ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.2881.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 2881/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně ABC & TV, spol. s r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 7, Jana Zajíce 5, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 64582442, zastoupené Mgr. Kateřinou Špoulovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, PSČ 110 00, proti žalovanému T. V. , zastoupenému Mgr. Janem Maršálem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, o zaplacení 1,192.107,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 58/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2010, č. j. 14 Cmo 456/2008-282, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. listopadu 2007, č. j. 35 Cm 58/2002-218, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 272.907,60 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 919.200,- Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok II.), zastavil řízení o vydání movitých věcí a zaplacení úroku z prodlení specifikovaného ve výroku rozhodnutí (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků v záhlaví označeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 890.000,- Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozhodnutí a ve výroku o nákladech řízení. V tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok první) a „ve zbytku“ rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok druhý).
Žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž tento soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 272.907,60 Kč s příslušenstvím, dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu, případně též rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno a věc byla vrácena příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zásadně právně významným neshledal.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 10. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 4462/2008, jež je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená níže) veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách, formuloval a odůvodnil závěr, že podle ustanovení §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ve znění účinném do 31. prosince 2000, byl to, že člen představenstva nejednal s náležitou péčí, povinen prokazovat žalobce. Úpravu přenášející důkazní břemeno ohledně péče řádného hospodáře na člena představenstva do obchodního zákoníku totiž vložila (s účinností od 1. ledna 2001) až novela provedená zákonem č. 370/2000 Sb. Obdobná aplikace tohoto závěru v případě jednatele společnosti s ručením omezení přitom vyplývá z §135 odst. 2 obch. zák. O otázku zásadního právního významu proto nejde.
Za situace, kdy žalobkyně k předpokladům odpovědnosti žalovaného za škodu tvrdila, že žalovaný, který byl jejím jednatelem, dal jejím jménem bezdůvodně příkaz k úhradě částek jí neznámým subjektům, k nimž neměla žádný právní či obchodní vztah, pročež následně byly z jejího účtu odepsány příslušné finanční prostředky, a tato svá tvrzení prokazovala příkazy k úhradě podepsanými žalovaným a výpisy z účtu, bylo ovšem na žalovaném, aby prokázal důvod plateb (existenci vztahu mezi žalobkyní a subjekty, na jejichž účty byly částky poukázány); v tomto rozsahu nesl důkazní povinnost žalovaný.
Připuštění opačného závěru by mělo za následek, že by žalobkyně musela prokazovat, že k úhradám nebyl žádný důvod a že žalobkyně jejich adresáty neznala, tj. negativní skutečnosti. Ty však z povahy věci prokazovat nelze (srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2008, sp. zn. 21 Cdo 2875/2007, či ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněného pod číslem 108/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitka, podle níž bylo povinností žalobkyně prokázat, že žalovaný s péčí řádného hospodáře (správně náležitou péčí) nejednal, tak v projednávané věci přípustnost dovolání nezakládá, neboť žalobkyně své procesní povinnosti splnila. Z tohoto důvodu nejsou přípustnost dovolání způsobilé založit ani námitky, podle nichž žalobkyně nesplnila svou důkazní povinnost ohledně okolností plateb ve výši 15.555,- Kč, 71.538,- Kč a 9.000,- Kč.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je i to, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok rozhodnutí odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen.
Zásadně významným proto rozhodnutí odvolacího soudu nečiní ani námitka, podle níž soudy měly přihlížet taktéž k tomu, zda ke vzniku škody nedošlo spoluzaviněním žalobkyně. Odvolací soud totiž na jejím posouzení - uzavíraje, že předmětná škoda vznikla žalobkyni tím, že žalovaný dal příkaz k zaplacení v rozhodnutí specifikovaných částek z jejího účtu - své rozhodnutí (s ohledem na jím zaujatý právní názor správně) nezaložil. Spoluzavinění žalobkyně nelze spatřovat (jak to činí dovolatel) v tom, že se vzniklou škodu následně nesnažila odstranit.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se dále podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (srov. ustanovení §237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.), jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Z uvedených důvodů (absence otázky zásadního významu) nemůže založit přípustnost dovolání výtka, podle níž se soud nevypořádal s tím, že doklady předložené žalobkyní „mohly být dodatečně upraveny či pozměněny“, kterou dovolatel poukazuje na možnou vadu řízení.
Výhradou, podle níž soudy postupovaly nesprávně, vzaly-li za prokázané (ze znaleckého posudku, jímž byla přezkoumávána pravost podpisů žalovaného na příkazech k úhradě), že žalovaný dal příkaz k úhradě konkrétních částek, dovolatel napadá hodnocení důkazů provedené soudy nižších stupňů, jež však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009,sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, nebo ze dne 25. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1266/2009). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.
Nesouhlasí-li odvolatel se závěrem soudu, podle něhož získal majetkový prospěch ve výši akontace a uhrazených leasingových splátek, namítaje, že vozidlo bylo po dobu téměř tří měsíců žalobkyní užíváno, vychází při formulaci této námitky z jiných než odvolacím soudem učiněných skutkových závěrů (podle nichž vyčíslená škoda představuje poměrnou část akontace a souhrn dopředu uhrazených leasingových splátek za období, kdy vozidlo užíval žalovaný). Obsahově tak vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím na přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usuzovat nelze.
Dovolání není přípustné ani pro posouzení režimu promlčení nároku na náhradu škody vzniklé žalobkyni v důsledku pořízení vozidla na leasing.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 108/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2006, sp. zn. 32 Odo 111/2005) se podává závěr, podle něhož leasingová smlouva je smlouvou nepojmenovanou a pro posouzení, zda jde o vztah občanskoprávní, či obchodněprávní, je rozhodné právní postavení jejích účastníků v době uzavření této smlouvy.
Jde-li - jak v projednávané věci dovodil odvolací soud - o vztah obchodněprávní, řídí se obchodním zákoníkem i promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného převodem práv a povinností vyplývajících z leasingové smlouvy ze žalobkyně na žalovaného (srov. závěry obsažené v rozsudcích Nejvyššího soudu uveřejněných pod čísly 26/2004 a 16/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud neshledal a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, čímž žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jež podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí 10.000,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. S připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč tak Nejvyšší soud přiznal žalobkyni k tíži žalovaného částku 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. ledna 2012
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu