ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.4800.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 4800/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce S. M., narozeného 12. srpna 1956, bytem v Nemochovicích 16, zastoupeného doc. JUDr. Ing. Milanem Pekárkem, CSc., advokátem, se sídlem v Brně, Stamicova 18, PSČ 623 00, proti žalovanému JUDr. J. H., jako správci konkursní podstaty úpadce ZD Hvězdlice, družstvo se sídlem ve Chvalkovicích – v likvidaci, identifikační číslo osoby 00 14 16 15, zastoupenému JUDr. Alešem Mendelem, advokátem, se sídlem v Brně, Orlí 18, PSČ 602 00, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 210/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. července 2009, č. j. 9 Cmo 43/2009-179, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 22. července 2009, č. j. 9 Cmo 43/2009-179, potvrdil rozsudek ze dne 11. prosince 2008, č. j. 55 Cm 210/2003-133, jímž Krajský soud v Brně vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce ve výroku specifikované nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z obsahu dovolání (čl. 192 až 215) je zřejmé, že dovolatel uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., předesílaje, že „odvolací soud na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, které nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a následně věc nesprávně právně posoudil a v rozporu s hmotným právem svým rozsudkem, který dovolatel svým dovoláním napadá, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně“.
Přitom dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. dovolatel u dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemá a jeho prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Námitkami zpochybňujícími závěry o platnosti smluv o postoupení pohledávek (rozuměj smlouvy uzavřené 1. září 1997 mezi M., R. a E. S. jako postupiteli a S. M. jako postupníkem a ze dne 10. února 1994 uzavřené mezi M. H. jako postupitelkou a S. M. jako postupníkem) a smluv o převodu sporných nemovitostí uzavřených mezi úpadcem jako osobou povinnou a žalobcem jako osobou oprávněnou dne 9. října 1998 a dne 15. března 1999 (na základě těchto smluv bylo s účinky ke dni 11. listopadu 1998, respektive 17. března 1999 vloženo do katastru nemovitostí vlastnické právo žalobce ke sporným nemovitostem) dovolatel sice vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nicméně tyto závěry odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává rozpornými ani s hmotným právem (§524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a §13 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech), ani s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu.
K tomu srov. např. jde-li o posouzení určitosti smluv důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněného pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 775/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2006, pod číslem 171, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84.
Nelze přehlédnout ani to, že ve věci vedené u Krajského soudu v Brně sp. zn. 55 Cm 181/2003 (předmětem řízení byla žaloba JUDr. I. J. a prof. RNDr. J. J., CSc. proti JUDr. J. H.i, jako správci konkursní podstaty téhož úpadce, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce) Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 2539/2009, odmítl jako nepřípustné dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. července 2008, č. j. 6 Cmo 29/2007-171, přičemž posuzoval platnost smluv o postoupení pohledávek a o převodu věcí obdobného obsahu jako ve věci projednávané.
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrady dovolatele, podle nichž restituční nároky nebyly původními oprávněnými osobami (postupiteli) uplatněny ve lhůtách určených zákonem č. 229/1991 Sb. a pohledávka postoupená žalobci M. S. neexistovala (z důvodu, že jmenovaná zůstala členkou družstva i po transformaci). Je tomu tak již proto, že – jak je zřejmé ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů – existence pohledávek postupitelů vůči družstvu z titulu vydání majetkových podílů (s výjimkou níže uvedenou) jednoznačně vyplývá z transformačního projektu a majetkových listů.
Ve vztahu k (ne)existenci pohledávky M. S. pak nelze přehlédnout, že odvolací soud – ve shodě s dovolatelem – dospěl k závěru, podle něhož jmenovaná pohledávku z titulu úhrady majetkového podílu z transformace vůči úpadci neměla (zůstala členkou družstva i po transformaci); tato skutečnost však důvodem neplatnosti (úplatné) postupní smlouvy není (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2005, pod číslem 1) a – jak správně uvedl odvolací soud – mohla by zakládat pouze právo úpadce vůči žalobci na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že úpadce žalobci na úhradu pohledávek z titulu majetkových podílů plnil (v rozsahu neexistující pohledávky M. S.) více, než měl.
Konečně na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu námitky, podle níž žalobce – vzhledem k ujednání obsaženému v postupní smlouvě ze dne 1. září 1997 ohledně její účinnosti – nabyl pohledávky, které měly být vypořádány převodem nesporných nemovitostí, až následně, tj. v době po uzavření smluv o převodu sporných nemovitostí. Není totiž pochyb o souhlasu postupitelů (původních věřitelů) s tím, aby žalobce pohledávky u družstva uplatnil (žádal o jejich uspokojení „vydáním podílu na odpovídající části majetku dlužníka“), ani o tom, že se žalobce věřitelem pohledávek (s výjimkou shora) vskutku stal; plněním poskytnutým podle smluv o převodu sporných nemovitostí tak na straně žalobce (opět s výjimkou shora) k bezdůvodnému obohacení nedošlo.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu