost podle §1 zákona č. 82/1998 Sb., jedná nezákonně, neboť se fakticky zprošťuje odpovědnosti za škodu způsobem, který mu zákon č. 82/1998 Sb. nedává a jeho rozhodnutí je nezákonné. Podle dovolatele nelze v případě, kdy je škoda hrazena v penězích uznat prokázání nároku na náhradu škody pouze tehdy, kdy již poškozený prostředky na její odstranění vynaložil. Dovolatel v závěru shrnul, že mu vznikla škoda tím, že v trestním řízení musel mít ze zákona obhájce, protože šlo o nutnou obhajobu. Namítal, že se žádného trestného činu nedopustil, je nevinen a nezákonné rozhodnutí státu o zahájení jeho trestního stíhání bylo zrušeno. Poukazoval na skutečnost, že musel mít ze zákona obhájce, proto s uvedením věci do předešlého stavu jsou spjaty náklady nutné obhajoby za každý úkon, který obhájce ve prospěch žalobce v trestním řízení učinil. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Zjistil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož směřuje proti pravomocnému rozhodnutí rozsudku odvolacího soudu a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel konkrétní procesní vady nenamítá a tyto se nepodávají ani z obsahu spisu. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, je -li naplněn další důvod uplatněný žalobcem v dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (žalobcem uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na právním závěru, že v dané věci žalobci nevznikl nárok na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.
Závěr odvolacího soudu, že žalobci škoda dosud nevznikla, je zcela v souladu s ustálenou judikaturou. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 14/2005, totiž „dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla; samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není totiž skutečnou škodou ani ušlým ziskem“ (obdobně viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1338/2005, usnesení téhož soudu ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2744/2006, či rozsudek téhož soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1532/2010). Vzhledem k výše citované judikatuře samotný závazek (či dluh) žalobce vznik škody nepředstavuje, a rozhodnutí odvolacího soudu je tak v tomto ohledu správné.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu (s přihlédnutím k jeho obsahové konkretizaci) správnost rozsudku odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a dovolací soud neshledal ani existenci vad řízení, k nimž přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v něm náklady nevznikly (§243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. července 2012
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu