ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.1356.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 1356/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce M. V. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem, se sídlem v Náchodě, Tyršova 64, PSČ 547 01, proti žalovaným 1/ JUDr. F. K. , advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně EZOP, s. r. o., identifikační číslo osoby 49812980, 2/ Marius Pedersen a. s. , se sídlem v Hradci Králové, Průběžná 1940/3, PSČ 500 09, identifikační číslo osoby 42194920, zastoupené Mgr. Petrem Švadlenou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, a 3/ obci Dolní Branná , se sídlem v Dolní Branné 256, PSČ 543 62, o určení pravosti pohledávek, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 6/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2010, č. j. 15 Cmo 131/2008-218, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobce je povinen zaplatit druhé a třetí žalovaným k ruce společné a nerozdílné na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.870,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Druhé žalované je žalobce povinen náhradu nákladů dovolacího řízení zaplatit k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 12. února 2008, č. j. 40 Cm 6/2007-133, Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovaným určení, že má za úpadkyní pohledávku ve výši 1.020.792,- Kč (dále též jen „první pohledávka“) a pohledávku vázanou na podmínku ve výši 2.581.399,40 Kč (dále též jen „druhá pohledávka“).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 9. října 2008, č. j. 15 Cmo 131/2008-171, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se první pohledávky a v části týkající se druhé pohledávky jej změnil tak, že žalobě vyhověl. Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 20. května 2010,
č. j. 29 Cdo 910/2009-198, tento (první) rozsudek Vrchního soudu v Praze, s výjimkou měnícího výroku ve věci samé, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Poté Vrchní soud v Praze ve věci rozhodl v záhlaví označeným (v pořadí druhým) rozsudkem tak, že opětovně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se první pohledávky.
I druhý rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje (podle obsahu dovolání) dovolací důvody dle §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř. a navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody usnesení uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výtkou, podle níž odvolací soud „zasáhl do práva žalobce na spravedlivý proces“, když dovodil, že žalobce neprokázal, že skutečně pro úpadkyni provedl služby, jejichž cenu jí účtoval fakturami, neboť tento závěr není ničím odůvodněn a nemá oporu v předložených důkazech, dovolatel obsahově uplatňuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Ten však u dovolání, jehož přípustnost může být založena toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá k dispozici a jeho prostřednictvím na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzovat nelze.
Dovoláním zpochybněný názor odvolacího soudu, podle něhož vykonával-li žalobce (který byl jednatelem úpadkyně) jako podnikatel na základě mandátní smlouvy pro úpadkyni v roce 1997 inženýrské činnosti související se zřízením skládky tuhého odpadu (kterou měla úpadkyně provozovat) a vykonával-li žalobce pro úpadkyni v letech 2002 - 2005 „technicko-administrativní práce“ (spočívající v jednání s úřady a soudy), jejichž „cenu“ jí následně vyúčtoval fakturami, pak prováděl za úplatu pro úpadkyni činnosti, jejichž výkon náleží k obchodnímu vedení obchodní společnosti a které jsou (a vždy byli) podle §134 a §135 obch. zák. povinni vykonávat právě jednatelé společnosti s ručením omezeným, napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní. Je totiž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1262/2006, který je veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách, uzavřel, že má-li člen představenstva určité odborné znalosti, schopnosti či dovednosti, lze z požadavku náležité péče (§194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku /dále jen „obch. zák.“/, ve znění účinném do 31. prosince 2000) dovodit, že je povinen je při výkonu funkce - v rámci svých možností - využívat.
Tento závěr se přitom obdobně prosadí i ve vztahu k jednatelům společnosti s ručením omezeným, neboť i oni byli povinni vykonávat svou působnosti s náležitou péčí, resp. od 1. ledna 2001 jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře (srov. §135 odst. 2 ve spojení s §194 odst. 5 obch. zák. ve zněních účinných do 31. prosince 2000 a od 1. ledna 2001).
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá ani závěr odvolacího soudu, že v případech, kdy žalobce jako podnikatel pro úpadkyni za úplatu prováděl „technicko-administrativní práce“ (spočívající v úhradě telekomunikačních poplatků, nákupu krmiva pro služebního psa či platbách nájemného za pozemky užívané úpadkyní), které úpadkyni následně vyúčtoval fakturami, a v letech 2001 - 2002 provozoval osobní dopravu a přepravu odpadu, se dopustil porušení zákazu konkurence (a tudíž jednal ve střetu zájmů svých a úpadkyně).
Tento závěr se totiž bez dalšího podává z ustanovení §136 odst. 1 písm. a/ obch. zák. ve znění účinném od 1. ledna 2001, podle něhož jednatel nesmí podnikat ve stejném nebo obdobném oboru podnikání společnosti ani vstupovat se společností do obchodních vztahů.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož smlouvy, které žalobce s úpadkyní za účelem provedení výše uvedených činností uzavřel, jsou z důvodu porušení zákazu konkurence neplatné, pak není dovoláním zpochybněn, a dovolacímu přezkumu je tak uzavřen. Za této situace nelze dovolání připustit ani k posouzení správnosti závěru, že žalobci jako podnikateli žádné pohledávky z uvedených smluv nevznikly, a nemohl je proto postupem podle §323 obch. zák. uznat (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/2001 a 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54).
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírají o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Prvnímu žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Společně vynaložené náklady druhé a třetí žalované sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jež podle ustanovení §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., činí 2.925,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. S připočtením náhrady za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 645,- Kč tak Nejvyšší soud přiznal žalovaným společně a nerozdílně k tíži žalobce částku 3.870,- Kč.
Podle §149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen zaplatit přiznanou náhradu nákladů řízení k rukám advokáta Mgr. Petra Švadleny, který druhou žalovanou v tomto řízení (ke dni rozhodnutí dovolacího soudu) zastupoval. Třetí žalovaná ke dni vydání rozhodnutí dovolacího soudu již zastoupena není, žalobce je tudíž povinen náhradu nákladů dovolacího řízení zaplatit přímo jí.
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Pro spory vyvolané konkursem prohlášeným podle zákona č. 328/1991 Sb. srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávněné domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 22. června 2012
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu