ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.1521.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 1521/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce FINCOM TRADE LTD., se sídlem Akara Bldg., 24 De Castro Street, Wickhams Cay 1, Road Town, Tortola, Britské panenské ostrovy, identifikační číslo 1380699, zastoupeného Mgr. Pavlem Nádeníčkem, advokátem, se sídlem v Brně, Hilleho 6, PSČ 602 00, proti žalovaným 1) Josefu Jursovi, narozenému 30. dubna 1946 a 2) V. J., oběma zastoupeným JUDr. Lubošem Vosykou, advokátem, se sídlem v Praze – Smíchově, Stroupežnického 2328/30, PSČ 150 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm 267/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. září 2010, č. j. 9 Cmo 15/2010-115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 6. září 2010, č. j. 9 Cmo 15/2010-115, potvrdil rozsudek ze dne 14. května 2009, č. j. 44 Cm 267/2008-41, jímž Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 24. listopadu 2008, č. j. 52 Sm 282/2008-17, kterým žalovaným uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci částku 347.143,60 Kč s 6% úrokem od 2. července 2008 a náklady řízení.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §175 odst. 4 a §205a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a na ustanovení čl. I. §7, §10, §17, §31 odst. 4, §32 odst. 2 a §77 odst. 1 až 3 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaným se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Přitom zdůraznil, že:
1) Žalovaní jako směneční rukojmí za výstavce směnky (JUVIT s. r. o.) by se své povinnost zaplatit směnku neubránili ani tehdy, prokázali-li by, že výstavce ve skutečnosti směnku nevystavil.
2) Směnka byla remitentem (VIVA leasing, a. s.) indosována nedatovaným rubopisem na žalobce, přičemž ze směnky se nepodává, že by se tak stalo po uplynutí lhůty k protestu. Žalovaní by tak mohli ve vztahu k žalobci „použít“ kauzální námitky, které měli proti remitentovi, nabyl-li by žalobce směnku vědomě ke škodě dlužníka. V případě, že by na žalobce byla indosována blankosměnka (potud Nejvyšší soud poznamenává, že z protokolu o jednání ze dne 14. května 2009 plyne tvrzení žalobce, že nabyl směnku již vyplněnou) a chybějící údaje na směnce by vyplnil žalobce, mohli by žalovaní namítnout „porušení vyplňovací dohody“ uzavřené s remitentem, nabyl-li by žalobce blankosměnku ve zlé víře nebo provinil-li by se při nabývání blankosměnky hrubou nedbalostí. V námitkách ani v dalším řízení u soudu prvního stupně však žalovaní netvrdili žádné okolnosti, z nichž by bylo možno na takové jednání žalobce usuzovat.
3) Zánik výstavce směnky bez právního nástupnictví nemá vliv na povinnost žalovaných jako směnečných rukojmích směnku zaplatit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které mají za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítajíce, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíce dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelé formulují úhrnem osm důvodů „nesprávného právního posouzení“ a požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Přitom snášejí argumenty ke kauze směnky (viz námitky týkající se důvodu vystavení směnky, leasingové smlouvy a předmětu leasingu), k nabytí směnky a jejím doplnění žalobcem, jakož i k postupu soudů při dokazování.
Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Dovolání žalovaných proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. 560/08) a při respektování omezení plynoucích z ustanovení §175 odst. 1 o. s. ř. (koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu) Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným neshledává.
Z obsahu dovolání – prvního až osmého důvodu „nesprávného právního posouzení“ – je totiž zjevné, že dovolatelé dílem uplatňují výhrady, které nebyly obsaženy ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, dílem zpochybňují (nepřípustně) správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů a dílem uplatňují tzv. kauzální námitky; závěr odvolacího soudu, podle něhož netvrdili žádné okolnosti, ze kterých by plynulo, že by žalobce vědomě k jejich škodě nabyl směnku nebo že by nabyl blankosměnku ve zlé víře nebo se při jejím nabývání provinil hrubou nedbalostí, pročež jim kauzální námitky ve vztahu k žalobci nepřísluší, však nezpochybňují.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z hlediska postupu soudu prvního stupně spočívajícího – dle názoru dovolatelů – v tom, že směnka byla u jednání „pouze čtena“, čímž měli dovolatelé „ztratit u soudu zákonnou právní ochranu“, nemohli „směnku při jednání napadnout a námitkami se k jednotlivým směnečným nesrovnalostem neprodleně vyjádřit“. Není totiž pochyb o tom, že námitky proti obsahu směnky mohli žalovaní uplatnit jen ve lhůtě určené ustanovením §175 odst. 1 o. s. ř., ani o tom, že důkaz směnkou soud prvního stupně provedl v souladu s ustanovením §129 odst. 1 o. s. ř.
Konečně Nejvyšší soud – nad rámec výše uvedeného a ve vazbě na obsah včasných námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu – připomíná, že již v rozsudku ze dne 9. února 2006, sp. zn. 21 Cdo 1198/2005, uveřejněném pod číslem 16/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož nemůže-li být dluh odpovídající zajištěné pohledávce uspokojen dlužníkem proto, že dlužník zanikl bez právního nástupce, nemá to za následek ani zánik pohledávky, ani zánik závazku zajišťovacího. Soudní praxe je přitom jednotná i v závěru, podle něhož nesprávné vyplnění blankosměnky nemá za následek neplatnost směnky, nýbrž zakládá námitku proti majiteli směnky (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 5260/2007, uveřejněný pod číslem 84/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v něm obsažený odkaz na důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Cdo 509/2008 a ze dne 17. prosince 2008, sp. zn. 29 Odo 1621/2006, jakož i rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 1998, sp. zn. 5 Cmo 125/98, uveřejněné v časopisu Soudní rozhledy č. 4, ročník 1999).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobci vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., která podle ustanovení §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 činí 10.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty činí celkem 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 6. června 2012
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu