ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.3724.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 3724/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele Ing. A. H. , zastoupeného Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem, se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, PSČ 301 00, za účasti společnosti Wellness centrum Konstantinovy Lázně a. s., se sídlem v Konstantinových Lázních, Plzeňská č. p. 58, PSČ 349 52, identifikační číslo osoby 45 35 91 21, zastoupené JUDr. Pavlem Kosnarem, advokátem, se sídlem v Plzni, Sady Pětatřicátníků 26, PSČ 301 00, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 46 Cm 122/2005, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2011, č. j. 14 Cmo 468/2009-110, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Navrhovatel je povinen zaplatit společnosti Wellness centrum Konstantinovy Lázně a. s. na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.860,- Kč, do rukou jejího advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 2009, č. j. 46 Cm 122/2005-62, kterým tento soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti Wellness centrum Konstantinovy Lázně a. s., dříve: Léčebné lázně Konstantinovy Lázně a. s. (dále jen „společnost“) konané dne 12. září 2005, jímž bylo rozhodnuto o přechodu všech účastnických cenných papírů společnosti na hlavního akcionáře.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jehož přípustnost opírá (jak patrno z odůvodnění) o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán obsahem dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Otázky, jež dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu, však napadené usnesení zásadně právně významným nečiní.
K namítané protiústavnosti relevantní úpravy (ve znění účinném před novelou obchodního zákoníku provedenou zákonem č. 377/2005 Sb.) Nejvyšší soud poznamenává, že souladem ustanovení §183i až §183n obch. zák. s ústavním pořádkem se zabýval Ústavní soud – v obecné rovině – již v nálezu ze dne 27. března 2008, sp. zn. Pl. ÚS 56/2005, uveřejněném pod číslem 257/2008 Sb., jímž zamítl nejen návrh na zrušení těchto ustanovení ve znění po novele provedené zákonem č. 377/2005 Sb., ale i návrh na jejich zrušení před touto novelou (tj. ve znění rozhodném pro projednávanou věc), původně vedený pod sp. zn. Pl. ÚS 53/2005 (viz odstavce 1 až 3 označeného nálezu), aniž by ve vztahu k uvedenému znění zákona nález sp. zn. Pl. ÚS 56/2005 jakkoli modifikoval, a to přesto, že úprava práva výkupu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 377/2005 Sb. neobsahovala „obligatorní dohled“ Komise pro cenné papíry (resp. později České národní banky).
Nejvyšší soud již opakovaně z tohoto důvodu neshledal námitku „protiústavnosti“ právní úpravy práva výkupu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 377/2005 Sb. zásadně právně významnou a k jejímu posouzení nepřipustil dovolání. Učinil tak např. v usneseních ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 4961/2009, ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 5016/2009, či ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 29 Cdo 3889/2009, jež jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Ve všech uvedených případech neshledal rozpor dotčené právní úpravy s ústavním pořádkem ani Ústavní soud, když ústavní stížnosti proti označeným usnesením, v nichž stěžovatel výslovně brojil i proti závěru o souladu dotčené právní úpravy výkupu s ústavním pořádkem, odmítl usneseními ze dne 15. června 2010, sp. zn. IV. ÚS 1260/10 (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5016/2009), ze dne 11. srpna 2010, sp. zn. IV. ÚS 1352/10 (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4961/2009), a ze dne 20. dubna 2011, sp. zn. IV. ÚS 617/11 (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3889/2009), uzavíraje, že „obecné soudy napadenými rozhodnutími rozhodly (…) v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a k žádnému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo“ (srov. důvody usnesení sp. zn. IV. ÚS 617/11), resp. že „i když k zásahu do vlastnického práva stěžovatele napadenými rozhodnutími nepochybně došlo, jednalo se o zásah na základě zákona a tudíž ospravedlněný podle článku 11 odst. 4 Listiny“ (srov. důvody usnesení sp. zn. IV. ÚS 1352/10).
V usnesení ze dne 19. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1494/10, pak Ústavní soud – odkazuje na odůvodnění svého usnesení sp. zn. IV. ÚS 1260/10 – výslovně uvedl, že „závěry obecných soudů ohledně nuceného výkupu cenných papírů (resp. valné hromady, v rámci níž k němu dochází) považuje za ústavně konformní“.
Jelikož Ústavní soud ve výše označeném nálezu (a z něj vycházejících usneseních) neshledal rozpornou s ústavním pořádkem ani právní úpravu práva výkupu účastnických cenných papírů ve znění před novelou provedenou zákonem č. 377/2005 Sb. (jež k přijetí usnesení valné hromady nevyžadovala předchozí souhlas Komise pro cenné papíry, resp. České národní banky), má Nejvyšší soud za to, že i tato úprava byla v souladu s ústavním pořádkem.
Na uvedeném závěru pak ničeho nemění (jak Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 2592/2010) ani nález Ústavního soudu ze dne 21. března 2011, sp. zn. I. ÚS 1768/09, v němž se Ústavní soud od závěrů formulovaných ve výše označených rozhodnutích odchýlil, když (v bodu 25 odůvodnění) dovodil, že nebyl-li ve znění před novelou obchodního zákoníku provedenou zákonem č. 377/2005 Sb. „upraven obligatorní dohled ČNB, je na základě výše uvedeného zřejmé, že právní úprava aplikovaná v daném případě nevyhovovala ústavním nárokům, a to právě pro absenci obligatorního dohledu ČNB, přičemž to byl právě tento dohled, jenž umožňoval zajistit ústavně přijatelnou ochranu základních práv menšinových akcionářů.“
V tomto nálezu Ústavní soud obecným soudům vytýká nikoliv ústavně nekonformní interpretaci podústavního práva (jež by ústila v zásah do některého z práv či svobod garantovaných ústavním pořádkem), ale skutečnost, že obecné soudy nezohlednily takové nedostatky podústavního práva, jež (podle názoru I. senátu Ústavního soudu) zakládaly jeho rozpor s ústavním pořádkem. Takový postup však podle přesvědčení Nejvyššího soudu obecným soudům nepřísluší a ústavní pořádek České republiky jej obecným soudům nedovoluje.
Obecné soudy (včetně Nejvyššího soudu) jsou vázány zákonem (článek 95 odst. 1 Ústavy). Nemohou tedy samy posoudit soulad zákonné úpravy s ústavním pořádkem, resp. z případného nesouladu dovozovat jiné důsledky, než ty předpokládané článkem 95 odst. 2 Ústavy. V situaci, kdy Ústavní soud již soulad zákonné úpravy s ústavním pořádkem posoudil (Pl. ÚS 56/2005), nebylo na místě mu opětovně předkládat tutéž otázku k posouzení – obecné soudy jsou označeným nálezem pléna Ústavního soudu vázány (článek 89 odst. 2 Ústavy).
Nejvyšší soud v situaci, kdy jsou zde rozhodnutí Ústavního soudu, jež si (podle přesvědčení Nejvyššího soudu) navzájem odporují, vyšel z toho, že je vázán plenárním nálezem (Pl. ÚS 56/2005), na který navazuje ustálená judikatura Ústavního soudu.
Podstatné pro rozhodnutí v projednávané věci je rovněž i to, že v nálezu I. ÚS 1768/09 dospěl Ústavní soud k závěru, podle něhož po uplynutí „rozumné doby“ již nelze usnesení valné hromady, která rozhodla podle §183i obch. zák, prohlásit za neplatné. Protože v projednávané věci se valná hromada konala dne 2. září 2005, je Ústavním soudem stanovený předpoklad více než naplněn.
Dovolání nečiní přípustným ani dovolatelem zpochybněné závěry, které odvolací soud učinil ohledně délky lhůty pro svolání valné hromady, neboť tuto otázku již Nejvyšší soud vyřešil např. v usnesení ze dne 25. března 2008, sp. zn. 29 Cdo 866/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2008, pod číslem 131, v němž formuloval a odůvodnil závěr, s nímž je napadené rozhodnutí v souladu, a podle kterého lhůta ke svolání valné hromady na žádost akcionáře podle §183i obch. zák. činí 15 dnů. Od uvedeného závěru nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v projednávané věci.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatele odmítl a společnosti vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem, jejíž výše činí podle ustanovení §7 písm. g), §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb. 7.500,- Kč. Po snížení o 50 % ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 uvedené vyhlášky (advokát společnosti učinil v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání), jde o částku 3.750,- Kč. Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží společnosti 4.050,- Kč. Z této částky pak činí náhrada za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) 810,- Kč. Celkem tak dovolací soud přiznal společnosti k tíži navrhovatele částku 4.860,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu
V Brně dne 15. srpna 2012
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu