ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.1026.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 1026/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Ing. M. B. , jako správce konkursní podstaty úpadce Z. H., zastoupeného JUDr. Petrem Lindenthalem, advokátem, se sídlem v Jindřichově 476, PSČ 793 43, proti žalované Factoring KB, a. s. , se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Lucemburská 1170/7, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 25148290, zastoupené Mgr. Naďou Herrmannovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Žitná 52, PSČ 120 00, o zaplacení částky 46.257,75 EUR, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 39/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. října 2009, č. j. 12 Cmo 94/2009-104, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 36.870,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám advokátky Mgr. Nadi Herrmannové.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. ledna 2009, č. j. 46 Cm 39/2008-72, uložil žalované zaplatit žalobci částku 46.257,75 EUR s 9% úrokem z prodlení od 12. dubna 2006 do zaplacení s tím, že „v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků závislá na výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, zvýšené o sedm procentních bodů“ (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o přenosu poplatkové povinnosti (výrok III.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně co do částky 608,25 EUR s příslušenstvím z této částky zrušil a řízení v této části zastavil, ve zbývajícím rozsahu jej změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 45.649,50 EUR s příslušenstvím z této částky zamítl (první výrok), dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a uložil žalované zaplatit „nedoplatek soudního poplatku 3.450,- Kč na účet Městského soudu v Praze“ (třetí výrok).
Odvolací soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
1) Dne 11. srpna 2004 uzavřela žalovaná (jako „faktor“) s pozdějším úpadcem (jako „klientem“) „Factoringovou smlouvu pro exportní faktoring s pojištěním č. 66“ (dále jen „faktoringová smlouva“), jejímž předmětem bylo postupování pohledávek klienta za jeho zahraničními odběrateli na faktora.
2) Podle „Všeobecných smluvních podmínek pro faktoring s pojištěním EGAP“ (dále jen všeobecné podmínky“), jež byly nedílnou součástí faktoringové smlouvy, měly být pohledávky postupovány za úplatu ve výši hodnoty uvedené na fakturách (čl. 9.1 všeobecných podmínek), s tím, že faktor zaplatí klientovi nejprve její část (tzv. „předfinancování“) ve výši dohodnuté ve faktoringové smlouvě a zbývající část úplaty doplatí až po splnění dalších podmínek (čl. 9.2, 10. 1 a 10.2 všeobecných podmínek). Příkaz k úhradě doplatku byl pak faktor povinen zadat do tří pracovních dnů poté, co odběratel klienta zaplatí k rukám faktora postoupenou pohledávku v plné výši (čl. 9.6 všeobecných podmínek).
3) V příloze faktoringové smlouvy je jako klientův odběratel, jehož se postupování pohledávek podle faktoringové smlouvy týká, uvedena společnost Vasco Bohemia Sociedad Limitada (dále jen „odběratel“), s tím, že „záloha na kupní cenu činí 75 %“.
4) Pozdější úpadce postoupil žalované pohledávky za odběratelem (vyúčtované - v žalobě blíže specifikovanými - 73 fakturami) v celkové výši 181.398,- EUR, za něž žalovaná poskytla pozdějšímu úpadci tzv. předfinancování ve výši 75 % uvedené částky.
5) Na postoupené pohledávky odběratel žalované nic nezaplatil.
6) Usnesením ze dne 11. dubna 2006, sp. zn. 15/2006, prohlásil Krajský soud v Ostravě konkurs na majetek úpadce a správcem jeho konkursní podstaty ustanovil žalobce.
Na takto ustaveném základě odvolací soud uzavřel, na rozdíl od soudu prvního stupně, že úpadci právo na zaplacení zbývající části úplaty za postoupené pohledávky v celkové výši 45.649,50 EUR podle faktoringové smlouvy nevzniklo. Přitom zdůraznil, že je nutné rozlišovat mezi vznikem pohledávky a její splatností. O nesplatnou pohledávku podle odvolacího soudu jde tehdy, vznikl-li již sice závazek odpovídající předmětné pohledávce, splatnost pohledávky má však nastat až v důsledku uplynutí určité časové lhůty. Oproti tomu „je-li splatnost pohledávky (její části) podmíněna ještě dalšími smluvními podmínkami a ujednáními (např. vzájemným plněním či plněním jiné osoby), pak závazek v plné výši dosud dlužníkovi nevznikl a nemohla proto ani nastat jeho splatnost“.
Z obsahu faktoringové smlouvy včetně všeobecných podmínek přitom plyne, pokračoval odvolací soud, že její účastníci si nedohodli opožděnou splatnost 25 % úplaty za postoupení „té které pohledávky“, nýbrž podmínku pro vznik nároku na tuto část úplaty (spočívající v tom, že odběratel uhradí postoupenou pohledávku v plné výši). Jelikož úpadci pohledávka z titulu nezaplacené části sjednané úplaty za postoupené pohledávky dosud nevznikla, nemohla pak splatnost takové pohledávky nastat ani v důsledku prohlášení konkursu na majetek úpadce ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 písm. g) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“).
V části, v níž se žalobce domáhá po žalované zaplacení částky 608,25 EUR s příslušenstvím odvolací soud - odkazuje na ustanovení §83 odst. 1, §219a odst. 1 a §221 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) - uzavřel, že řízení brání překážka věci zahájené, neboť o stejném nároku bylo již dříve mezi týmiž účastníky zahájeno řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 183/2008 (původně pod sp. zn. 16 Cm 37/2008).
Proti rozsudku odvolacího soudu (posuzováno podle obsahu jen proti jeho měnícímu výroku ve věci samé) podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého si účastníci faktoringové smlouvy sjednali další podmínky pro vznik nároku na zaplacení zbývající části úplaty za postoupené pohledávky, nikoli jen opožděnou splatnost této pohledávky. Podle dovolatele pak v souladu s ustanovením §14 odst. 1 písm. g) ZKV pozbyly dohodnuté „podmínky“ prohlášením konkursu na majetek úpadce „platnosti“, pročež se závazky dlužníka staly splatnými a dlužník měl - po výzvě správce konkursní podstaty - dosud nezaplacenou část úplaty plnit do konkursní podstaty.
Dále dovolatel namítá, že součástí faktoringové smlouvy byly původně jiné všeobecné podmínky než ty, z nichž vyšel při svém rozhodování odvolací soud. K jejich změně přitom došlo následně jednostranným úkonem (dopisem ze dne 14. prosince 2004) žalované, přičemž takový úkon „nemůže mít za následek, že žalovaná vlastní 100 % pohledávek a zároveň není povinna uhradit 25 % úplaty (…) za zbývající část pohledávky“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, majíc závěry napadeného rozhodnutí za správné.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení §14 odst. 1 písm. g) ZKV má prohlášení konkursu i ten účinek, že nesplatné pohledávky úpadce a jeho závazky, které mají být uspokojeny z podstaty, považují se v konkursu za splatné; toto ustanovení nemá vliv na splatnost jakékoli pohledávky nebo závazku, které mají být zahrnuty do závěrečného vyrovnání podle zvláštního právního předpisu upravujícího podnikání na kapitálovém trhu.
Pro výsledek dovolacího řízení je v dané věci určující posouzení správnosti dovoláním zpochybněného právního závěru odvolacího soudu, podle něhož z obsahu faktoringové smlouvy včetně všeobecných podmínek plyne, že její účastníci si nedohodli opožděnou splatnost (žalobcem požadované) části úplaty za postoupení pohledávek, nýbrž „podmínku“ pro vznik tohoto nároku spočívající v tom, že odběratel uhradí postoupené pohledávky v plné výši.
Nejvyšší soud - při respektování výkladových pravidel určených ustanoveními §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84) - nemá shodně s odvolacím soudem žádné pochybnosti o tom, že z čl. 9.2, 9.6, 10.1 a 10.2 všeobecných podmínek, jež byly nedílnou součástí faktoringové smlouvy, jednoznačně vyplývá, že zaplacení doplatku sjednané úplaty za postoupení pohledávek vůči odběrateli bylo vázáno na skutečnost, že odběratel uhradí k rukám faktora (žalované) postoupené pohledávky v plné výši. Teprve v případě splnění této „podmínky“ měla faktorovi (žalované) vzniknout povinnost uhradit pozdějšímu úpadci zbývající část úplaty za postoupení pohledávek (odpovídající rozdílu mezi částkou poskytnutou jako tzv. „předfinancování“ a sjednanou výší úplaty). Uvedená ujednání obsažená ve všeobecných podmínkách tudíž neupravovala - jak se mylně domnívá dovolatel - splatnost doplatku úplaty za postoupené pohledávky, nýbrž šlo o dohodu o předpokladech, za nichž nárok na úhradu dotčené části úplaty za postoupení pohledávek vzniká (srov. mutatis mutandis též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 32 Odo 894/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2003, pod číslem 215, jakož i rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1201/2004, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V situaci, kdy výše uvedený předpoklad nebyl splněn (závěr odvolacího soudu o tom, že odběratel na postoupené pohledávky žalovaného ničeho nezaplatil, nebyl dovoláním zpochybněn) a pozdějšímu úpadci tak nárok na doplatek sjednané úplaty za pohledávky postoupené podle faktoringové smlouvy nevznikl, je pak rovněž zřejmé, že nemohla nastat ani fikce splatnosti takové (dosud neexistující) pohledávky úpadce ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 písm. g) ZKV. Jinak řečeno, oprávnění správce konkursní podstaty uplatnit v soudním řízení vůči žalované pohledávku, která dosud nevznikla, není (nemůže být) založeno jen tím, že soud prohlásí konkurs na majetek úpadce.
Výhradami dovolatele ohledně jednostranné změny všeobecných podmínek, jež byly součástí faktoringové smlouvy, se Nejvyšší soud nezabýval, neboť byly (nově) uplatněny až v dovolacím řízení. Přihlédnout k novým skutečnostem a důkazům přitom Nejvyššímu soudu zapovídá ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud jeho dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn tím, že procesně úspěšné žalované vzniklo - ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. - právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni, která podle ustanovení §3 odst. 1, 3 a 6, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012, činí 30.425,- Kč, dále z náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) a z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty (srov. §137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 6.145,- Kč. Celkem tedy činí částka, kterou dovolací soud přiznal žalované k tíži žalobce, 36.870,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 26. června 2012
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu