ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.509.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 509/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně I. spol. s r. o., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, proti žalovaným 1) C. K. s. r. o a 2) J. H., , zastoupenému opatrovnicí J. H., , právně zastoupenému JUDr. M. B., advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 80/2006, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. června 2007, č.j. 7 Cmo 9/2007-121, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. srpna 2006, č.j. 3 Cm 80/2006-72, ponechal vůči druhému žalovanému v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 28. prosince 2005, č.j. 3 Sm 370/2005-8, jímž uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 2,407.272,80 Kč s 6% úrokem od 7. prosince 2005 do zaplacení, odměnu 8.024,- Kč a náklady řízení.
Soud prvního stupně - odkazuje na výsledky provedeného dokazování a na ustanovení čl. I §10 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) a ustanovení §175 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) - shledal námitky žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu nedůvodnými. Přitom uzavřel, že:
1/ směnka, o jejímž zaplacení rozhodl směnečným platebním rozkazem, je platná směnka vlastní, vystavená dne 18. dubna 2000 ve V. první žalovanou na řad žalobkyně, obsahující závazek zaplatit remitentovi v B., u V. CZ, a. s. směnečnou sumu 2,407.272,80 Kč, a je avalovaná druhým žalovaným;
2/ směnka byla vystavena jako blankosměnka, s tím, že vyplňovací právo (založené dodatkem č. 1 ke smlouvě ze dne 4. dubna 2000, č. 2000-04-06/01, uzavřené mezi žalobkyní a první žalovanou, jednající statutárním orgánem - druhým žalovaným) „opravňovalo“ žalobkyni doplnit směnečnou sumu a splatnost směnky, jakož i „chybějící náležitosti směnky v souladu se skutečně existujícím právním vztahem“;
3/ druhý žalovaný oprávnění žalobkyně doplnit blankosměnku v údaji místa a data vystavení nijak neomezil a musel být srozuměn s tím, že tento údaj žalobkyně vyplní podle své vůle tak, aby šlo o platnou směnku;
4/ námitka nesprávného doplnění směnečné sumy, založená na druhým žalovaným tvrzeném započtení ze dne 14. června 2006, je nedůvodná, když k započtení mělo dojít až po vydání směnečného platebního rozkazu;
5/ žalovaní „mají samostatné procesní postavení“ a prohlášení konkursu na majetek první žalované nebránilo pokračovat v řízení vůči druhému žalovanému.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání druhého žalovaného rozsudkem ze dne 26. června 2007, č.j. 7 Cmo 9/2007-121, vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby rozsudek soudu prvního stupně a směnečný platební rozkaz ve vztahu k druhému žalovanému co do směnečné jistiny 867.124,30 Kč s 6% úrokem od 7. prosince 2005 do zaplacení, směnečné odměny 2.890, Kč, nákladů řízení ve výši 62.938,50 Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud - považuje rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu nedotčeném částečným zpětvzetím žaloby za věcně správné - zdůraznil, že druhý žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně námitky neoprávněného vyplnění blankosměnky žalobkyní,jde-li o datum a místo vystavení. „Pro úplnost“ přitom poukázal na ustanovení čl. I §10 směnečného zákona, „z něhož vyplývá, že pokud by majitel doplnil do směnky chybějící údaje neoprávněně, v rozporu s mimosměnečnou dohodou, pak by směnečný dlužník byl zavázán jen v rozsahu dohodnutém“. „To však neznamená, že by majitel nebyl oprávněn směnku uplatnit vůbec, neboť ten, kdo blankosměnku vystavil, musí předpokládat, že bude o chybějící údaje vyplněna, zejména jde-li o údaje podstatné pro platnost směnky“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, odkazujeco do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.“ a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. zpochybňuje správnost právního posouzení věci.
Dovolatel namítá „absolutní neplatnost“ směnky jednak pro absenci údajů o datu a místě vystavení, když žalobkyně tyto údaje neoprávněně (v rozporu s dohodou o vyplňovacím právu) doplnila, jednak proto, že žalobkyně „směnku vyplnila ve zlé víře a při jejím nabývání se provinila hrubou nedbalostí“, když neoprávněně vyplnila do směnky směnečnou sumu (viz „snížení směnečné sumy“ 2,407.272,80 Kč o částku 867.124,30 Kč po opakovaných „upozorněních“ druhého žalovaného).
Dále dovolatel zdůrazňuje, že směnečným platebním rozkazem je možné rozhodnout pouze tehdy, je-li návrhu na jeho vydání zcela vyhověno; o takový případ v projednávané věci nejde.
Konečně ve vztahu k výroku I. rozsudku odvolacího soudu se dovolatel „domnívá“, že mu soud odňal právo podat proti uvedenému výroku odvolání, když „takové rozhodnutí nebylo při jednání vyneseno“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o výklad normy procesního práva) nemá judikatorní přesah, ani (v rovině právní) zásadní právní význam pro věc samu, a z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným neshledává.
Je tomu tak již proto, že posouzení, zda remitent vyplnil blankosměnku v souladu s dohodou o vyplnění, postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významné právě a jen pro projednávanou věc. Navíc závěr odvolacího soudu, podle něhož druhý žalovaný neprokázal, že žalobkyně neoprávněně vyplnila údaje místa a data vystavení směnky, ani nebyl dovoláním zpochybněn (dovolatel pouze opakoval tvrzení o neexistenci vyplňovacího práva v tomto směru).
Po právní stránce zásadně významným neshledává Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ani v řešení otázky, zda doplnění blankosměnky o (nesprávnou) směnečnou sumu způsobuje neplatnost směnky. Právní úprava obsažená v čl. I §10 směnečného zákona totiž nevzbuzuje žádných pochybností o tom, že nesprávné vyplnění blankosměnkyv tomto směru nemá za následek neplatnost směnky, nýbrž zakládá námitku proti majiteli směnky. Potud Nejvyšší soud odkazuje na závěry formulované v rozhodnutích ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a ze dne 24. května 2007,sp. zn. 29 Cdo 48/2007, podle kterých nejde o otázku zásadního právního významu,jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti, jakož i na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 1998,sp. zn. 5 Cmo 125/98, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 4, ročník 1999(k tomu dále srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn. 29 Odo 6/2006, které obstálo i v ústavní rovině, když ústavní stížnostproti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 17. března 2008, sp. zn. IV. ÚS 146/08, odmítl).
Konečně na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu argumentace dovolatele co do možnosti rozhodnout ve věci směnečným platebním rozkazem. Z pouhého porovnání žalobou uplatněného a směnečným platebním rozkazem přiznaného plnění je totiž nepochybné, že směnečným platebním rozkazem bylo druhému žalovanému uloženo zaplatit částku žalobkyní požadovanou. Skutečnost,že žalobkyně vzala v průběhu odvolacího řízení žalobu zčásti zpět (uznavši oprávněnost procesní obrany žalovaného v rozsahu částky 867.124,30 Kč včetně postižních práv),na shora uvedeném nic nemění.
Jelikož dovolání druhého žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soud není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud částečně zrušil rozhodnutí i směnečný platební rozkaz soudu prvního stupně a řízení zastavil, které je přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako zjevně bezdůvodné (§243b odst. 1 o. s. ř.). Učinil tak proto, že odvolání je ve smyslu ustanovení §201 o. s. ř. opravným prostředkem, jímž lze napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud to zákon nevylučuje. Argumentace dovolatele, podle níž mu bylo odňato právo podat odvolání proti dotčenému výroku rozhodnutí odvolacího soudu, je již z tohoto důvodu zcela lichá.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2008
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu