ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.1734.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 1734/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce BENET GROUP, a. s. , se sídlem v Praze 4, Křesomyslova 23, identifikační číslo osoby 25147048, zastoupeného JUDr. Pavlem Klimešem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 975/14, PSČ 170 00, proti žalovaným 1/ CENTR PM, a. s. „v likvidaci“ , se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, náměstí Svatopluka Čecha 3, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 25373145, a 2/ JUDr. J. H. , jako správci konkursní podstaty úpadce CASH & CAPITAL, a. s., identifikační číslo osoby 25619942, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 146/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. ledna 2012, č. j. 13 Cmo 145/2006-198, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 30. dubna 2004, č. j. 5 Cm 146/2002-71, Městský soud v Praze určil, že žalobce má za úpadcem CASH & CAPITAL, a. s., v konkursním řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 92 K 37/2001 po právu pohledávku ve výši 40 miliónů Kč s příslušenstvím, tj. úrokem z prodlení ve výši 5.413.698,- Kč (bod I. výroku). Co do určení, že žalobce má za úpadcem pohledávku ve výši 98.800.000,- Kč, soud žalobu zamítl (bod II. výroku). Pro předčasnost pak soud žalobu zamítl ohledně požadavku žalobce na určení, že mu k pohledávkám, o jejichž určení šlo, náleží právo na oddělené uspokojení (bod III. výroku). Dále soud rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku).
K odvolání žalobce, které směřovalo proti bodu II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k prvnímu žalovanému v bodech II. a IV. výroku a řízení potud zastavil (první výrok), dále rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se v bodu II. výroku mění jen tak, že se určuje pravost pohledávky žalobce za úpadcem ve výši 40 miliónů Kč a jinak se v tomto bodu výroku, jakož i v bodu IV. výroku potvrzuje (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Dovolání žalobce proti té části druhého výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé co do požadavku na určení pravosti pohledávky co do dalších 58.800.000,- Kč, Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení otázky přiměřenosti výše smluvní pokuty, uváděje, že potud existuje rozličná judikatura. Dále pak snáší v dovolání argumenty na podporu závěru, že nebyly důvody přistoupit k moderaci výše smluvní pokuty dle §301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jak to učinil odvolací soud .
Nejvyšší soud pak důvod založit přípustnost dovolání pro posouzení dovolatelem předestřené právní otázky neshledal, když napadené rozhodnutí je v tomto ohledu v souladu s rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněným pod číslem 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozhodnutí citovaným ( rozhodnutí je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ).
Jak Nejvyšší soud vysvětlil i v rozsudku ze dne 18. října 2011, sp. zn. 32 Cdo 4469/2010, ustanovení §301 obch. zák. co do způsobu vymezení kriterií pro hodnocení (ne)přiměřenosti smluvní pokuty patří k normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou.
Uplatnění moderačního práva tudíž není závislé jen na výši smluvní pokuty. Přitom moderovat ve smyslu §301 obch. zák. lze pouze výslednou částku smluvní pokuty, nikoli vlastní způsob jejího určení (procentuální sazbu určující smluvní pokutu ze stanovené částky za každý den prodlení); srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. února 1994, sp. zn. 15 Co 481/93, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 1999, pod číslem 45. Sazba 0,5 % denně z dlužné částky za každý den prodlení tak může v závislosti na dalších konkrétních okolnostech případu vést k závěru o nepřiměřeně vysoké smluvní pokutě, stejně jako může být shledána pro poměry dané věci přiléhavou.
Srov. v obdobných souvislostech též rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010. V něm Nejvyšší soud při úvaze o výši smluveného úroku z prodlení (s vědomím názoru vyjádřeného Ústavním soudem v jeho nálezech ze dne 7. května 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07 a ze dne 1. července 2010, sp. zn. I. ÚS 728/10, jenž shledal bez dalšího protiústavním smluvený úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně) akcentoval potřebu zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu.
Odvolací soud vyšel z individuálního posouzení kritérií rozhodných pro použití moderačního práva a z výše ustanoveného judikatorního rámce nevybočil způsobem, jenž by zasluhoval korekci formou věcného přezkumu jeho rozhodnutí.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a u druhého žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 41/2011“).
K posouzení přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že za součást dovolacích nákladů dovolatele nelze pokládat zaplacený soudní poplatek z dovolání ve výši 10.000,- Kč. Žalobce (dovolatel) uhradil podle výzvy soud u prvního stupně opírající se o položku 23 odst. 1 písm. d/ Sazebníku poplatků, tvořícího přílohu zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (srov. č. l. 215), na soudním poplatku z dovolání částku 10.000,- Kč (srov. č. l. 216). Ve světle závěrů obsažených v R 41/2011 se ovšem pro spor vyvolaný konkursem podle zákona č. 328/1991 Sb. uplatní jako „dosavadní právní předpis“ ve smyslu §432 odst. 1 insolvenčního zákona také příslušná ustanovení zákona č. 549/1991 Sb. ve znění účinném do 31. prosince 2007. Tomu ve shodě s položkou 18 písm. písm. b/ Sazebníku poplatků a poznámkou č. 2 k této položce (ve znění účinném do 31. prosince 2007) odpovídá soudní poplatek z dovolání ve výši 5.000,- Kč (srov. obdobně např. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 3298/2011, uveřejněného pod číslem 50/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatel nadto soudní poplatek z dovolání ve výši 5.000,- Kč v této věci již jednou zaplatil (při prvním dovolání); srov. č. l. 169 a bod 2. poznámek k celému Sazebníku poplatků, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (srov. ostatně i §6a odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb. v aktuálním znění). Soud prvního stupně je tudíž povinen neprodleně vrátit žalobci soudní poplatku z dovolání, zaplacený na základě jeho nesprávné výzvy, postupem dle §10 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb. ve znění účinném do 31. prosince 2007.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. června 2012
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu