ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1262.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1262/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka ve věci žalobkyně N. H., a. s., proti žalovaným 1) M. D., zastoupenému JUDr. M. H., advokátem, a 2) P. S., zastoupenému JUDr. J. O., advokátem, o zaplacení 390.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 103/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2006, č.j. 14 Cmo 435/2005-125, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2006, č.j. 14 Cmo 435/2005-125 se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem změnil Vrchní soud v Praze rozsudek ze dne 18. prosince 2003, č. j. 7 Cm 103/2000-51, jímž Městský soud v Praze uložil žalovaným, aby společnosti F., a. s. (dále též jen „původní žalobkyně“) zaplatili společně a nerozdílně 390.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení specifikovaným v prvním výroku rozhodnutí soudu prvního stupně a zamítl žalobu co části požadovaného úroku z prodlení, tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Vyšel přitom ze skutkových zjištění, podle kterých
1) žalovaní byli členy představenstva původní žalobkyně;
2) původní žalobkyně uzavřela 15. června 1998 s prvním žalovaným a 23. července 1998 s druhým žalovaným smlouvy „o zajišťování činností souvisejících s výkonem funkce člena orgánu akciové společnosti“, a to na dobu výkonu funkce člena orgánu společnosti, v nichž byla každému ze žalovaných stanovena odměna;
3) dne 4. ledna 1999 byla mezi původní žalobkyní a druhým žalovaným uzavřena smlouva označená jako „mandátní smlouva na poskytování konzultačních služeb“, jíž se druhý žalovaný zavázal vykonávat pro původní žalobkyni konzultační, koncepční a asistenční práce v oblastech vymezených jako řízení a controlling, informační systém, systém manažerských informací a zavádění marketingu;
4) dne 29. září 1999 byla mezi původní žalobkyní a prvním žalovaným uzavřena smlouva označená jako „mandátní smlouva na poskytování konzultačních služeb“, jíž se první žalovaný zavázal vykonávat pro původní žalobkyni konzultační, koncepční a asistenční práce v oblastech vymezených jako definice strategických cílů společnosti, mobilizace veškerých majetkových rezerv za účelem řešení závazků společnosti, řešení optimálního způsobu řízení v rámci holdingové struktury „firmy“ a založení společného podniku se zahraničním partnerem;
5) k uzavření shora uvedených „mandátních smluv“ pověřilo představenstvo původní žalobkyně žalované na jednáních dne 10. prosince 1998 a 18. srpna 1999, schválilo jejich obsah včetně odměny s tím, že tato odměna „není slučitelná s odměnou za výkon funkce představenstva“;
6) odměna dle uvedených „mandátních smluv“ původní žalobkyně žalovaným zaplatila.
Odvolací soud uzavřel, že „z vymezení předmětu mandátních smluv je zřejmé, že nejde o smlouvy o výkonu funkce člena statutárního orgánu společnosti, ale o činnosti nad rámec této funkce. Odměna stanovená v mandátních smlouvách není odměnou za výkon funkce člena představenstva a nepodléhá tak souhlasu valné hromady ve smyslu §187 písm. g) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen ,obch. zák.‘)“. „Mandátní smlouvy“ proto odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, neshledal neplatnými. Protože práce dle těchto smluv byly žalovanými vykonávány a odměna v nich sjednaná není nepřiměřená, dospěl odvolací soud k závěru, že původní žalobkyni „tvrzená majetková újma“ nevznikla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala původní žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy uplatňujíc dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatelka – citujíc ustanovení §191 odst. 1 a §192 odst. 1 obch. zák. – vyslovuje názor, že činnosti popsané v obou „mandátních smlouvách“ spadají do působnosti člena statutárního orgánu akciové společnosti a měly být v rámci těchto funkcí vykonávány. Poukazuje na závěry přijaté Nejvyšším soudem v rozhodnutích sp. zn. 21 Cdo 11/1998, 21 Cdo 963/2002 a 21 Cdo 2642/2003 a dovozuje, že činnost spadající do působnosti statutárního orgánu není možné vykonávat nejen na základě pracovní smlouvy, ale ani na základě smlouvy jiné. „Mandátní smlouvy“ v projednávané věci obcházejí ustanovení §187 písm. g) obch. zák., podle něhož spadá rozhodování o odměňování členů představenstva do působnosti valné hromady, a jsou proto podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neplatné. Žalovaní získali bezdůvodné obohacení, neboť odměny byly vypláceny bez právního důvodu. Není přitom podstatné, zda-li byly činnosti podle „mandátních smluv“ vykonávány, neboť bylo-li tomu tak, byly vykonávány jako součást výkonu funkce člena představenstva. Vyplacením odměn vznikla žalobkyni škoda, za níž žalovaní odpovídají podle §194 odst. 5 obch. zák. I kdyby odvolací soud neshledal předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu na straně žalovaných, měl „uznat nárok“ žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení.
Žalovaní s dovoláním nesouhlasí a navrhují, aby je Nejvyšší soud zamítl, popř. odmítl.
Jelikož původní žalobkyně v průběhu dovolacího řízení zanikla bez likvidace převodem obchodního jmění na hlavního akcionáře, společnost N. H., a. s., rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. června 2008, č. j. 29 Odo 1262/2006-149, že v řízení bude pokračováno se společností N. H., a. s. na straně žalobkyně.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle kterého činnosti, jež se žalovaní – v dané době členové představenstva původní žalobkyně – zavázali podle „mandátních smluv“ pro žalobkyni vykonávat, nespadají do působnosti představenstva. Tento závěr však není správný.
S ohledem na datum uzavření „mandátních smluv“ je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný zejména výklad obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Podle §191 odst. 1 obch. zák. je představenstvo statutárním orgánem, jenž řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem. Představenstvo rozhoduje o všech záležitostech společnosti, pokud nejsou tímto zákonem nebo stanovami vyhrazeny do působnosti valné hromady.
Podle §192 odst. 1 obch. zák. zabezpečuje představenstvo obchodní vedení včetně řádného vedení účetnictví společnosti.
Definovat, resp. formulovat strategické cíle, jichž má společnost dosáhnout, či rozhodnout o „založení společného podniku se zahraničním partnerem“ a zabezpečit realizaci tohoto rozhodnutí, musí některý z orgánů společnosti. Z ustanovení §191 odst. 1, §187 a §197 a násl. obch. zák. plyne, že tyto záležitosti spadají zásadně právě do působnosti představenstva společnosti.
„Zavádění marketingu“, „řešení závazků společnosti“ či „řešení optimálního způsobu řízení“ pak spadá do obchodního vedení (§192 odst. 1 obch. zák.), jak je definoval Nejvyšší soud v rozsudku, uveřejněném pod číslem 80/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž uzavřel, že jde o řízení společnosti, tj. zejména organizování a řízení její podnikatelské činnosti, včetně rozhodování o podnikatelských záměrech.
Ohledně dalších činností, jež byly předmětem „mandátní smlouvy“ uzavřené s druhým žalovaným (řízení a controlling, informační systém, systém manažerských informací), není z obsahu spisu zřejmé, co konkrétně mělo být jejich náplní, a proto nelze za tohoto stavu věci ani učinit závěr, zda spadají do náplně funkce člena představenstva či nikoli. V tomto směru je tudíž právní posouzení učiněné odvolacím soudem neúplné, a proto i nesprávné.
K možnosti uzavřít se členem představenstva smlouvu na výkon činností, spadajících do působnosti představenstva, uvádí Nejvyšší soud následující:
Obecně platí, že člen představenstva nemusí být vybaven odbornými znalostmi, schopnostmi či dovednostmi, potřebnými pro výkon všech činností, jež spadají do působnosti představenstva. Taktéž platí, že tyto činnosti nemusí členové představenstva vykonávat vždy osobně, ale mohou je zajistit i prostřednictvím třetích osob. Má-li však člen představenstva určité odborné znalosti, schopnosti či dovednosti, lze z požadavku náležité péče (§194 odst. 5 obch. zák.) dovodit, že je povinen je při výkonu funkce – v rámci svých možností – využívat. Nepřichází proto v úvahu, aby představenstvo „zajistilo“ výkon činností spadajících do jeho působnosti tak, že uzavře s (některými) členy představenstva jakožto „třetími osobami“ smlouvu (odlišnou od smlouvy o výkonu funkce), jíž se tito členové představenstva zavážou pro společnost uvedené činnosti vykonávat.
Odvolací soud se v projednávané věci právní povahou smluv, uzavřených se žalovanými a označených jako „mandátní smlouva na poskytování konzultačních služeb“, nezabýval, resp. bez dalšího je kvalifikoval jako smlouvy mandátní, aniž posoudil jejich obsah; zejména si neujasnil, zda jde o „zařízení určité obchodní záležitosti“ ve smyslu ustanovení §566 odst. 1 obch. zák. Jestliže by přitom bylo možno uvedené smlouvy kvalifikovat jako smlouvy pracovněprávní, byly by – jak plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu – v rozsahu, v němž byly uzavřeny na výkon činností spadajících do působnosti představenstva, neplatné pro rozpor se zákonem (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 13/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2004, sp. zn. 21 Cdo 737/2004, ze dne 29. září 2004, sp. zn. 21 Cdo 894/2004, ze dne 4. listopadu 2004, sp. zn. 21 Cdo 1634/2004 či ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 801/2005).
V dalším řízení se proto bude odvolací soud zabývat právní kvalifikací předmětných smluv ve vztahu k jejich obsahu a poté (ať už dospěje k závěru, že jde o smlouvy pracovněprávní či smlouvy podléhající režimu obchodního práva), posoudí – ve světle výše uvedeného – jejich platnost.
Protože právní závěr, na kterém odvolací soud založil své rozhodnutí, není správný, zrušil Nejvyšší soud napadený rozsudek (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§243d odst. 1 a §226 odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2008
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu