ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.2616.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 2616/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobců a) B. Č., b) J. Č., c) Ing. M. K., d) V. K., e) M. K., f) E. K., g) S. Z., h) L. Z., ch) J. H., i) J. S., j) Š. S., k) V. B., l) Z. B., m) J. H., n) L. H., o) E. V., p) K. H., q) J. H., r) Z. H., s) E. H., všech zastoupených JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem, se sídlem v Kolíně III., Politických vězňů 98, PSČ 280 02, t) M. B., u) B. B., v) H. Ch., w) M. Č., x) S. Č., y) Ing. J. K., z) Ing. arch. Z. K., aa) P. K., ab) J. K., ac) M. N., ad) M. S., af) K. U., ag) M. Č., ah) J. Č., ach) M. Č., ai) R. Č., aj) V. H., ak) I. H., al) J. K., am) E. K., an) P. K., ao) R. K. , ap) M. K. , aq) R. K. , ar) J. K., as) J. K. , at) P. L. , au) K. L. , av) L. N. , aw) E. J. N. , ax) Z. N. , ay) M. N. , az) J. P. , aaa) V. P. , aab) A. T. , aac) J. T. , aad) A. J. , aae) H. R. , aaf) P. H. , aag) I. H. , aah) Ing. J. M. , aach) Mgr. J. M. , aai) B. S. , proti žalovanému Městu Nymburk, se sídlem v Nymburce, Náměstí Přemyslovců 163/20, PSČ 288 28, identifikační číslo osoby 00239500, zastoupenému JUDr. Petrem Kazdou, advokátem, se sídlem v Nymburce, Palackého třída 223/5, PSČ 288 02, o určení součásti domu a o doplnění a změnu prohlášení vlastníka, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 368/2007, o dovolání žalobců a/ až s/ proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2010, č. j. 26 Co 435/2009-127, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobci a/ až s/ jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.560,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 16. června 2009, č. j. 6 C 368/2007-94, ve znění usnesení ze dne 15. července 2009, č. j. 6 C 368/2007-101 a usnesení ze dne 4. března 2010, č. j. 6 C 368/2007-136, Okresní soud v Nymburce určil, že objekt technické vybavenosti označený jako č. p. 4004 na pozemku st. 2533/3, zapsaný na listu vlastnictví číslo 2835 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrálním pracovištěm Nymburk, pro obec a katastrální území Nymburk (dále jen „výměníková stanice), je součástí domu č. p. 1934 v Nymburce umístěného na pozemcích ve výroku specifikovaných (dále jen „dům“) [výrok I.], uložil žalovanému doplnit prohlášení vlastníka ve výroku popsaným způsobem [výrok II.] a rozhodl o nákladech řízení [výroky III. a IV.].
V záhlaví označeným rozsudkem změnil Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud zdůraznil, že se žalobci nedomáhají určení práva či právního vztahu, ale určení právní skutečnosti. Na takovém určení však nemají naléhavý právní zájem, neboť by nic nezměnilo na jejich právním postavení. Otázka, zda je výměníková stanice součástí domu, by mohla být řešena jako předběžná v jiném řízení o určení práva či právního vztahu. Proto odvolací soud – odkazuje současně i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2568/98 a usnesení ze dne 28. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 1727/2010 – změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu o určení, že výměníková stanice je součástí domu, zamítl.
Nedůvodnou pak odvolací soud shledal i žalobu o uložení povinnosti změnit prohlášení vlastníka budovy ze dne 14. prosince 1995, jímž žalovaný vymezil v domě jednotky, neboť žalovaný již není vlastníkem domu, resp. bytových jednotek v něm vymezených. Těmi jsou žalobci (spolu s dalšími vlastníky dvou bytových jednotek). Přitom prohlášení vlastníka mohou změnit pouze vlastníci domu, nikoliv vlastník bývalý. V této souvislosti pak odvolací soud poukázal na ustanovení §4 odst. 1 a §11 odst. 4 a odst. 7 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a/ až s/ dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíce naplnění všech dovolacích důvodů vymezených v ustanovení §241a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř. a navrhujíce, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatelé předně namítají, že nebyli poučeni postupem podle ustanovení §118a odst. 1 a odst. 2 o. s. ř., ačkoliv odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že na požadovaném určení nemají naléhavý právní zájem. Podle jejich názoru existuje mezi pojmy právní skutečnost, právní vztah a právo „velmi křehká a pohyblivá hranice, měnící se v průběhu času v teorii a praxi“. Jejich žalobu „nelze jednoduše odbýt“, jak to učinil odvolací soud, neboť je-li výměníková stanice součástí domu jakožto věci hlavní, nelze žalovat na určení vlastnictví k ní.
Za nesprávný považují dovolatelé i závěr odvolacího soudu, podle kterého měli o změně prohlášení rozhodnout sami. To však učinit nemohou, neboť v katastru nemovitostí je výměníková stanice zapsána jako samostatná věc (ve vlastnictví žalovaného) a podle stavu zápisu v katastru nemovitostí tedy není součástí domu. Mají za to, že o změně prohlášení musí rozhodnout ten, kdo vytvořil původní prohlášení, tedy žalovaný.
Konečně dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že se nezabýval „skutkovou otázkou, zda objekt výměníkové stanice je součástí domu“ a zda měl být zahrnut do původního prohlášení vlastníka.
Žalovaný považuje dovolání za nedůvodné, maje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., avšak není důvodné.
Nejvyšší soud již v (odvolacím soudem přiléhavě citovaném) rozsudku ze dne 11. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2568/98 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2000, pod číslem 120), vysvětlil, že výrok soudu, jímž by bylo určeno, že určitá věc je součástí věci jiné, by nic nestanovil o právním vztahu či právu k této věci. Šlo by pouze o určení existence určité právní skutečnosti, jež by samo o sobě nedeklarovalo žádný právní vztah či právo. Žaloba o určení, že určitá právní skutečnost je dána, není žalobou o určení právního vztahu nebo práva ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. a jde tak o žalobu v ustanovení §80 o. s. ř. nevypočtenou, jež přichází v úvahu jedině tehdy, jestliže to zákon připouští (k těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 28. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 1727/2010). Ani v projednávané věci přitom žádný právní předpis neumožňuje žalovat o určení, že výměníková stanice je součástí domu.
Dovolatelům je třeba přisvědčit v názoru, že žalovat o určení vlastnictví pouze k součásti věci hlavní bez dalšího zásadně nelze (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo 537/2010, či ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 992/2010). Mají-li ale za to, že výměníková stanice je součástí domu a že jsou z tohoto důvodu (jakožto vlastníci jednotek v domě vymezených) jejími (spolu)vlastníky, mohou žalovat o určení, že jsou (spolu)vlastníky výměníkové stanice jakožto součásti domu (srov. v tomto směru důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1671/2005).
Z výše uvedeného vyplývá, že namítanou vadou řízení před odvolacím soudem netrpí. Jak je zřejmé z ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. i ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, z 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, či z 15. března 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006), postačují-li v řízení poskytnutá tvrzení pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat. Tak tomu bylo i v projednávané věci, kdy odlišný právní názor odvolacího soudu nevedl k potřebě doplnit skutková tvrzení (ostatně ani dovolatelé netvrdí, jaké skutečnosti by doplnili, jestliže by jim byl znám právní názor odvolacího soudu).
Taktéž nelze přisvědčit námitce dovolatelů, podle níž měl odvolací soud posoudit, zda výměníková stanice je součástí domu. Posouzení této otázky by totiž nemohlo vést k jinému rozhodnutí ve věci samé (bez ohledu na to, zda tomu tak je, by žaloba musela být zamítnuta z výše popsaných důvodů).
Konečně jde-li o žalobu o uložení povinnosti žalovanému změnit prohlášení vlastníka, považuje Nejvyšší soud za zcela zřejmé, že prohlášení vlastníka budovy (§4 zákona o vlastnictví bytů) je právním úkonem osoby, jíž svědčí vlastnické právo k budově. Pouze ti, jimž vlastnické právo svědčí, mohou prohlášení učinit, popř. již učiněné prohlášení (neplyne-li z právních předpisů opak) změnit. Nemůže tak však učinit osoba, jíž vlastnické právo k budově nesvědčí, a to bez ohledu na to, že v minulosti byla vlastníkem budovy a že jednotky v ní byly vymezeny právě na základě jí učiněného prohlášení. Poté, kdy vlastnictví k jednotkám převedla na třetí osoby, již prohlášení vlastníka měnit nemůže. Promítnuto do poměrů projednávané věci žalovanému městu ve vztahu k tomuto nároku nesvědčí pasivní věcná legitimace a napadené rozhodnutí je i v této části co do výsledku správné.
Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo zamítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), a náhrady hotových výdajů. Podle ustanovení §7 písm. e/. §8, §10 odst. 3 a §17 písm. b/ vyhlášky činí sazba odměny 17.000,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 8.500,- Kč, jelikož zástupce žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 1.760,- Kč tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži dovolatelů celkem 10.560,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 19. června 2012
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu