ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.3072.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 3072/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce S.N. , zastoupeného JUDr. Zuzanou Greco, advokátkou, se sídlem v Praze 10, K Sokolovně 37, PSČ 104 00, proti žalovanému JUDr. D. D., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadce E. A. T., zastoupenému JUDr. Tomášem Skoumalem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, PSČ 500 02, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 36/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2011, č. j. 15 Cmo 136/2010-253, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. února 2011, č. j. 15 Cmo 136/2010-253, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 22. ledna 2010, č. j. 40 Cm 36/2006-205, jímž Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby z konkursní podstaty úpadce byly vyloučeny ve výroku specifikované nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“).
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §15 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) – přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a úpadcem dne 24. června 2005 je, vzhledem k prohlášení konkursu na majetek úpadce usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. září 2005, č. j. 41 K 24/2005-29, neúčinným právním úkonem, jelikož byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, když kupní cena byla sjednána v částce 2,000.000,- Kč a cena obvyklá v době prodeje sporných nemovitostí činila dle znaleckého posudku zpracovaného ing. M. Š. 2,700.000,- Kč. Přitom poukázal na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 131/2004 (jde o rozsudek ze dne 29. června 2004), v rozsudku „Nejvyššího soudu“ uveřejněném pod číslem 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (správně jde o rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92) a v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 91/2000 (jde o usnesení Ústavního soudu ze dne 13. července 2000, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo sešitu 19, ročník 2000, pod číslem 24).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti a důvodů na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) a §241a odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu zejména v „nesprávné aplikaci hmotného práva v oblasti právní úpravy §15 odst. 1 písm. c) ZKV a v nesprávném použití judikátu NS 29 Odo 1027/2006“.
Dovolatel popisuje skutkový stav věci a zdůrazňuje, že kupní cena byla stanovena na základě posudku znalce J. M., který byl vypracován na základě objednávky Ing. A. J., jako správkyně konkursní podstaty, za účelem organizace dražby sporných nemovitostí, které následně úpadce dne 15. listopadu 2001 vydražil za částku 1,250.000,- Kč. Současně zpochybňuje „dodatečný“ znalecký posudek, vypracovaný znalcem Ing. M. Š. dne 13. listopadu 2000, s tím, že „se znalci v rámci řízení nemohli dohodnout na použité metodě oceňování“. Dále poukazuje i na závěry posudku Ing. F. P., který sporné nemovitosti „ke dni prodeje“ ocenil „v rozmezí od 2,000.000,- do 2,500.000,- Kč“. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu akcentuje, že „nemohl nebýt v dobré víře při koupi dotčených nemovitostí, protože kupní cena odpovídala znaleckému posudku, kupující nemohl mít pochybnosti o tom, že by měl budoucí úpadce nějaké problémy obchodního charakteru a nemůže být poškozován rozdílnými znaleckými posudky znalců a jeho vlastnické právo nelze zpochybňovat ryze formalistickým posouzením dle §15 odst. 1 písm. c) ZKV“. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, případně rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc „vrátil zpět k dalšímu řízení“.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že jakkoli dovolatel co do dovolacích důvodů odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., polemikou se soudy nižších stupňů zjištěnou obvyklou cenou sporných nemovitostí ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím ovšem na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze.
Právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o neúčinnost kupní smlouvy podle ustanovení §15 odst. 1 písm. c) ZKV – přitom odpovídá závěru formulovanému v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 29 Odo 130/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2004, pod číslem 162, jakož i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 1809/2007.
Současně nelze přehlédnout, že kupní smlouva, kterou pozdější úpadce prodal žalobci sporné nemovitosti, byla uzavřena v návaznosti na dohodu o narovnání, uzavřenou mezi týmiž subjekty téhož dne, ze které je nepochybné, že závazek pozdějšího úpadce vůči žalobci z titulu půjčky měl být vyrovnán (mimo jiné) právě „převodem“ sporných nemovitostí; jinými slovy ani sjednaná kupní cena 2,000.000,- Kč neměla být pozdějšímu úpadci ve skutečnosti uhrazena (srov. k tomu i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2011, pod číslem 10).
Poukaz dovolatele na „nesprávné použití“ závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 40/2009 Soudních rozhodnutí a stanovisek), je přitom nepřípadný již proto, že odvolací soud neshledal kupní smlouvu absolutně neplatnou podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, nýbrž neúčinnou podle ustanovení §15 odst. 1 písm. c) ZKV. Konečně Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými ani odkazy dovolatele na judikaturu Ústavního soudu uvedenou v dovolání, když v poměrech dané věci o neodůvodněný zásah do práv žalobce, ani o překvapivé rozhodnutí soudu nižších stupňů nešlo.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu