ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.2306.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 2306/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Ing. K. G. , jako správce konkursní podstaty úpadce Odbytového družstva CENTRUM, v likvidaci, identifikační číslo osoby 25194887, zastoupeného Mgr. Martinem Šípem, advokátem, se sídlem v Táboře, Převrátilská 330, PSČ 390 01, proti žalovanému Kostelecké uzeniny a. s. , se sídlem v Kostelci 60, PSČ 588 61 identifikační číslo osoby 46900411, o zaplacení částky 1.210.769,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 919/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. ledna 2010, č. j. 6 Cmo 319/2009-129, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. ledna 2010, č. j. 6 Cmo 319/2009-129, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 22. července 2009, č. j. 13 Cm 919/2009-98, zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu, kterou se žalobce (správce konkursní podstaty úpadce Odbytového družstva CENTRUM, v likvidaci) domáhal po žalovaném (M. P., a. s.) zaplacení částky 1,210.769,- Kč s „úroky z prodlení“ (bod I. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ Pozdější úpadce vyúčtoval společnosti M. S. a. s. (dále jen „společnost M“) poskytnuté plnění:
- fakturou č. 2042260 na částku 166.866,- Kč, splatnou 27. listopadu 2004,
- fakturou č. 2042279 na částku 26.005,- Kč, splatnou 29. listopadu 2004,
- fakturou č. 2042280 na částku 53.626,- Kč, splatnou 29. listopadu 2004,
- fakturou č. 2042302 na částku 105.746,- Kč, splatnou 2. prosince 2004,
- fakturou č. 2042347 na částku 91.077,- Kč, splatnou 9. prosince 2004,
- fakturou č. 2042348 na částku 49.588,- Kč, splatnou 6. prosince 2004,
- fakturou č. 2042388 na částku 28.271,- Kč, splatnou 18. prosince 2004,
- fakturou č. 2042425 na částku 119.931,- Kč, splatnou 24. prosince 2004,
- fakturou č. 2042434 na částku 124.688,- Kč, splatnou 25. prosince 2004,
- fakturou č. 2042484 na částku 359.489,- Kč, splatnou 31. prosince 2004,
- fakturou č. 2042520 na částku 85.482,- Kč, splatnou 13. ledna 2005.
2/ Pozdější úpadce (jako úvěrový dlužník) uzavřel s GE Money Bank, a. s. (dále jen „banka“) dne 9. června 2003 smlouvu o revolvingovém úvěru.
3/ Pozdější úpadce uzavřel s bankou dne 9. června 2003 smlouvu o zřízení zástavního práva k zajištění pohledávky banky ze smlouvy o revolvingovém úvěru (dále jen „zástavní smlouva“). Zástavu tvořily pohledávky pozdějšího úpadce za jeho dlužníky, specifikované v seznamech z 26. listopadu 2004 a z 10. prosince 2004, připojených k zástavní smlouvě jako její součást, včetně pohledávek vyúčtovaných výše uvedenými fakturami.
4/ Podáním odeslaným 10. prosince 2004 podepsaným Ing. Bohumilem Hradeckým coby předsedou představenstva a Ing. .R R. coby členem představenstva oznámil pozdější úpadce společnosti M zastavení pohledávek.
5/ Podáním z 15. prosince 2004 sdělila společnost M pozdějšímu úpadci, že oznámení o zastavení pohledávky neakceptuje, neboť jí nebyla předložena zástavní smlouva a oznámení je podepsáno v rozporu s výpisem pozdějšího úpadce z obchodního rejstříku platným k 13. prosinci 2004.
6/ Usnesením ze dne 14. března 2006, č. j. 12 K 163/2005-66, prohlásil Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „konkursní soud“) konkurs na majetek úpadce a správcem jeho konkursní podstaty ustavil žalobce.
7/ Žalobce sepsal pohledávku úpadce vůči společnosti M do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce k „31. prosinci 2005“.
8/ Žalobce vyzval společnost M přípisem ze dne 24. dubna 2006 k zaplacení žalované částky, což společnost M odmítla přípisem z 2. května 2006.
9/ Společnost M prodala svůj podnik žalovanému smlouvou o prodeji podniku ze dne 19. ledna 2007.
10/ Žalobce vyzval žalovaného přípisem z 3. prosince 2008, doručeným 5. prosince 2008, aby ve smyslu §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), vyplatil do konkursní podstaty zajištěné pohledávky, nebo aby ve stejné lhůtě složil cenu pohledávek, jimiž je zajištěna pohledávka banky.
11/ Po marném uplynutí lhůty určené ve výzvě doplnil žalobce soupis konkursní podstaty tak, že sporné pohledávky jsou zástavou ve vztahu k přihlášené pohledávce banky.
12/ Pohledávka banky vůči dlužníku na nesplaceném úvěru ze smlouvy o revolvingovém úvěru ve výši 13.204.701,89 Kč byla při přezkumném jednání konaném 23. srpna 2006 zjištěna včetně práva na oddělené uspokojení.
13/ Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení stejných pohledávek (vyčíslených částkou 1.210.769,- Kč s „úroky z prodlení“) již ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 13 Cm 943/2008. Skutkový stav zjištěný v onom řízení se od skutkového stavu zjištěného v této věci lišil tím, že v té době ještě žalobce nezapsal sporné pohledávky „jako zástavy“. Rozsudkem ze dne 12. září 2008, č. j. 13 Cm 943/2008-79, který nabyl právní moci 6. listopadu 2008, Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu zamítl. Rozsudek odůvodnil tím, že i po prohlášení konkursu na majetek osobního a zároveň zástavního dlužníka má poddlužník stále povinnost plnit zastavenou pohledávku zástavnímu věřiteli a nikoliv úpadci. K tomu, aby bylo dosaženo stavu, kdy se zastavená pohledávka stane součástí konkursní podstaty a tedy stavu, kdy správce konkursní podstaty může vymoci plnění do konkursní podstaty a věřitel se může z tohoto plnění uspokojit (§28 odst. 1 ZKV), je nutné (podle citovaného rozsudku), aby zastavená pohledávka „jako zástava ve vztahu k dluhu úpadce u zástavního věřitele“ byla zapsána do soupisu konkursní podstaty (§27 odst. 5 ZKV). Tak lze dosáhnout „odblokování“ trvající povinnosti poddlužníka plnit přímo zástavnímu věřiteli (§167 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“). Do té doby nemá poddlužník přímou povinnost plnění vůči úpadci. To, že žalobce zapsal částku 1.215.291,- Kč do seznamu pohledávek úpadce k 31. prosinci 2005, tedy nemohlo mít právní význam pro rozhodnutí soudu v této věci. Vzhledem k tomu, že žalobce nezapsal zastavenou pohledávku do soupisu konkursní podstaty „jako zástavu ve vztahu k dluhu úpadce u zástavního věřitele“, nemá poddlužník povinnost plnění vůči této konkursní podstatě (uvedl soud v citovaném rozsudku).
Na tomto základě soud - cituje ustanovení §159a odst. 1 a 4 o. s. ř., §387 odst. 1, §388 odst. 1, §391 odst. 1, §397 a §402 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) - uzavřel, že:
1/ Žalobce neměl právo na zaplacení částky 1.210.769,- Kč nejméně do té doby, než zapsal pohledávky do konkursní podstaty coby zástavy ve vztahu k dluhu úpadce u zástavního věřitele. K takovému zápisu došlo až v březnu 2009, takže až od této doby lze uvažovat o existenci žalobcova nároku v tom smyslu, že jej mohl uplatnit u soudu (§391 odst. 1 obch. zák.). Žalobce však podal žalobu již 23. listopadu 2008.
2/ V ustanovení §391 odst. 1 obch. zák. zmíněná „možnost uplatnění u soudu“ se vztahuje nejen k pohledávce jako takové (tedy k její splatnosti), ale i k subjektu coby nositeli práva k ní. Proto není možné, aby počátek běhu promlčecí doby ovlivnil někdo, kdo není v hmotněprávním postavení věřitele. Zahájil-li žalobce řízení 23. listopadu 2008, tedy v době, kdy neměl právo na vymožení předmětných pohledávek u soudu (to vzhledem k ustanovení §167 odst. 1 obč. zák. náleželo zástavnímu věřiteli), nemohlo to ovlivnit běh promlčecích lhůt (§402 odst. 1 obch. zák.).
3/ Splatnost jednotlivých (fakturami vyúčtovaných) částek nastala v době od 27. listopadu 2004 do 13. ledna 2005, takže čtyřletá promlčecí doba uplynula nejpozději 14. ledna 2009. I kdyby se žalobce stal v průběhu řízení (v březnu 2009) osobou oprávněnou k vymožení těchto částek, došlo by k tomu v době, kdy již byly promlčeny.
4/ Žalovaný vznesl námitku promlčení až v závěrečném návrhu (§119a odst. 2 o. s. ř.). Protože však tato námitka vycházela ze skutečností, které byly zjištěny již v rámci důkazního řízení (splatnost fakturovaných částek, okamžik zapsání zastavených pohledávek do konkursní podstaty atd.), nelze dovodit, že by tato námitka „byla podána opožděně“. I v odvolacím řízení lze přihlížet k námitce promlčení, pokud „vyplývá ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně“. Potud soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2008, str. 925 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 101/2008“/, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže a vydaná v době od 1. ledna 2001 - veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ). Tím spíše pak lze pokládat za včasnou námitku promlčení učiněnou před soudem prvního stupně v závěrečném návrhu, v němž ohledně promlčení již nebyly tvrzeny žádné nové skutečnosti.
5/ Jestliže žalovaný namítl promlčení nároku co do částky 1.210.760,- Kč a je-li uplatněný nárok skutečně promlčen (promlčením nedošlo k zániku předmětných pohledávek a nemohlo tedy dojít ani k „nepřípustnému zániku zástavního práva v době existence hlavního závazku“), musela být žaloba již z toho důvodu zamítnuta, aniž se soud zabýval žalobcovou aktivní věcnou legitimací ze všech potřebných hmotně právních hledisek. Potud soud odkázal na „R 29/83“ (jde o stanovisko senátu bývalého Nejvyššího soudu ČSSR k zajištění jednotného výkladu zákona, ze dne 26. dubna 1983, Sc 2/83, uveřejněné pod číslem 29/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 29/1983“).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud přitakal skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i jeho závěru o promlčení nároku. K tomu dále uvedl, že:
1/ Pozdější úpadce vystavil faktury v době od 13. října 2004 do 29. listopadu 2004, z čehož vyplývá, že k případnému vzniku nároku na zaplacení kupní ceny ve smyslu §450 obch. zák. došlo nejpozději v listopadu 2004, kdy musely být uskutečněny případné dodávky.
2/ Soud prvního stupně učinil správný závěr o tom, že teprve od doby, kdy správce konkursní podstaty zapíše uplatněné pohledávky do konkursní podstaty, lze uvažovat o existenci žalobcova nároku, tedy o jeho aktivní legitimaci. Žalobce zapsal uplatněné pohledávky do konkursní podstaty v březnu 2009, nárok na zaplacení ceny zboží, který tvoří předmět žaloby, se však promlčel nejpozději v listopadu 2008 a žalovaný důvodně namítl promlčení.
3/ Námitka promlčení (byť vznesená po poučení dle §119a o. s. ř.) byla včasná a soud ji správně posuzoval z hlediska již tvrzených a prokázaných skutečností. Naopak nelze přihlédnout k tvrzení, že úkon směřující k započtení byl uznáním dluhu, uplatněnému žalobcem (poučeným dle §119a o. s. ř.) až v odvolacím řízení, jelikož nejde o případ uvedený v ustanovení §205a o. s. ř.
4/ Žalobcovo tvrzení, že pohledávky zapsal do konkursní podstaty dříve než v březnu 2009, se nepotvrdilo (taková skutečnost nebyla zjištěna dokazováním).
5/ Nedostatek soupisu pohledávek nebyl zhojen marným uplynutím lhůty ve smyslu §27 odst. 5 ZKV; tato lhůta totiž uplynula až 5. ledna 2009, tedy po promlčení nároku.
6/ Běh lhůt (včetně lhůty promlčecí), se nezastavil v důsledku úkonů činěných žalobcem (popsaných v jeho odvolání).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení otázky, za jakých podmínek se v konkursním řízení promlčí pohledávka, která slouží jako zástava k zajištění pohledávky konkursního věřitele vůči úpadci, s tím, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou.
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že chybně vyhodnotil promlčení sporného nároku. Přitom poukazuje na to, že oba soudy založily svá rozhodnutí na tom, že prohlášením konkursu na majetek osobního dlužníka není dotčeno právo zástavního věřitele domáhat se plnění vůči dlužníku úpadce z titulu zastavené pohledávky a na tom, že povinnost dlužníka úpadce plnit do konkursní podstaty vzniká až zápisem zastavené pohledávky do soupisu konkursní podstaty (§27 odst. 5 ZKV).
Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že se stal osobou oprávněnou k vymožení předmětné pohledávky až v době, kdy již byl nárok promlčen.
V tomto směru se dovolává textu §100 odst. 2 obč. zák. a zdůrazňuje, že není-li promlčena pohledávka zajištěná zástavním právem, nemůže se promlčet ani samo zástavní právo k pohledávce, která zajišťuje hlavní pohledávku. Dovolatel tak usuzuje, že k promlčení sporných pohledávek nemohlo dojít, jelikož zajištěná pohledávka banky není promlčena (banka ji uplatnila v konkursu).
Dále dovolatel odmítá závěr odvolacího soudu, že pohledávky nesepsal do konkursní podstaty dříve než v roce 2009. Podání z března 2009 (o tom, že pohledávky sepsal i postupem dle §27 odst. 5 ZKV) učinil z procesní opatrnosti, deklaratorně. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 19/2006“), totiž plyne, že „není nikterak vyloučeno, aby podstatné změny, jichž v průběhu doby doznal soupis založený do konkursního spisu, oznamoval správce konkursní podstaty na něj dohlížejícímu konkursnímu soudu i jinak, než zakládáním nového (aktualizovaného) soupisu“. Skutečnost, že pohledávka byla součástí soupisu konkursní podstaty daleko dříve, přitom konstatoval v rozsudku i soud prvního stupně, leč neměl ji za významnou.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 502/2006 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 24/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 24/2009), dovolatel dovozuje, že zaslal-li žalovanému dne 3. prosince 2008 řádnou výzvu dle ustanovení §27 odst. 5 ZKV (doručenou žalovanému dne 5. prosince 2008), pak marným uplynutím zákonné třicetidenní lhůty zhojil nedostatek svého předchozího postupu, bez zřetele k tomu, že majetek byl v té době již sepsán do konkursní podstaty úpadce. Ode dne následujícího po dni, kdy žalovanému uplynul poslední den lhůty (od 5. ledna 2009), lze tedy mít sporné pohledávky za sepsané v souladu s ustanovením §27 odst. 5 ZKV. Od uvedeného dne měl poddlužník (žalovaný) vůči konkursní podstatě povinnost plnění ve smyslu (výše citovaného) rozsudku sp. zn. 13 Cm 943/2008.
Žalobce míní, že v již započatém soudním řízení je úkonem směřujícím ke stavení promlčecí doby doručení výzvy dle §27 odst. 5 ZKV žalovanému (5. prosinec 2008). Následující třicetidenní lhůta předjímaná ustanovením §27 odst. 5 ZKV již nemůže ovlivnit běh promlčecí doby. Jinak by bylo nutno dovodit, že kdyby žalovaný využil svého práva a podal by vylučovací žalobu, nebyl by běh promlčecí doby závislý na vůli věřitele, nýbrž na délce incidenčního sporu.
Závěry odvolacího soudu o splatnosti pohledávek odporují podle dovolatele zjištěnému skutkovému stavu, jestliže (odlišně od soudu prvního stupně) uzavřel, že čtyřletá promlčecí doba uplynula nejpozději 14. ledna 2009, ačkoliv se mohly promlčet (bez ohledu na předchozí argumentaci) pouze pohledávky splatné před 5. prosincem 2004. Splatnost pohledávek přitom neměl za spornou žádný z účastníků.
V průběhu dovolacího řízení původní žalovaný zanikl bez likvidace k 1. červenci 2010 fúzí sloučením s nástupnickou společností Kostelecké uzeniny a. s. O procesním nástupnictví společnosti Kostelecké uzeniny a. s. v řízení rozhodl Nejvyšší soud (dle §107 o. s. ř.) usnesením ze dne 11. dubna 2012, č. j. 29 Cdo 2306/2010-152 a na tomto základě jako se žalovaným dále jednal s posledně označenou společností.
Dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Nejvyšší soud pak shledává dovolání přípustným, neboť v řešení právních otázek dovoláním otevřených odporuje napadené rozhodnutí ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, jak bude citována níže.
Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval nejprve správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Účinky prohlášení konkursu na majetek osobního dlužníka (zástavce), který dal zástavnímu věřiteli do zástavy pohledávku vůči svému dlužníku (poddlužníku), se Nejvyšší soud podrobně zabýval v rozsudku ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 820/2001, uveřejněném pod číslem 76/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 76/2004“), kde byla předmětem výkladu úprava zástavního práva k pohledávce podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. srpna 1998. V R 76/2004 rozebírané ustanovení §151h obč. zák. (ve znění účinném do 31. srpna 1998) je nicméně z obsahového hlediska srovnatelné s úpravou obsaženou v §153 odst. 1 a §159 obč. zák. a ustanovení §151i obč. zák. (ve znění účinném do 31. srpna 1998) s úpravou obsaženou v §167 odst. 1 obč. zák.
V R 76/2004 se výklad zástavního práva sice pojil s interpretací ustanovení §27 odst. 5 a §28 odst. 1 ZKV ve znění účinném do 30. dubna 2000, ustanovení §28 odst. 1 ZKV však později nedoznalo změn a změny §27 odst. 5 ZKV nejsou z hlediska úvah o použitelnosti závěrů obsažených v R 76/2004 na tuto věc významné (jak bude vysvětleno níže).
Ve shodě se závěry obsaženými v R 76/2004 (na něž Nejvyšší soud v podrobnostech dále odkazuje) i pro tuto věc platí, že:
1/ Je-li zástavou splatná peněžitá pohledávka a zástavní právo je vůči poddlužníku účinné, je zástavní věřitel oprávněn domáhat se přímo vůči poddlužníku toho, aby mu až do výše zastavené pohledávky uhradil zajištěnou pohledávku: právo požadovat úhradu zajištěné pohledávky až do výše zastavené pohledávky po zástavním dlužníku, jímž je osoba odlišná od osobního dlužníka, zástavnímu věřiteli nepřísluší.
2/ Byl-li prohlášen konkurs na majetek osobního dlužníka, je zástavní věřitel oprávněn přihlásit do tohoto konkursu pohledávku zajištěnou zástavním právem k pohledávce jako pohledávku s právem na oddělené uspokojení v konkursu (§28 ZKV).
3/ Je-li zástavou splatná peněžitá pohledávka, zástavní právo je vůči poddlužníku účinné a byl-li prohlášen konkurs na majetek osobního dlužníka, zprostí se poddlužník povinnosti plnit zástavnímu věřiteli ze zajištění jen tím, že zastavenou pohledávku nebo částku rovnající se zajištěné pohledávce uhradí do konkursní podstaty osobního dlužníka (§27 odst. 5 ZKV).
Skutkový stav této věci se od situace rozebírané v R 76/2004 liší v tom, že pozdější úpadce je současně osobním a zástavním dlužníkem banky, který dal bance (coby zástavce) k zajištění její pohledávky ze smlouvy o revolvingovém úvěru smluv do zástavy své pohledávky vůči původnímu žalovanému (poddlužníku).
Vzhledem k tomu, že konkurs na majetek pozdějšího úpadce byl prohlášen až 14. března 2006, uplatní se na postavení subjektů zmíněných v předchozím odstavci především závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2006, sp. zn. 21 Cdo 1891/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2006, pod číslem 143.
Toto rozhodnutí se zabývá výkladem ustanovení §151i obč. zák., jež je (jak zmíněno výše) srovnatelné s úpravou obsaženou v §167 odst. 1 obč. zák. (ve znění rozhodném i pro tuto věc). V označeném rozsudku Nejvyšší soud uzavřel, že je-li zástavou pohledávka, je-li zástavní právo k zastavené pohledávce vůči poddlužníku účinné a nebyla-li zajištěná pohledávka řádně a včas uspokojena, je poddlužník povinen po splatnosti zastavené pohledávky plnit zástavnímu věřiteli, i když stanovené (sjednané) plnění již poskytl svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) nebo i když (již dříve) vůči němu učinil jiný právní úkon směřující k zániku závazku (dluhu) odpovídajícího zastavené pohledávce.
V rozsudku ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 921/2009 (s nímž jsou účastníci obeznámeni, jelikož se jich týkal), Nejvyšší soud shrnul závěry z rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1891/2005, pro konkursní poměry tak, že:
1/ Ustanovení §167 odst. 1 obč. zák. vyjadřuje právo zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zastavené pohledávky (tj. uhrazovací funkci zástavního práva), jehož naplnění spočívá v tom, že poddlužník stanovené (sjednané) plnění neposkytne svému věřiteli (zástavnímu dlužníku), ale místo něj v zájmu uhrazení zajištěné pohledávky (přímo) zástavnímu věřiteli.
2/ Učiní-li poddlužník vůči svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) projev směřující ke splnění, k započtení nebo k jinému zániku závazku, je nepochybné, že takový právní úkon se nemůže týkat právní sféry zástavního věřitele, a to již z toho důvodu, že mu ani nebyl určen (nebyl jeho adresátem); nemůže proto s ním být spojen následek v podobě zániku práva zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy (zastavené pohledávky). I kdyby tedy poddlužník splnil svůj dluh věřiteli (zástavnímu dlužníku) nebo kdyby vůči němu učinil jiný právní úkon směřující k zániku závazku ze zastavené pohledávky, nemohl se tím zprostit povinnosti uložené mu ustanovením §167 odst. 1 obč. zák., splnit (v rámci uhrazovací funkce zástavního práva) závazek zástavnímu věřiteli, neboť právo zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy (zastavené pohledávky) nemůže být těmito právními úkony poddlužníka jakkoliv dotčeno.
V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 921/2009 Nejvyšší soud dále uzavřel, že s přihlédnutím k obsahu ustanovení §159 odst. 2 obč. zák. se závěr, že je-li zástavní právo k zastavené pohledávce vůči poddlužníku účinné (poté, co mu zástavní dlužník doručí písemné oznámení o něm), nemůže poddlužník za trvání zástavního práva plnit svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) bez souhlasu zástavního věřitele, prosadí i v době před splatností zastavené pohledávky.
Tamtéž Nejvyšší soud uvedl, že od prohlášení konkursu na majetek osobního a zástavního dlužníka se poddlužník mohl zprostit povinnosti plnit na úhradu zastavených pohledávek zástavnímu věřiteli pouze jejich úhradou do konkursní podstaty osobního a zástavního dlužníka.
Ve světle závěrů obsažených v posledně označeném rozsudku Nejvyšší soud k této věci uvádí, že vzhledem k tomu, že 14. března 2006 byl prohlášen konkurs na majetek úpadce (osobního i zástavního dlužníka), přešlo od uvedeného data (se zřetelem k úpravě obsažené v §28 odst. 1 ZKV a k závěrům obsaženým v R 76/2004) právo domáhat se zaplacení zastavených pohledávek (jež do té doby nezanikly započtením ani jiným způsobem) na správce konkursní podstaty úpadce. Zástavnímu věřiteli (bance) od té doby náleželo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zajištění (z toho, co správce konkursní podstaty úpadce vymůže ze zastavených pohledávek po poddlužníku). Postup dle §27 odst. 5 ZKV nepřicházel v úvahu právě proto, že majetek sloužící k zajištění (zastavené pohledávky) nebyl ve vlastnictví třetí osoby, nýbrž náležel úpadci samotnému.
Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž není správné již proto, že svou argumentaci vybudoval (stejně jako předtím soud prvního stupně) na potřebě postupu dle §27 odst. 5 ZKV. Z téže příčiny je bez dalšího právně bezcenná i úvaha dovolatele, že ke stavení běhu promlčecí doby mělo dojít doručením výzvy dle §27 odst. 5 ZKV.
Úvaha odvolacího soudu, podle níž s oud prvního stupně učinil správný závěr o tom, že teprve od doby, kdy správce konkursní podstaty zapíše uplatněné pohledávky do konkursní podstaty, lze uvažovat o existenci žalobcova nároku, tedy o jeho aktivní legitimaci, rovněž není přiléhavá.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 1655/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2012, pod pořadovým číslem 2, stejně jako v rozsudku ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4754/2009, vysvětlil, že oprávnění nakládat s majetkem podstaty, a tedy i s pohledávkami dlužníka, přechází na správce jeho konkursní podstaty (již) prohlášením konkursu (§14 odst. 1 písm. a/ ZKV). Soupisem majetku do konkursní podstaty úpadce správce konkursní podstaty tuto skutečnost navenek deklaruje vůči třetím osobám (srov. účinky soupisu popsané v §18 ZKV).
Není-li zde jiné osoby, která k takovému majetku uplatňuje právo neslučitelné s jeho příslušností ke konkursní podstatě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), pak skutečnost, že majetek ve vlastnictví úpadce byl sepsán do konkursní podstaty až poté, co správce konkursní podstaty uplatnil práva s ním spojená soudní cestou, nemá žádný vliv na závěr, že právo nakládat s tímto majetkem měl správce konkursní podstaty již od prohlášení konkursu na majetek úpadce.
Ostatně, závěr, že ke stavení běhu promlčecí doby dojde, jen podal-li žalobu ten, kdo byl k uplatnění nároku aktivně věcně legitimován, rovněž odporuje judikatuře Nejvyššího soudu. Konkrétně jde o usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4101/2008, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že z toho, že věřitel v době zahájení odpovídajícího řízení o úhradě pohledávky nebyl aktivně věcně legitimován k vymáhání pohledávky vůči dlužníku (že se majitelem pohledávky případně stal později), závěr, že podáním příslušné žaloby (jiného návrhu na zahájení řízení) se nestaví běh promlčecí doby, neplyne.
Promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení.
To, zda jde o věřitele domnělého (o někoho, kdo pohledávku vůči dlužníku ve skutečnosti nemá), se v otázkách promlčení pohledávky vůči takovému věřiteli nepromítá.
Odvolací soud uzavřel, že nárok na zaplacení kupní ceny se promlčel nejpozději v listopadu 2008, zjevně vycházeje z toho, že okamžik rozhodný pro stavení běhu promlčecí doby nastal později (v březnu 2009). Podle závěrů Nejvyššího soudu je však zjevné, že ke stavení běhu promlčecí doby došlo již podáním žaloby v této věci (23. listopadu 2008), přičemž odvolací soud, veden chybnými úvahami, neozřejmil, proč by za této situace měly být promlčeny pohledávky, jež se podle nezpochybněných skutkových závěrů staly splatnými v době od 27. listopadu 2004 do 13. ledna 2005.
Jelikož napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině právní, Nejvyšší soud je , aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení (§242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Pro úplnost (s přihlédnutím k ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.) Nejvyšší soud dodává, že rovněž zkoumal, jaký vliv na výsledek tohoto řízení má (může mít) skutečnost, že žaloba již byla jednou pravomocně zamítnuta (rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 13 Cm 943/2008-79, který nabyl právní moci 6. listopadu 2008). S přihlédnutím k závěrům obsaženým např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněném pod číslem 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek však dospěl k závěru, že o překážku věci pravomocně rozhodnuté nejde. Překážka věci pravomocně rozhodnuté v případě zamítnutí žaloby pro předčasnost (o což šlo v označeném rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích) totiž není dána tehdy, jde-li sice v novém řízení o tutéž věc nebo o stejný nárok (stav) týkající se téhož předmětu řízení, u kterého materiální účinky právní moci působí vůči každému nebo osobám, na něž - ačkoliv se nestaly účastníky řízení - byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena, avšak vychází-li uplatnění nároku z jiných (dalších) skutečností, které nastaly až po původním pravomocném rozhodnutí a které představují odstranění zjištěného důvodu předčasnosti; není přitom významné, zda byla v původním řízení žaloba zamítnuta pro předčasnost v souladu se zákonem.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. června 2012
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu