ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1087.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1087/2012 -59
USNESENÍ
Nejvyšší soud Č. r. rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. září 2012 o dovoláních, která podali obviněný R. K., a P. L., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2012, č. j. 2 To 33/2012-2230, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 2/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2011, č. j. 50 T 2/2011-2053, byli obviněný R. K. a P. L. uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/). Obviněný R. K. na tom skutkovém základě, že „v období nejméně od začátku měsíce května 2010 do 21. 6. 2010 s vědomím, že jej bude užito k výrobě pervitinu, nakoupil opakovaně jednak prostřednictvím obžalovaného P. L., jednak přímo v lékárnách v K. či obci Z. v P. r. a rovněž od P. L. v obci Ch. v P. r., 2410 balení Sudafedu, výrobce G.S.K.P. S.A., po 12 tabletách v jednom balení, obsahující prekursor pseudoefedrin v množství 60 mg v jedné potahované tabletě, které následně neoprávněně, za účelem dalšího prodeje, dovážel do Č. r., a dále nejméně 590 balení Sudafedu opakovaně nakoupil od obžalovaného P. L. na různých místech v Č. r., například v B., okres K., u nákupního střediska Albert, a za uvedené období takto neoprávněně dovezl do Č. r. a od obžalovaného P. L. v Č. r. nakoupil celkem nejméně 3000 ks balení Sudafedu obsahujícího 2160 g pseudoefedrinu a způsobilého k výrobě nejméně 1490 g pervitinu , který následně na různých místech M. k., například v O. a ve F.-M., poskytoval různým odběratelům, a to za účelem jeho použití při výrobě pervitinu, mezi nimi například:
- M. H. , které ve F.-M., nejméně ve třech případech prodal nejméně 150 ks balení Sudafedu za finanční částku cca 13.000 Kč,
- R. H.i, kterému dne 20. 6. 2010 v O.-D. v nákupním středisku Interspar prodal 200 ks balení Sudafedu za finanční částku 18.000 Kč,
- L. H., kterému ve F.-M. nejméně ve třech případech poskytl nejméně 60 ks balení Sudafedu,
- K. J., kterému v O. nejméně ve třech případech poskytl nejméně 500 ks balení Sudafedu za finanční částku cca 50.000 Kč,
- M. S., které v O., v přesně nezjištěném počtu případů, prodal 30 ks balení Sudafedu za finanční částku cca 2.500 Kč,
- L. T., kterému v O., v přesně nezjištěném počtu případů, prodal nejméně 300 ks balení Sudafedu za částku cca 29.000 Kč
- O. U., kterému ve F.-M., v přesně nezjištěném počtu případů, prodal nejméně 40 ks balení Sudafedu za přesně nezjištěnou finanční částku
- P. Z., kterému v O., v přesně nezjištěném počtu případů, prodal nejméně 150 ks balení Sudafedu za částku 14.000 Kč
a dalším neustanoveným odběratelům tohoto farmaceutického přípravku z řad výrobců či uživatelů pervitinu, např. osobě R. z V., kterému poskytl nejméně 200 balení Sudafedu za 18.000 Kč, a osobě, užívající přezdívku „Ž.“, odlišné od R. H., které prodal nejméně 100 balení Sudafedu,
přičemž dne 21. 6. 2010 v B., okres K., byla u něj po překročení státní hranice s P. r. při celní kontrole, prováděné pracovníky oddělení celní a protidrogové jednotky, v osobním motorovém vozidle zn. Škoda Octavia, 1,9 TDi, které řídil, zajištěna papírová krabice obsahující 500 ks balení výše uvedeného farmaceutického výrobku, tj. celkem 6.000 ks tablet Sudafedu způsobilých k výrobě nejméně 248 g pervitinu (metamfetaminu), přičemž pseudoefedrin je prekursor uvedený v kategorii 1 přílohy I Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 a kategorii 1 přílohy Nařízení Rady (ES) č. 111/2005,
a dále v dosud přesně nezjištěném období, nejméně od měsíce února 2010 do 21. 6. 2010 na různých místech M. k., například v O., ve F.-M., a dále v obci Ch. v P. r., s vědomím, že se jedná o psychotropní látku pervitin, tuto neoprávněně poskytoval k dalšímu prodeji nebo užití různým uživatelům pervitinu, zejména:
- M. H., které od měsíce května 2010 do 21. 6. 2010 ve F.-M. poskytl blíže nezjištěné množství pervitinu, a to v jednom případě zdarma a nejméně ve třech případech za celkovou finanční částku 600 Kč,
- L. H., kterému v období od měsíce dubna 2010 do 21. 6. 2010 ve F.-M. na sídlišti S., nejméně ve čtyřech případech zdarma, v jednom případě výměnou za mobilní telefon iPhone a v jednom případě za finanční částku 1.000 Kč poskytl nejméně 4 g pervitinu,
- V. M., kterému v období od února 2010 do konce měsíce května 2010 v O.-M. před zoologickou zahradou a v O.-M. H. na ul. B. ve čtyřech případech zdarma a ve čtyřech případech za finanční částku nejméně 1.500 Kč poskytl přibližně 5 g pervitinu,
- T. S., které v období od ledna 2010 do 21. 6. 2010 v O. v blíže nezjištěném počtu případů poskytl nezjištěné množství pervitinu za nezjištěnou finanční částku,
- M. S., které v období od měsíce dubna 2012 do 21. 6. 2012 na různých místech v O.-R. opakovaně nabízel a nejméně v pěti případech prodal blíže nezjištěné množství pervitinu za částku 1.000 Kč,
- O. U., kterému v období od května 2010 do 21. 6. 2010 ve F.-M. na sídlišti S. v jednom případě zdarma poskytl 0,2 g pervitinu,
- P. L., nar. 6. 8. 1982, kterému dne 21. 5. 2010 nabídl prodávat pervitin za účelem jeho dalšího prodeje v P. r. a v měsíci červnu do 21. 6. 2010 v obci Ch. v P. r. nejméně v jednom případě zdarma poskytl blíže nezjištěné množství pervitinu,
a dále dne 21. 6. 2010, ač si byl vědom, že má při sobě psychotropní látku pervitin a marihuanu, neoprávněně vyvezl do P. r. a téhož dne neoprávněně dovezl z P. r. přes bývalý hraniční přechod B.-Ch. ve svém osobním motorovém vozidle zn. Škoda Octavia, plastové sáčky a plastové zkumavky s obsahem 4,59 g pervitinu a dále plastový sáček s obsahem 0,26 g zelené rostlinné hmoty obsahující delta-9-tetrahydrocannabinol, přičemž po překročení státní hranice byl pracovníky oddělení celní protidrogové jednotky Generálního ředitelství cel v uvedeném vozidle v obci V. zastaven, jeho vozidlo bylo podrobeno kontrole a uvedené psychotropní látky zajištěny,
přičemž pervitin obsahuje chemickou látku metamfetamin, která je uvedena v příloze č.5 zákona č. 167/1998 Sb., jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, a marihuana obsahovala delta-9-tetrahydrocannabinol, který je hlavní psychoaktivní složkou drog připravovaných z rostliny konopí seté (Cannabis sativa) a je uveden mezi psychotropními látkami zařazenými do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., a samotné konopí je zařazeno mezi omamné a psychotropní látky v seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných a psychotropních látkách v příloze č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb.“ (bod ad 1/ výroku rozsudku).
Obviněný P. L. byl uznán vinným na tom skutkovém základě, že „v dosud přesně nezjištěném období nejméně od počátku roku 2010 do 26. 7. 2010, aniž byl držitelem povolení k nakládání s takovými látkami, opakovaně nabízel obstarání léků s pseudoefedrinem a nakupoval či objednával pro odběratele z Č. r. v lékárnách na území P. r., například ve městě K., obci Z. či na jiných místech velké množství balení Sudafedu, výrobce G.S.K.P. S.A., vždy po 12 tabletách v jednom balení, který obsahuje prekursor pseudoefedrin v množství 60 mg v jedné potahované tabletě, a dále blíže nezjištěné množství balení Cirrusu, výrobce UCB P., v balení po 14 tabletách, který obsahuje prekursor pseudoefedrin v množsví 120 mg v jedné potahované tabletě, tyto výrobky následně neoprávněně dovážel na území Č. r., kde je v B., v K., v Š. a na jiných dosud přesně nezjištěných místech M. k., jakož i v obci Ch. v P. r. či blízkém okolí prodával různým odběratelům z řad výrobců či uživatelů pervitinu, případně jim objednané tablety tyto osoby samy odebraly a na území Č. r. dovezly, a takto zajistil dovoz nejméně 5500 balení Sudafedu do Č. r., ač věděl, že zde budou užity k výrobě drogy pervitin, kterou od obžalovaného R. K. i následně sám obdržel, a takto: - J. D., v období od dubna 2010 do 13. 7. 2010 na různých místech M. k., například v Š. a také v pohraničí na území P. r., v nezjištěném počtu případů prodal nejméně 500 ks balení Sudafedu za finanční částku cca 60.000 Kč,
- R. K., v období od měsíce dubna 2010 do 21. 6. 2010 na různých místech M. k., například v B. u prodejny Albert, v blíže nezjištěném počtu případů prodal nejméně 590 balení Sudafedu za blíže nezjištěnou finanční částku a nákup dalších nejméně 2410 balení mu za finanční odměnu 2 Zl za 1 balení zprostředkoval nebo prodal v Č. r., ač věděl, že tyto budou dopraveny za účelem výroby pervitinu do Č. r.,
- Z. P., v období od počátku roku 2010 do konce měsíce června na různých místech, například v K., v nezjištěném počtu případů prodal nejméně 1000 balení Sudafedu a blíže nezjištěné množství Cirrusu za nezjištěnou finanční částku a nákup dalších nejméně 1000 balení mu zprostředkoval v P. r., ač věděl, že tyto budou dopraveny za účelem výroby pervitinu do Č. r.,
přičemž pseudoefedrin je prekursor uvedený v kategorii 1 přílohy I Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 a v kategorii 1 přílohy Nařízení Rady (ES) č. 111/2005“.
Za výše uvedenou trestnou činnost byli oba obvinění podle §283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jim byly současně uloženy trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí konkrétně specifikovaných ve výroku rozsudku. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku soud také vyslovil ochranné opatření - zabrání věci ohledně věcí specifikovaných ve výroku rozsudku.
O odvoláních obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 3. 2012, č. j. 2 To 33/2012-2230, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 26. 3. 2012 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění následně dovolání , která zároveň směřují i proti rozsudku soudu prvního stupně. Oba uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; obviněný R. K. navíc důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Obviněný R. K. v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že jeho jednání mělo být právně kvalifikováno nikoli podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, nýbrž podle §286 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, event. podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Dovolatel především nesouhlasí se závěrem soudů, že léčivo Sudafed je třeba ve smyslu tr. zákoníku považovat za prekursor. K tomu poukázal na §2 písm. c) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých předpisů, a na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 a č. 11/2005, kde jsou obsaženy taxativní výčty látek, které český právní řád považuje za prekursor. Zdůraznil, že léčivo Sudafed mezi nimi uvedeno není. Pokud zákon č. 167/1998 Sb. odkazuje toliko na přílohy nařízení, nikoli na nařízení samotná, lze podle dovolatele vycházet právě jen z příloh a nikoliv z nařízení samotných. V opačném případě by totiž docházelo k rozšiřování trestní represe, což je z hlediska zásad, na nichž stojí české právo, nepřípustné.
Dále dovolatel uvedl, že na dispozici s prekursorem pamatují jak skutková podstata trestného činu podle §283 tr. zákoníku, tak skutková podstata trestného činu podle §286 tr. zákoníku. Poukázal na právně teoretické výklady k oběma skutkovým podstatám (konkrétně na Šámal P. a kol.: Trestní zákoník II, 1. Vydání, C. H. Beck, Praha 2009, s. 2644), podle nichž je aplikace §286 tr. zákoníku u prekursoru možná toliko v případě jeho oprávněného opatření nebo přechovávání. Dovolatel s popsaným názorem nesouhlasí a má zato, že se shora citovaná ustanovení překrývají a tudíž jako příznivější je nutné v jeho případě užít ustanovení §286 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. K tomu připomněl, že Sudafed jako léčivo obsahující prekursor, které opatřoval, bylo k trestnému činu určeno jen v obecné rovině, tedy bez vztahu ke konkrétnímu, individuálně určenému trestnému činu. Rovněž z tohoto důvodu nebylo namístě aplikovat ustanovení §283 tr. zákoníku. Dovolatel zároveň soudům vytkl, že se nevypořádaly se zásadní otázkou, že nedisponoval přímo s pervitinem, ale toliko s léčivem obsahujícím prekursor, když případná výroba pervitinu z něj byla ještě komplikovanou záležitostí, vyžadující laboratorní vybavení, čas, zkušenosti a vůli. Soudy v daném případě zvolily jakousi zjednodušující zkratku mezi Sudafedem a pervitinem, která podle dovolatele postrádá vnitřní logiku. Přitom při právním posouzení jeho jednání podle ustanovení §283 tr. zákoníku měla uvedená okolnost zásadní význam pro určení společenské škodlivosti činu.
V další části dovolání obviněný namítl, že neopatřil 3000 ks balení léku Sudafed, ale pouze 2200 ks. Závěry soudů o vyšším množství nebyly správné a podle dovolatele neměly oporu v provedeném dokazování. Dovolatel zdůraznil, že jeho výpověď nebyla v tomto směru spolehlivě vyvrácena a soudy některé k tomu provedené důkazy dezinterpretovaly. Znovu poukázal na složitost procesu výroby pervitinu, resp. extrakce pseudoefedrinu ze Sudafedu a opětovně zpochybnil závěr odborného vyjádření zpracovaného oddělením kriminalistické techniky a expertízy, podle jehož zpracovatele jde o proces snadný. Podle dovolatele nemůže obstát ani obecný odkaz soudů na „obecnou známost“ snadného postupu extrakce pseudoefedrinu z léčiv jej obsahujících. Jde o otázku ryze odbornou a soudy nemají odbornou způsobilost k jejímu posouzení. Naopak je všeobecně známo, že řada „vařičů“ drog při své činnosti vyhoří nebo si způsobí popáleniny či jiná zranění, což svědčí o nikoliv snadném a bezrizikovém postupu extrakce pseudoefedrinu z léčiv. Složitost procesu extrakce proto měla být předmětem znaleckého zkoumání, zvlášť v kontextu s výší trestu, který byl dovolateli posléze uložen.
Dovolatel zpochybnil rovněž právní závěr soudů o naplnění kvalifikačního znaku podle odst. 3 písm. c) §283 tr. zákoníku v jeho jednání, tj. že čin spáchal ve velkém rozsahu. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1337/2010, s tím, že kdyby v jeho případě odvolací soud při svém rozhodování zodpovědně zkoumal veškerá podstatná kvantitativní i kvalitativní kritéria jeho nakládání s léčivem Sudafed, musel by dojít k závěru, že vytýkanou činnost spáchal pouze v rozsahu značném. Vždyť inkriminovaného jednání se dovolatel dopouštěl pouze v období jen o něco přesahujícím jeden měsíc, nenakládal s drogou samotnou, dokonce ani s prekurzorem, ale toliko s léčivem, které prekurzor obsahuje a které je v některých zemích volně prodejné, léčivo poskytl jen několika málo osobám, přičemž se jednalo o dlouhodobé konzumenty a zkušené „vařiče“ pervitinu. Po odečtení nákladů pak dosáhl jen malého zisku. Kromě toho výše spodní hranice zvolené kvalifikované skutkové podstaty §283 tr. zákoníku nijak neumožňuje jeho jednání odlišit z hlediska společenské škodlivosti od jednání spoluobviněného L., který nakládal s podstatně větším množstvím Sudafedu.
V závěrečné části dovolání obviněný namítl nesprávnost hodnocení důkazů soudy ve vztahu k distribuci pervitinu některým v rozsudku uvedeným osobám a k převozu 4,59 g pervitinu a sáčku zelené rostlinné hmoty o hmotnosti 0,26 g do P. a zpět. Nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že pervitin měl jen pro svou potřebu a zelená rostlinná hmota nebyla jeho. Pak ovšem bylo nutno správně dospět k závěru, že zde nebyla naplněna subjektivní stránka výše uvedeného trestného činu, tedy úmysl vyvézt omamnou či psychotropní látku do zahraničí a tam ji zanechat.
S ohledem na výše uvedené důvody proto obviněný v závěru dovolání navrhl, „ aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil, zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a tomuto vrátil věc k novému projednání“.
V doplnění dovolání ze dne 17. 7. 2012 dovolatel opětovně namítl nesprávnost právní kvalifikace svého jednání podle odst. 3 písm. c) §283 tr. zákoníku s odkazem na další rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 136/2012 ze dne 11. 4. 2012, z něhož dovodil, že z hlediska kvantity pervitinu, který bylo možno z množství Sudafedu, jímž nedovoleně disponoval, vyrobit, se o velký rozsah v žádném případě jednat nemohlo. Odkázal přitom na přílohu č. 2 nařízení vlády č. 467/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za jedy a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících, a vlastními výpočty dospěl k závěru, že pokud mělo být z jim distribuovaného Sudafedu vyrobeno 1490 g hydrochloridu metamfetaminu, činí toto množství jen ¼ množství, které by bylo možno považovat za velký rozsah. Proto setrval na svém návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu uvedeném ve svém původním podání.
Obviněný P. L. také namítl nesprávnost právního posouzení jeho jednání jako zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a v tomto směru uplatněné námitky opřel v podstatě o stejnou argumentaci jako spoluobviněný R. K. Zdůraznil, že pokud ze Sudafedu, se kterým měl nedovoleně nakládat, mohlo být vyrobeno 2.734 g pervitinu, pak takové množství zdaleka nedosahuje hranice velkého rozsahu. Poukázal rovněž na to, že je podstatný rozdíl mezi nakládáním přímo s omamnou látkou nebo psychotropní látkou a nakládáním s pouhým léčivem, které případně takovou látku obsahuje. V daném případě je pak významná především skutečnost, že extrakce omamné látky z použitého léčiva by spočívala na mnoha faktorech nezávislých na jeho vůli. Dovolatel měl navíc z celého obchodu pouze nepatrný prospěch.
Přestože soudy dospěly k závěru, že léčiva Sudafed a Cirrus lze podřadit pod kategorii „prekursor“, je podle dovolatele nutno vzít v úvahu, že u něj z hlediska subjektivní stránky trestného činu nebylo prokázáno zavinění, tzn. úmysl dopustit se zločinu, jímž byl uznán vinným. Dovolatel je občanem P. r., kde jsou tato léčiva volně dostupná, nejsou považována za prekursor a nemohl si tak být vědom, že s prekursorem nakládá. Jeho jednání proto mělo být posuzováno podle zásad o právním omylu ve smyslu ustanovení §19 tr. zákoníku.
Dovolatel konečně namítl i to, že v trestním řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a zásada zákonnosti, stejně jako zásada subsidiarity trestní represe. Uvedl, že ohledně jeho osoby se jedná o zcela ojedinělou záležitost, inkriminované léčivo již nikdy obstarávat nebude a celé trestní řízení neblaze postihlo celou jeho rodinu, zejména pak dceru. Sám po propuštění z vazby pravidelně docházel na Středisko probační a mediační služby v O. v rámci stanoveného dohledu a ochotně spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Předtím se nikdy do střetu se zákonem nedostal a stávající trestní řízení považuje za nezapomenutelnou těžkou životní zkušenost.
Proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud Č. r. po přezkoumání obou napadených rozhodnutí tato zrušil a sám ve věci rozhodl rozsudkem a obžaloby ho zprostil, nebo aby po zrušení rozhodnutí Krajskému soudu v Ostravě přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
K dovoláním obviněných se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
K argumentaci obviněného R. K. uvedl, že s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (resp. na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l / tr. ř. v jeho druhé alternativě ve vztahu k §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkumu správnosti jimi provedeného dokazování. Pokud tedy dovolatel částečně napadl skutkové závěry soudů, zejména stran množství léku Sudafed, s nímž nakládal, nebo otázky větší či menší složitosti procesu extrakce pseudoefedrinu z něj, není podle státního zástupce možné k takovým námitkám přihlížet. Za právně relevantní označil státní zástupce námitku obviněného, že jeho jednání nemělo být posuzováno podle §283 tr. zákoníku, nýbrž podle §286 tr. zákoníku. Dovolateli přisvědčil v tom, že Sudafed skutečně není prekurzorem, nicméně tím může být pseudoefedrin, který je v něm obsažen, pokud ve smyslu Nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 273/2004 ze dne 1. 2. 2004 jej lze snadno použít nebo extrahovat běžně dostupnými nebo hospodářskými prostředky. Taková situace je podle státního zástupce právě v případě Sudafedu, což Nejvyšší soud České republiky akceptoval již ve svém rozhodnutí ve věci sp. zn. 8 Tdo 1363/2011. Jestliže dovolatel namítl, že nakládal se Sudafedem určeným k trestnému činu jen obecně, což by mělo také odůvodňovat aplikaci ustanovení §286 tr. zákoníku, státní zástupce poukázal na to, že především s uvedenou látkou disponoval neoprávněně , což bez dalšího zakládá aplikaci §283 tr. zákoníku. Jakkoli mu tedy lze přisvědčit v tom, že mezi pořízením Sudafedu a vyrobením pervitinu leží řada úkonů, které vyžadují vybavení a technologické znalosti, nemá to na soudy vyslovenou právní kvalifikaci dovolatelem přisuzovaný vliv. K poslední relevantně uplatněné námitce obviněného, že se svého jednání nedopustil ve velkém rozsahu, ale pouze v rozsahu značném, státní zástupce poukázal na rozhodnutí publikované pod R 12/2011 SbRt., podle nějž při stanovení každého z jednotlivých typů rozsahů omamné nebo psychotropní látky ve smyslu §283 tr. zákoníku je třeba mít na zřeteli kvantifikační stupně rozsahu činu (větší, značný, velký) a lze je oddělit podle jejich vzájemné proporcionality a společenské škodlivosti vyjádřené sazbami trestu odnětí svobody u těchto zvlášť přitěžujících okolností. Na naplnění určitého typu rozsahu je však nutno usuzovat nejen toliko z konkrétního množství a kvality omamné nebo psychotropní látky, ale i z dalších okolností, například z výše peněžní částky, kterou pachatel buď utržil anebo utržit chtěl či mohl, délky doby, po niž pachatel s uvedenými látkami neoprávněně nakládal, eventuálně pro jaký okruh osob byly určeny. Současně je však třeba zohlednit i další okolnosti, zejména způsob jednání pachatele a intenzitu újmy, jež hrozila nebo skutečně nastala u poškozených osob, případně i jiné skutečnosti. Jestliže dovolatel opakovaně dovážel do Č. r. či zde získal celkem 3.500 balení Sudafedu, určeného pro výrobu pervitinu v množství nejméně 1738 g, který následně opakovaně předával nejméně osmi dalším osobám, opakovaně distribuoval pervitin, a to sedmi osobám, a navíc jej převážel spolu s konopím obsahujícím psychotropní látku, pak kvalifikační znak „ve velkém rozsahu“ podle státního zástupce jeho jednáním naplněn byl. Státní zástupce v této souvislosti znovu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 1363/2011, kde obviněná dovezla do Č. r. pouze 100 balení Sudafedu, což bylo právně posouzeno jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tedy jako spáchaný ve značném rozsahu. Je-li tedy porovnána míra narušení chráněného objektu obviněnou v jiné, Nejvyšším soudem již přezkoumané věci, je namístě konstatovat, že právní kvalifikace jednání dovolatele byla provedena správně a bez vad.
Vzhledem k výše uvedenému shledal státní zástupce dovolání obviněného R. K. zjevně neopodstatněným a navrhl je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V návaznosti na tom pak podle jeho názoru není dán ani důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud České republiky navrhované rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Také ve vyjádření k dovolání obviněného P. L. státní zástupce nejprve poukázal na hmotně právní zaměření uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť zároveň připustil, že zásah do skutkových zjištění je možný v určitém rozsahu i v řízení o dovolání, ovšem pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Taková situace však podle jeho názoru v dané věci nenastala. Při hodnocení správnosti použité hmotně právní kvalifikace pak bude třeba zohlednit skutkové závěry, k nimž dospěly soudy činné ve věci, podle kterých si obviněný opatřil konkrétně zjištěné množství léku Sudafed obsahující prekursor, přičemž tak činil s vědomím, že z něj bude vyráběna droga pervitin (tedy nejednal v žádném omylu), přičemž tato zjištění byla učiněna v souladu se zákonem. Rovněž nelze přikládat větší význam skutečnosti, že obviněný již nyní svého jednání zanechal a vedení trestního řízení mělo negativní dopad na jeho rodinu, neboť tyto okolnosti nemohou mít na správnost právního posouzení skutku žádný vliv. K relevantně uplatněné námitce, že se dovolatel nedopustil nedovolené výroby nebo jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle odst. 3 písm. c) §283 tr. zákoníku, státní zástupce argumentoval obdobně jako v případě obviněného R. K. judikaturou Nejvyššího soudu, zejména pak již zmíněným rozhodnutím sp. zn. 1363/2011 ze dne 9. 11. 2011, kdy Nejvyšší soud akceptoval právní posouzení skutku spočívající v dovozu 100 balení Sudafedu obviněnou do Č. r. jako zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tedy spáchaného již ve značném rozsahu. V projednávané věci je tak podle něj nutno zohlednit, že obviněný P. L. se svého jednání dopouštěl po dobu cca půl roku, opakovaně ve vztahu k více odběratelům, kterým pravidelně dodával Sudafed (nejméně 5.500 balení celkem) za účelem výroby pervitinu, a to v množství nejméně 2.734 g, tedy cca 13.670 dávek. Zjevně tak činil za účelem finančního obohacení. Tyto okolnosti pak státního zástupce vedou k závěru, že intenzita zasažení chráněného objektu jeho jednáním byla natolik vysoká, že právní kvalifikace použitá oběma soudy byla správná. K poslední námitce obviněného, že v jeho případě nebyla dodržena zásada zákonnosti a zásada subsidiarity trestní represe, státní zástupce uvedl, že dovolatelovo jednání se vyznačuje do té míry vysokou společenskou škodlivostí, že trestně právní represe je zde zcela namístě. Případné úvahy stran volby kvalifikované skutkové podstaty s ustanovením §12 odst. 1 tr. zákoníku nesouvisí.
Státní zástupce proto své vyjádření k dovolání obviněného P. L. uzavřel tím, že soudy obou stupňů se nedopustily žádného z namítaných pochybení. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas, aby tak bylo za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je třeba rozhodnout jiným než navrženým způsobem (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obvinění R. K. a P. L. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Obě dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozhodnutí, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky (odvolání) obviněných proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byli uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázali oba dovolatelé, resp. pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., na který odkázal dovolatel R. K.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně projednal podaná odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, kterou uplatnil dovolatel R. K., by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo namítanou vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, která zakládá existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky R. K., jimiž zpochybnil skutková zjištění soudů stran rozsahu a okruhu jednotlivých odběratelů, kterým poskytoval inkriminovaný prekursor, jakož i tvrzení, že převážených 4,59 g pervitinu do P. r. měl pro vlastní potřebu a 0,26 g převážené rostlinné hmoty nebylo jeho. Za námitku směřující do rozsahu provedeného dokazování a hodnocení důkazů je nutno považovat také námitku nesprávného posouzení otázky složitosti procesu extrakce pseudoefedrinu z léčiva Sudafed a zjištěného množství tohoto léčiva. Pokud jde o dovolání obviněného P. L., nelze pod uplatněný důvod dovolání podřadit jeho námitku, že mu nebyla prokázána vina, resp. úmysl (§15 tr. zákoníku) dopustit se trestného činu podle ustanovení §283 tr. zákoníku, když v jeho vlasti je léčivo, s nímž v rozsudku uvedeným způsobem nakládal, volně dostupné a není považováno za prekursor. Tedy, že jako p. občan jednal v právním omylu ve smyslu ustanovení §19 tr. zákoníku. Tyto námitky se týkají primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení jejich jednání vycházely. To znamená, že dovolatelé svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložili na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhali přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jejich námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zároveň respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Podle Nejvyššího soudu však v nyní posuzované trestní věci nelze soudům vytknout, že by v dovolateli naznačených směrech zjišťovaly skutkový stav povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy k otázce poskytování prekursoru dalším osobám ze strany obviněných vypořádal v souladu s požadavky kladenými trestním řádem na odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.). Přitom v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané distribuci jednotlivým odběratelům za prokázané. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně (po odstranění dříve vytýkaných vad) žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku, plně navázal. Také on se zabýval prakticky totožnou obhajobou obviněného R. K. jako v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku a v napadeném rozhodnutí v souladu se zákonnými požadavky kladenými na odůvodnění rozhodnutí - v daném případě podle §134 odst. 2 tr. ř. - vyložil, proč závěry soudu prvního stupně ohledně poskytovaného množství Sudafedu za účelem výroby pervitinu považoval za správné (str. 13 napadeného usnesení). Totéž lze říci i ve vztahu k námitce obviněného P. L., že jednal v právním omylu, resp. že si jako polský občan nemohl být vědom toho, že nakládá s prekursorem určeným k výrobě pervitinu. Oba soudy náležitě vysvětlily, proč této obhajobě nepřisvědčily a z jakých důvodů dospěly k závěru, že obviněný dobře věděl, k jakému účelu mají jím distribuovaná balení léčiva, obsahující objemově významné množství pseudoefedrinu, sloužit, a přesto je pro vlastní zisk jednotlivým českým odběratelům nadále v soudy zjištěném rozsahu obstarával, a to až do zadržení spoluobviněného K. dne 21. 6. 2010 (viz str. 41 rozsudku soudu prvního stupně a str. 14/15 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
K námitce obviněného R. K., že ve věci nepostačovalo odborné vyjádření kpt. Ing. P. B. k otázce snadné extrakce pseudoefedrinu ze Sudafedu, neboť pro řešení této otázky je potřeba odborný znalecký posudek, Nejvyšší soud považuje za nezbytné uvést, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však důležitý právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soud prvního stupně ve svém rozsudku náležitě vysvětlil, proč nepovažoval za nutné znalecky zkoumat složitost procesu izolace pseudoefedrinu z léku Sudafed či Cirrus chemickou cestou (viz str. 41 odůvodnění rozsudku). Tuto procesní námitku neponechal bez povšimnutí ani soud odvolací a na str. 12 odůvodnění napadeného usnesení vyložil, proč závěr soudu prvního stupně o poměrně snadné výrobě pervitinu z těchto léčiv, jak vyplývá z výše zmíněného odborného vyjádření, bez pochybností obstojí a není třeba k němu provádět revizi znaleckým posudkem.
Za právně relevantní z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze předně považovat námitku obou obviněných, že léčiva Sudafed a Cirrus nespadají pod definici prekursoru podle §2 písm. c) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých zákonů a že na jejich jednání tak nebylo možno aplikovat ustanovení §283 tr. zákoníku, ale toliko §286 téhož předpisu.
Pojem prekursoru není českým právem definován. Zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, upravuje mimo jiné i zacházení s omamnými a psychotropními látkami, přípravky a prekursory, přičemž pokud jde o prekursory, odkazuje na přímo použitelné předpisy Evropských společenství. Prekursor je definován Nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 1. 2. 2004 o prekursorech drog (dále jen „Nařízení“) v čl. 2 písm. a) tak, že jím jsou „ všechny látky uvedené v příloze I, včetně směsí a přírodních produktů, které tyto látky obsahují . Nevztahuje se na léčivé přípravky, jak jsou definovány ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES ze dne 6. 11. 2001 o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků, a dále na farmaceutické přípravky, směsi, přírodní produkty a jiné přípravky, ve kterých jsou uvedené látky obsaženy tak, že je nelze snadno použít nebo extrahovat snadno dostupnými nebo hospodářskými prostředky “.
Podle této definice je zřejmé, že se za prekursor považují nejen všechny látky, které jsou uvedeny v příloze I Nařízení, ale i léčivé přípravky, v nichž jsou takové látky obsaženy, pokud je lze z těchto přípravků poměrně snadno získat. V případě konkrétního léčebného přípravku (léku) obsahujícího některou z látek, na něž dopadá definice prekursoru, je nutné posoudit, zda způsob, jakým lze prekursor z konkrétního léku použít nebo extrahovat, je možné označit za snadno proveditelný dostupnými nebo hospodářskými prostředky. Za takový způsob lze považovat možnost extrahovat prekursor z léčebného prostředku např. rozpuštěním ve vodě nebo v jiném roztoku, zahřátím nad otevřeným ohněm nebo jiným tepelným zdrojem, a to za použití zcela běžných nástrojů, náčiní či hospodářských zařízení apod. Může tedy jít o běžné úkony jednotlivce či skupiny osob v rámci individuální nebo manufakturní výroby, za využití zcela běžných nástrojů, náčiní či hospodářských zařízení, při nichž dojde k vyloučení nebo jinému oddělení prekursoru, aniž by k tomu bylo nutno použít složitých chemických, laboratorních nebo obdobných náročných postupů .
V příloze I Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 1. 2. 2004, na niž se přímo odkazuje, je uveden mimo jiné i pseudoefedrin, pro který v návaznosti na výše uvedené platí, že je ve smyslu zmíněné definice prekursorem, nejen když jde přímo o tuto látku samotnou, ale i tehdy, jestliže je obsažen v léčebných přípravcích (např. v různých druzích léků pseudoefedrin obsahujících), které samy o sobě pod tuto definici nespadají (neboť jsou definovány ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES ze 6. 11. 2001 o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků), ale pseudoefedrin je jednou z jejich složek a lze ho extrahovat běžně dostupnými prostředky. To znamená, že pseudoefedrin obsažený v léčivých přípravcích je prekursorem v tom případě, že jej lze z těchto přípravků snadným postupem získat (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 1363/2011 ze dne 9. 11. 2011).
V projednávaném případě měl soud provedeným dokazováním (odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví chemie) za zjištěné, že výrobní postup, resp. získávání prekursoru pseudoefedrinu z léčiva Sudafed je běžně dostupnou informací mezi tzv. „vařiči“. Jedná se o jednoduchý, časově nenáročný a laicky zvládnutelný extrakční postup za pomoci běžně dostupných látek. Proces trvá podle schopností výrobce od půl hodiny do dvou hodin a po odpaření příslušného rozpouštědla se získává téměř čistý pseudoefedrin. Jedná se o technologicky jednoduchý postup i pro jedince nemající v podstatě žádné významnější znalosti z oboru chemie.
Aplikaci ustanovení §286 tr. zákoníku na jednání obviněných navíc vylučuje skutečnost, že oba podle skutkových zjištění soudů nakládali s inkriminovanými léčivy neoprávněně (k tomu srov. v podrobnostech např. Šámal P. a kol.: Trestní zákoník II, komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2010, str. 2645). Proto nemůže obstát ani dovolací námitka, že v případě dovolatelů šlo o nakládání s léčivy určenými k trestnému činu vymezenému jen obecně.
Opodstatnění nelze přiznat ani další právně relevantní námitce dovolatelů, že se jednání nedopustili ve velkém rozsahu ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ale pouze v rozsahu značném podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Úvodem je nutno předeslat, že pojem „velkého rozsahu“ jako znak tzv. kvalifikované skutkové podstaty §283 tr. zákoníku činí ve výkladové praxi soudů určité obtíže.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází převážně z názoru, že u tzv. „drogových deliktů“ je v každém konkrétním případě při posouzení toho, zda jej pachatel spáchal ve větším, značném či velkém rozsahu, třeba hodnotit vedle kvantity drogy (prekurzoru), s níž bylo nedovoleně nakládáno, i další skutkové okolnosti. Např. podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 8 Tdo 463/2010 ze dne 12. 5. 2010, 3 Tdo 631/2011 ze dne 15. 6. 2011, nebo 3 Tdo 967/2011 ze dne 18. 1. 2012 určitý typ rozsahu (větší rozsah, značný rozsah, velký rozsah) nezávisí jen na konkrétním množství a kvalitě omamné nebo psychotropní látky, ale je nezbytné vycházet i z dalších okolností každého jednotlivého případu (např. o jakou z omamných nebo psychotropních látek se jednalo, z výše peněžní částky, kterou pachatel výrobou či prodejem omamné nebo psychotropní látky utržil nebo utržit chtěl či mohl, délky doby, po níž pachatel s touto látkou neoprávněně nakládal nebo pro jaký či jak velký okruh osob byla určena a jaká byla intenzita možné újmy, jež z účinků inkriminované drogy hrozila .
To znamená, že „rozsah“ nelze mechanicky zaměňovat s pojmem „množství“ vyjádřené ve váhových jednotkách. Jinak by již zákonodárce užil jiného vyjádření, které by se omezovalo výlučně na hmotnost drogy. To znamená, že i když se váhové množství drogy nepochybně zohlední jako jedno z neopominutelných kritérií zákonného znaku „ve velkém rozsahu“, je nutno brát v úvahu i všechna další shora uvedená kritéria. Současně je třeba podpůrně zohlednit i okolnosti, za kterých byl inkriminovaný čin spáchán, zejména způsob, jakým pachatel s uvedenými látkami nakládal, případně i jiné skutečnosti (v právní nauce srov. Šámal a kol.: Trestní zákoník II, komentář, C. H. BECK, 1. Vydání, Praha 2010, str. 2622).
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, pak u obviněného R. K. je nutno vyjít ze skutkových zjištění, že jednak nejméně od měsíce února 2010 do 21. 6. 2010, tj. cca po dobu pěti měsíců, distribuoval opakovaně pervitin, a to sedmi osobám buď za peníze, výměnou za jinou majetkovou hodnotu nebo zdarma. Kromě toho od počátku měsíce května 2010 do 21. 6. 2010 opakovaně dovážel do Č. r. či zde získal celkem 3.500 balení (po 12-ti tabletách) Sudafedu, které mělo sloužit k výrobě 1738 g pervitinu (což v přepočtu představuje celkem 8.690 dávek po 0,2g), přičemž toto léčivo prodával opakovaně celkem osmi odběratelům k dalšímu zpracování.
V případě obviněného P. L. bylo zjištěno, že léky Sudafed a Cirrus obsahující pseudoefedrin, bez povolení k nakládání s takovými látkami, opakovaně obstarával po dobu delší než půl roku různým odběratelům s vědomím, že mají sloužit k výrobě pervitinu, který následně od spoluobviněného R. K. také sám obdržel, a tímto způsobem dodal zejména 5.500 balení (po 12-ti tabletách) léčiva Sudafed, z něhož mělo být vyrobeno 2.734 g pervitinu (tzn. 13.670 dávek po 0,2g).
Nejvyšší soud vzal v úvahu obecně známou skutečnost, ze které konečně vychází i soudní praxe, že průměrná běžná dávka pervitinu činí 0,2 g. Pro účely trestního zákoníku se pak za „množství větší než malé“ považuje více než 2 g této drogy (viz nařízení vlády č. 467/2009 Sb.). Přitom pervitin patří mezi nejnebezpečnější tzv. tvrdé drogy, které po požití výrazně a nepředvídatelně ovlivňují lidskou psychiku a chování jedince a jejich nadužívání nezřídka vede k devastaci lidského organizmu s mnohdy fatálními následky pro zdraví a život jejich konzumenta. Všechny shora uvedené rozhodné skutečnosti dovolatelé znali či museli znát přinejmenším alespoň v hrubých rysech a trestnou činnost realizovali s tímto vědomím. Motivem jejich jednání bylo získat finanční prospěch. Zjištěné skutkové okolnosti závěr soudů o naplnění znaku „ve velkém rozsahu“ a tomu odpovídající právní kvalifikaci jednání dovolatelů jako zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku odůvodňovaly dostatečně. Podle Nejvyššího soudu je v posuzovaném případě podstatné především to, že trestná činnost obviněných (dovolatelů) - pokud jde o nakládání s výše uvedeným prekursorem - vytvořila přímé podmínky k tomu, aby se mezi konečné odběratele (konzumenty) nekontrolovaně dostaly nikoliv desítky či stovky, ale tisíce dávek vysoce nebezpečné drogy, představující pro takové osoby přímé riziko ohrožení jejich zdraví či dokonce života. Zároveň nelze pochybovat o tom, že „možství větší než malé“ bylo u každého z obviněných podstatně (více než 500x) překročeno (v právní nauce srov. Šámal a kol.: Trestní zákoník, C. H. BECK, 2010, Spáchání činu ve velkém rozsahu, str. 2624, 2625).
Za neopodstatněnou považuje Nejvyšší soud též námitku obviněného P. L., že v jeho případě byla porušena zásada subsidiarity trestní represe.
Zásada subsidiarity trestní represe (nyní již výslovně vyjádřená v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku), jako jedna ze základních zásad trestního práva, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany před činy společensky zjevně škodlivými se zřetelem na to, že zde (tj. v konkrétním případě) neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by i z celospolečenského hlediska mohla mít negativní důsledky.
Výklad této zásady dovolatelem je ovšem velmi zjednodušující a především odhlíží od podstaty jeho nepochybně vysoce závažného jednání. Nelze pominout, že jednal s vědomím toho, že jím obstarávané léčivo nebude sloužit k léčebným účelům, ale k výrobě tvrdé drogy – pervitinu a jeho další distribuci, tedy k další nebezpečné kriminální činnosti, a přesto tohoto svého „podnikání“ nezanechal až do zadržení spoluobviněného R. K. Tím jeho jednání zřetelně přesahuje do roviny práva trestního, jehož použití jako prostředku ultima ratio bylo v posuzovaném případě již nezbytné.
Nejvyšší soud - s ohledem na důvody jednotlivě rozvedené shora - dospěl k závěru, že za soudy zjištěného skutkového stavu věci byli dovolatelé zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku uznáni vinnými právem. Nepřisvědčil jim tedy, že by napadené rozhodnutí či řízení jemu předcházející bylo zatíženo vadami vytýkanými na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto dovolání obviněného R. K. nepřiznal opodstatnění ani z hlediska jím uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. O podaných dovoláních proto rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítají jako zjevně neopodstatněná. Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pokud jde o návrh, přesněji toliko podnět dovolatele R. K. k odkladu či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud neshledal důvody, aby v projednávané věci rozhodl (předsedou senátu) podle §265o odst. 1 tr. ř. K podání návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. Takový postup však v dané věci zvolen nebyl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler