ECLI:CZ:NS:2012:29.NSCR.75.2011.1
KSUL 43 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 75/2011-A-167
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Gemmela v insolvenční věci dlužníka DC SPED spol. s r. o., se sídlem v Praze 8, Na Rokytce 1032, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 25003852, zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, PSČ 400 01, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ ČSAD Kyjov Bus a. s., se sídlem v Kyjově, Boršovská 2228, PSČ 697 34, identifikační číslo osoby 49447009, 2/ AUTODOPRAVA K & K, s. r. o., se sídlem v Boskovicích, Chrudichromská 2156, PSČ 680 01, identifikační číslo osoby 25561626, zastoupeného Mgr. Čestmírem Sekaninou, advokátem, se sídlem v Boskovicích, Hybešova 17, PSČ 680 01, 3/ R. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Davidem Franke, advokátem, se sídlem v Přerově, Bartošova 16, PSČ 750 02 a 4/ COBRA TRANSPORT, s. r. o., se sídlem v Litomyšli, Na Lánech 491, PSČ 570 01, identifikační číslo osoby 25267850, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, třída Národního odboje 1274, PSČ 400 85, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 43 INS XY, o dovolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. května 2011, č. j. KSUL 43 INS XY a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. srpna 2011, č. j. KSUL 43 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
I. Řízení o dovolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. května 2011, č. j. KSUL 43 INS XY a proti druhému výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. srpna 2011, č. j. KSUL 43 INS XY, 1 VSPH XY, se zastavuje.
II. Ve zbylém rozsahu se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 11. května 2011, č. j. KSUL 43 INS XY, zjistil Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jen „insolvenční soud“) úpadek dlužníka (bod I. výroku) a ustanovil insolvenční správkyni (bod II. výroku).
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. srpna 2011, č. j. KSUL 43 INS XY, 1 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku (první výrok). Dále rozhodl, že soudkyně insolvenčního soudu JUDr. Jiřina Skalská není vyloučena z projednávání a rozhodování dané insolvenční věci (druhý výrok).
Odvolací soud přitakal závěru insolvenčního soudu, že úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti dle §3 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), byl v řízení osvědčen existencí splatných pohledávek insolvenčních navrhovatelů a vyplývá též z obsahu podání samotného dlužníka, v nichž tento neuvedl ničeho o výši svých volných peněžních prostředků. Přihlédl i k došlým přihláškám, zprávě insolvenční správkyně ze dne 6. července 2011 a soupisu majetkové podstaty, z nichž dovodil, že se do insolvenčního řízení přihlásilo 162 věřitelů s pohledávkami v celkové výši přes 135 milionů Kč, že majetkovou podstatu tvoří jen zastavené nemovitosti oceněné na 15 milionů Kč a několik dopravních prostředků (oceněných na 1 milion Kč) a že dlužník dosud nepředložil insolvenční správkyni seznamy svého majetku a závazků.
Na tomto základě dospěl odvolací soud k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že dlužník je po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (po dobu několika let) v prodlení s plněním svých splatných závazků (ve výši „několika stovek milionů Kč“) vůči více věřitelům, přičemž ničím nedoložil, že má (a měl) k dispozici finanční prostředky potřebné na jejich úhradu.
Za důvodné neměl odvolací soud výhrady dlužníka, zpochybňující procesní postup insolvenčního soudu. Námitku místní nepříslušnosti, vznesenou dlužníkem v podání ze dne 10. května 2011 (v němž dlužník současně uplatnil námitku podjatosti soudkyně JUDr. Jiřiny Skalské a požádal o odročení jednání nařízeného na 11. května 2011) měl odvolací soud za opožděnou, s tím, že nebyla učiněna již při prvním úkonu, který dlužníkovi příslušel (za takový úkon pokládal dlužníkovo podání ze 7. prosince 2009). Odvolací soud dále uvedl, že námitka byla uplatněna mimo přípustný rámec vymezený ustanovením §105 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), proto k ní nepřihlédl a výslovně o ní nerozhodl.
K „mylnému přesvědčení“ dlužníka ohledně údajné věcné nepříslušnosti insolvenčního soudu odkázal odvolací soud na ustanovení §7 odst. 2 insolvenčního zákona a na ustanovení §9 odst. 4 o. s. ř., s tím, že odtud je zřejmé, že v prvním stupni mohou v insolvenční věci rozhodovat toliko krajské soudy. Námitka věcné nepříslušnosti Krajského soudu v Ústí nad Labem, do jehož obvodu spadalo sídlo dlužníka (§84 a §85a o. s. ř.) v době zahájení insolvenčního řízení, je podle odvolacího soudu neopodstatněná.
Druhý výrok svého rozhodnutí odůvodnil odvolací soud tím, že dlužník založil námitku podjatosti na nesouhlasu s postupem soudkyně v insolvenčním řízení, čímž uplatnil důvod, jehož aplikaci při rozhodování o námitce podjatosti výslovně zapovídá ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu (v plném rozsahu) a současně i proti usnesení insolvenčního soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel namítá, že v rozporu s ustanovením §104a o. s. ř. nebylo vůbec rozhodnuto o námitce věcné nepříslušnosti, na čemž nemůže nic změnit ani to, že se touto námitkou stručně zabýval odvolací soud v odůvodnění svého usnesení. Označené ustanovení totiž přesně upravuje postupy soudu prvého i „druhého“ stupně v situaci, kdy je vznesena námitka věcné nepříslušnosti.
Obdobně tomu podle dovolatele bylo i ohledně uplatněné námitky podjatosti rozhodující soudkyně, která mohla bez vyřešení námitky činit jen ty úkony, které nesnesou odkladu (§15b odst. 1 o. s. ř.).
Dále dovolatel vytýká insolvenčnímu soudu, že nesprávně vůbec nerozhodl o jeho žádosti o odročení jednání. Odvolací soud tuto žádost neshledal důvodnou, byť z předložených listin vyplynulo, že všichni insolvenční navrhovatelé projevili vůli ke zpětvzetí insolvenčních návrhů, čemuž však bránilo ustanovení §130 odst. 3 insolvenčního zákona.
Dovolatel míní, že kdyby insolvenční soud reagoval na jeho podání ze dne 10. května 2011 v souladu se zákonem, pak by nebyly splněny podmínky pro jednání dne 11. května 2011 a pro vydání rozhodnutí o zjištění úpadku.
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 29. prosince 2011, tj. naposledy ve znění zákona č. 188/2011 Sb.
Podle ustanovení §7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tudíž ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle §7 odst. 1 insolvenčního zákona.
K projednání dovolání dlužníka v části, ve které napadá usnesení insolvenčního soudu (soudu prvního stupně), není dána funkční příslušnost žádného soudu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; toto usnesení je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). Stejně tak není dána funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti druhému výroku usnesení Vrchního soudu v Praze (o tom, že rozhodující soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodování dané insolvenční věci). Potud nejde o rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž soudu nadřízeného ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 věty první o. s. ř. (k tomu srov. za mnohá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Odo 641/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2001, pod číslem 129). Nejvyšší soud proto v popsaném rozsahu řízení o dlužníkově dovolání zastavil dle §104 odst. 1 o. s. ř.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti prvnímu výroku usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž tento soud jako soud odvolací potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zjištění dlužníkova úpadku, může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy jen za předpokladu, že Nejvyšší soud, jsa přitom vázán obsahem dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud pak shledává dovolání přípustným pro posouzení otázky postupu insolvenčního soudu při uplatnění námitky věcné nepříslušnosti, dovolacím soudem dosud neřešené.
Podle ustanovení §104a o. s. ř. věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení (odstavec 1). Má-li okresní nebo krajský soud za to, že není věcně příslušný, předloží věc se zprávou o tom svému nadřízenému vrchnímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti okresních, krajských nebo vrchních soudů, popřípadě soudů zřízených k projednávání a rozhodování věci určitého druhu, nebo Nejvyššímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti Nejvyššího soudu. Účastníci řízení mají právo se k tomuto postupu a k soudem uváděným důvodům vyjádřit. Vrchní soud (Nejvyšší soud) pak rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný (odstavec 2). Obdobně podle odstavců 2 až 4 se postupuje, namítne-li nedostatek věcné příslušnosti soudu účastník řízení (odstavec 5).
Podle ustanovení §9 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, jsou k řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy (odstavec 1). Krajské soudy dále rozhodují jako soudy prvního stupně v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech (odstavec 4).
Věcná příslušnost soudu patří mezi podmínky řízení, jejichž splnění je soud povinen zkoumat před rozhodnutím ve věci samé (§103 o. s. ř.).
Úkolem ustanovení zabývajících se věcnou příslušností soudu je pokud možno jednoznačně vymezit, které z článků soudní soustavy působících obecně jako soudy prvního stupně (okresní a krajské soudy) jsou v občanském soudním řízení (jehož zvláštním druhem je insolvenční řízení) v prvním stupni povolány projednat a rozhodnout věci určitého druhu, patřící do civilní pravomoci soudů (srov. v literatuře např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 /dále jen „Komentář“/, str. 44 a 679).
Věcná příslušnost soudu může být zkoumána kdykoliv za řízení, a to nejen z iniciativy soudu, ale též na základě námitky účastníka, dokud o ní nebylo příslušným soudem pravomocně rozhodnuto (§104a odst. 7 o. s. ř.). Namítne-li některý z účastníků nedostatek věcné příslušnosti soudu, u něhož bylo řízení zahájeno, nastává tzv. spor o příslušnost, který není oprávněn vyřešit soud prvního stupně. V souladu s §ustanovením 104a odst. 2 a 6 o. s. ř. je soud prvního stupně povinen věc předložit k rozhodnutí o tom, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni vrchnímu soudu, je-li spor o to, zda věc náleží do věcné příslušnosti okresních, krajských nebo vrchních soudů, nebo Nejvyššímu soudu, jestliže by věc měla náležet do věcné příslušnosti Nejvyššího soudu. Ve sporu o věcnou příslušnost se přitom vždy zkoumá (v souladu s ustanovením §11 odst. 1 věty druhé o. s. ř.), jaké tu byly okolnosti v době, v níž bylo zahájeno řízení o sporu nebo jiné právní věci (srov. opět i Komentář, str. 681).
Jak je patrno z obsahu spisu, v posuzované věci dovolatel v podání doručeném insolvenčnímu soudu dne 10. května 2011 a označeném jako „Námitka věcné a místní nepříslušnosti soudu a námitka podjatosti a žádost o odročení jednání ve výše uvedené věci nařízené na 11. května 2011“, které bylo podle úředního záznamu insolvenčního soudu předáno na příslušnou soudní kancelář (až) dne 11. května 2011 po skončení jednání, vznesl námitku „věcné“ a místní nepříslušnosti Krajského soudu v Ústí nad Labem s odůvodněním, že „má sídlo v Jaurisově ulici 515/4, Praze 4 a proto nemůže být místně ale ani věcně příslušným Krajský soud v Ústí nad Labem“. „Věcně“ příslušným soudem je podle dovolatele Městský soud v Praze.
Z uvedeného vyplývá, že dovolatel (ač tvrdí opak) ve skutečnosti nevznesl (podle obsahu podání) námitku věcné nepříslušnosti, ale pouze námitku nepříslušnosti místní. Jeho podání neobsahovalo žádnou argumentaci, z níž by bylo možno usuzovat na to, že zpochybňoval příslušnost krajských soudů rozhodovat v daném insolvenčním řízení; netvrdil např., že o insolvenčním návrhu by měl v prvním stupni rozhodovat okresní soud nebo i jiný soud než krajský. Naopak výslovně uvedl, že příslušným soudem je Městský soud v Praze, který je - stejně jako Krajský soud v Ústí nad Labem - soudem krajským; srov. ustanovení §8 a §9 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění účinném do 30. září 2011 (pro věc rozhodném), jakož i přílohu č. 2 zákona o soudech a soudcích, která obsahuje názvy, obvody a sídla krajských soudů.
Spor o věcnou příslušnost tedy v posuzované věci ve skutečnosti (oproti mínění dovolatele) vyvolán nebyl. Nejvyšší soud dodává, že i kdyby záměrem dlužníka vskutku bylo tvrdit (jakkoli z pohledu §9 odst. 4 o. s. ř. nesmyslně), že o jeho insolvenční věci mají v prvním stupni rozhodovat jiné soudy než soudy krajské, nebyl tento záměr výše popsaným způsobem projeven (k vůli projevené procesním úkonem srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a v intencích §43 odst. 2 věty druhé o. s. ř. by šlo o úkon neúčinný, jenž rozhodnutí o insolvenčním návrhu nebránil (srov. opět i Komentář, str. 680).
Insolvenční soud proto nepochybil, jestliže před rozhodnutím o insolvenčním návrhu nepředložil věc k rozhodnutí o věcné příslušnosti svému nadřízenému soudu (jímž je Vrchní soud v Praze). Z téže příčiny neměl ani Vrchní soud v Praze při vydání napadeného usnesení důvod rozhodovat o věcné příslušnosti.
Uplatněná námitka je podle svého obsahu námitkou nepříslušnosti místní (ve smyslu §105 o. s. ř.), neboť dovolatel ve zkoumaném podání tvrdil, že k rozhodnutí je příslušný jiný krajský soud než Krajský soud v Ústí nad Labem. Postup insolvenčního soudu, který o námitce místní nepříslušnosti nerozhodl, by tak mohl (případně) založit (jen) vadu řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; to by ovšem platilo, jen kdyby uplatněná námitka byla včasná a důvodná. Tak tomu ale v posuzované věci zjevně není.
Podle ustanovení §105 odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném v době uplatnění námitky, tj. naposledy ve znění zákona č. 133/2006 Sb.) místní příslušnost zkoumá soud jen do skončení přípravného jednání podle §114c. Neprovedl-li tuto přípravu jednání, zkoumá soud místní příslušnost jen před tím, než začne jednat o věci samé, nebo rozhodl-li o věci samé bez jednání jen před vydáním rozhodnutí; to neplatí, jde-li o platební rozkaz, elektronický platební rozkaz nebo evropský platební rozkaz. Později ji soud zkoumá pouze tehdy, nebyla-li provedena příprava jednání podle §114c, a jen k námitce účastníka, která byla uplatněna při prvním úkonu, který účastníku přísluší. Při zkoumání místní příslušnosti se nepřihlíží k přípravě jednání, jednáním a jiným úkonům provedeným před věcně nepříslušným soudem a k rozhodnutím vydaným věcně nepříslušným soudem.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že účastníkova námitka místní nepříslušnosti soudu je včasná jen tehdy, je-li uplatněna při prvním úkonu, který mu přísluší. Z obsahu spisu se nicméně podává (jak správně konstatoval již odvolací soud), že vznesení námitky místní nepříslušnosti předcházela řada písemných podání dlužníka (vyjádření k insolvenčním návrhům) a především ústní jednání před insolvenčním soudem, jež se konalo dne 12. dubna 2010, při němž (jak plyne z protokolu o tomto jednání) byli účastníci poučeni o právu podat námitku místní nepříslušnosti dle §105 o. s. ř. Uplatnil-li dlužník námitku až podáním z 10. května 2011, pak šlo o námitku zjevně opožděnou.
Vadu řízení nespatřuje Nejvyšší soud ani v tom, že insolvenční soud věc rozhodl při jednání konaném dne 11. května 2011, ačkoliv dovolatel podáním z 10. května 2011 namítl podjatost rozhodující soudkyně. Postup soudu, který v situaci, kdy je námitka podjatosti vznesena pouhý den před nařízeným jednáním, nepředloží věc svému nadřízenému soudu dle ustanovení §15b odst. 1 o. s. ř., ale jednání provede a vydá při něm rozhodnutí, je totiž plně v souladu s ustanovením §15b odst. 2 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2003, sp. zn. 29 Odo 714/2002).
Nadto platí, že případné pochybení soudu při postupu dle §15b o. s. ř. není samo o sobě vadou, jež může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu by zakládalo až zjištění, že námitka podjatosti byla důvodná a rozhodnutí vydal vyloučený soudce (k tomu srov. např. závěry obsažené v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1567/2009, uveřejněného pod číslem 130/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzované věci přitom nadřízený soud neměl námitku podjatosti za důvodnou.
K dovolatelově tvrzení, že důvodem pro odročení jednání insolvenčním soudem měla být i skutečnost, že insolvenční navrhovatelé projevili vůli ke zpětvzetí svých návrhů, Nejvyšší soud poukazuje na to, že tímto tvrzením dovolatel svou žádost o odročení jednání ze dne 10. května 2011 neodůvodnil.
Dovolateli se tudíž uplatněnou dovolací argumentací (lhostejno, zda v rovině dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo v rovině dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí.
Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti prvnímu výroku usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž tento soud jako soud odvolací potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zjištění dlužníkova úpadku, zamítl jako neopodstatněné (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. ledna 2012
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu