ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1524.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1524/2012-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 19. prosince 2012 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným S. B. , nar., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 10 To 268/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 42/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. 4. 2012, č.j. 2 T 42/2012- 298, byl obviněný S. B. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 7. 8. 2011 kolem 13:00 hodin na křižovatce silnic třídy číslo a třídy číslo, v katastru obce D., okres N., jako řidič nákladní motorové soupravy, skládající se z nákladního vozidla tov. zn. Tatra 815, RZ, a návěsu tov. zn. LEMEX NT 33, RZ, majitele J. H.– pila dřevovýroba Ch., naložené dřevem, přijíždějící na křižovatku po vedlejší silnici číslo označené dopravní značkou „Dej přednost v jízdě!“, uvedenou značku nerespektoval a nedal přednost v jízdě po hlavní silnici zleva ve směru od Jičína přijíždějícímu osobnímu motorovému vozidlu tov. zn. Škoda Octavia, RZ, řízenému P. K., nar., v důsledku čehož došlo ke střetu a dopravní nehodě, při které utrpěli řidič osobního motorového vozidla Škoda Octavia P. K., nar., závažná mnohačetná poranění hlavy a trupu s pokrvácivým šokem, kterým na místě podlehl a spolucestující z vozidla Škoda Octavia M. K., nar., který seděl na místě spolujezdce vpředu, zlomeninu nosních kůstek, tržnou ránu nosu, zlomeninu žebra vlevo, oboustranné pohmoždění plic, krvácení do dutiny břišní, zlomeninu příčného výběžku L4 vpravo, zlomeninu velkého hrbolu pravého ramene, zlomeninu diafysy bérce, luxaci palce nohy vlevo, zlomeninu I. až III. metacarpu vlevo, otevřenou luxaci palce vpravo, zlomeninu metacarpu s luxací všech prstů s následnou hospitalizací ve FN K. V. P., kam byl letecky transportován, od 7. 8. 2011 do 29. 9. 2011, kde prodělal operaci obou dolních končetin a operaci tlustého střeva s dosud trvajícím léčením“.
Za to byl obviněný podle §143 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu soud uložil rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit následující škody:
- V. Č., se sídlem P., O., v částce 429.866,- (čtyřistadvacetdevěttisícosmsetšedesátšest) Kč,
- Ing. J. K., bytem P., V. D., v částce 240.000,- (dvěstěčtyřicettisíc) Kč,
- D. K., bytem P., V. V., v částce 240.000,- (dvěstěčtyřicettisíc) Kč,
- Z. K., bytem P., V. V., v částce 240.000,- (dvěstěčtyřicettisíc) Kč,
- K. K., bytem P., V. V., v částce 240.000,- (dvěstěčtyřicettisíc) Kč,
- T. K., bytem S., T., v částce 175.000,- (stosedmdesátpěttisíc) Kč,
- Ing. J. K., bytem P., M., v částce 240.000,- (dvěstěčtyřicettisíc) Kč,
- M. K., bytem G., P., v částce 5.880,- (pěttisícosmsetosmdesát) Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. K., bytem G., se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 7. 2012, č. j. 10 To 268/2012-398, jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněných výrocích o vině přečiny usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a nezměněném výroku o trestu znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil obviněnému povinnost zaplatit:
- V. Č., se sídlem P., O., v částce 322.400,- (třistadvacetdvatisícčtyřista) Kč,
- Ing. J. K., bytem P., V. D., v částce 180.000,- (stoosmdesáttisíc) Kč,
- D. K., bytem P., V. V., v částce 180.000,- (stoosmdesáttisíc) Kč,
- Z. K., bytem P., V. V., v částce 180.000,- (stoosmdesáttisíc) Kč,
- K. K., bytem P., V. V., v částce 180.000,- (stoosmdesáttisíc) Kč,
- T. K., bytem S., T., v částce 131.250,- (stotřicetjednatisícdvěstěpadesát) Kč,
- Ing. J. K., bytem P., M., v částce 180.000,- (stoosmdesáttisíc) Kč,
- M. K., bytem G., P., v částce 4.410,- (čtyřitisícečtyřistadeset) Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. K., bytem G., se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný S. B. následně dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že je nutno vycházet ze závěrů znaleckého posudku, zejména těch týkajících se stanovení střetové rychlosti vozidla poškozeného v intervalu 114 až 129 km/h a dále ze zjištění znalce uvedených na str. 30 znaleckého posudku . Z hlediska posouzení věci považuje také za nezbytné připomenout skutečnost, že s ohledem na nedostatek relevantních údajů, zejména brzdných stop, nebyla v průběhu celého řízení přesně zjištěna předstřetová rychlost vozidla poškozeného. Připomněl rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 3 Tdo 593/2007, ze kterého v průběhu řízení při své obhajobě vycházel. Dle jeho názoru nelze ze skutkových zjištění v této věci učinit závěr ten, že jeho jednání bylo příčinou dopravní nehody a všech jejích tragických následků. Dovolatel trvá na tom, že dodržel své povinnosti dané zejména zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů. Uvedl, že nebyla vyvrácena skutečnost, že při řízení vozidla zpomalil v podstatě do zastavení a do křižovatky vjel poté, co se dostatečně rozhlédl nejprve vlevo a následně vpravo. Podle jeho názoru na tomto závěru nemůže změnit nic ani to, že zcela nezastavil, když je s ohledem na druh vozidla řízeného dovolatelem otázkou, zda-li rozjezd do křižovatky z úplného zastavení s takto naloženým vozidlem je vůbec bezpečnější, což mimo jiné ve své výpovědi uvedl i svědek R. Dovolatel upozornil na variantní možnost znaleckého posudku, který připouští, že předstřetová rychlost v případě intenzivního brzdění vozidla poškozeného mohla být i vyšší než 150 km/h. Takováto rychlost by překračovala o 70% povolenou rychlost v místě nehody, jednalo by se tedy o významné překročení povolené rychlosti vozem Octavia se zásadním vlivem na zavinění dovolatele. V posouzení soudů obou stupňů postrádá dovolatel závěr o možném „extrémním“ překročení rychlosti poškozeným. Domnívá se, že v konkrétním případě je zcela bezpředmětné, zda-li dovolatel vozidlo poškozeného viděl či nikoliv, přičemž připouští skutkový závěr, že toto vozidlo vidět musel. V souvislosti se závěry znalce Ing. P., které uvádějí, že v případě, kdy by poškozený jel před nehodou povolenou rychlostí 90 km/h, dojelo by jeho vozidlo do místa střetu pravděpodobně až po opuštění vozovky návěsovou soupravou, vyslovil dovolatel nesouhlas se závěry odvolacího soudu a má za to, že jsou v rozporu se zmíněným znaleckým posudkem.
Dále odkázal na závěry Nejvyššího soudu v již zmiňovaném rozhodnutí 3 Tdo 593/2007, kde je řešen skutkově v podstatě totožný případ a ze strany Nejvyššího soudu je judikováno: „Je tedy důležité postavit na jisto, zda dovolatel v okamžiku, kdy vyjížděl na hlavní silnici a zahájil přejezd křižovatky, mohl či nemohl předpokládat, že vozidlo poškozeného jede rychlostí nepřiměřenou, a v kritickém okamžiku mu zároveň mohl či nemohl vytvořit nenadálou překážku, a to právě i v souvislosti s rychlostí vozidla poškozeného a to bez ohledu na výrazné, jím porušené pravidlo silničního provozu o rychlosti jízdy s tím, že pokud by řidič jedoucí po silnici hlavní jel předepsanou rychlostí a řídil vozidlo vpravo, ke střetu by vůbec nedošlo a dovolatel by projetí křižovatkou plynule dokončil“. Tyto závěry dle názoru dovolatele v rozhodnutích obou stupňů absentují, ačkoliv jsou zásadní z hlediska posouzení zejména naplnění subjektivní stránky trestného činu. Přestože se soudy rychlostí zabývaly, neučinily závěr o možném „extrémním“ překročení rychlosti poškozeným, ačkoliv by se poškozený jejím dosažením takového porušení jednoznačně dopustil.
Dovolatel trvá na tom, že primární příčinou nehody nebylo v žádném případě jeho jednání, tedy to, že nedal přednost v jízdě vozidlu jedoucímu po hlavní silnici. Vzhledem k překročení povolené rychlosti vozidlem poškozeného, které dovolatel považuje za extrémní, zůstává otázkou, zda-li mohl takto nepřiměřenou rychlost vůbec předpokládat. Dle jeho názoru takové požadavky na řidiče v denním provozu není možno klást. Nelze očekávat a požadovat, že řidič bude kalkulovat s tím, že ostatní řidiči porušují své povinnosti takto extrémním způsobem. Právě posouzení rychlosti vozidla poškozeného spolu s jednáním dovolatele, který splnil všechny své zákonné povinnosti, musí vést k závěru, že dopravní nehoda byla zaviněna výlučně poškozeným. Zde připomněl rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 3 Tdo 1615/2005, kde se praví, že „řidič poruší povinnost dát přednost v jízdě jen tehdy, jestliže vytvoří dopravní situaci, kdy řidič, který má přednost v jízdě, musí, aby se vyhnul střetu s jeho vozidlem, učinit takový zásah do řízení, který lze charakterizovat jako náhlou změnu směru, nebo rychlosti jízdy. Tím není mírné přibrždění nebo plynulé přejetí do jiného jízdního pruhu za okolností, kdy k těmto manévrům má řidič dostatek času a není jim na překážku stav vozovky nebo dopravní situace“.
Proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Praze, č. j. 10 To 268/2012-398, ze dne 24. 7. 2012 a stejně tak rozsudek Okresního soudu v Nymburce, č. j. 2 T 42/2012-298 ze dne 3. 4. 2012 a podle §265k odst. 1 tr. ř.obě rozhodnutí zrušil a podle §265l odst. 1 , tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který v prvé řadě konstatoval, že dovolatel do svého mimořádného opravného prostředku vtělil argumenty, jimiž se hájil od počátku trestního řízení a kterými se zabývaly soudy obou stupňů. Připomněl, že oba soudy se zcela shodly na interpretaci důkazů. Rovněž stabilizace skutkových zjištění, z nichž vycházelo právní posouzení skutku, je u obou soudů shodná. Dále podotkl, že dopravní nehody spočívající ve střetu vozidla přijíždějícího ke křižovatce s vozidlem, které do křižovatky vjede ze silnice vedlejší, jsou skutkově natolik různorodé a pro skutkové i právní závěry v jejich průběhu hraje roli tolik proměnných veličin, že není možno nalézt jeden vzorec pro řešení všech takových případů a každý z nich je nezbytné posuzovat zcela individuálně. Dále státní zástupce uvedl, že většinu námitek obviněného nelze podřadit pod dovolací důvod definovaný ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud dovolatel tvrdí, že se nedopustil žádného porušení povinnosti řidiče jako účastníka silničního provozu, vychází toto jeho tvrzení z odlišných skutkových východisek, než jaká plynou z napadených rozhodnutí soudů obou stupňů, počínaje hypotetickou rychlostí jízdy automobilu poškozeného a konče chováním dovolatele coby řidiče nákladní soupravy při průjezdu křižovatkou. Domnívá se, že argumentace obviněného je neslučitelná se zjištěním, že vozidlo poškozeného bylo z hranice křižovatky zahlédnutelné na vzdálenost 350 metrů, přesto se střetlo s vozidlem dovolatele v oblasti zadní nápravy. Státní zástupce připustil jistý podíl poškozeného na vzniku nehody, neboť pokud by ten jel povolenou rychlostí, zřejmě by dokázal střetu zabránit. Prvotní příčinou bylo však to, že dovolatel, vědom si velmi malé akcelerační schopnosti jím řízené nákladní soupravy, nedal přijíždějícímu osobnímu automobilu přednost v jízdě, jak byl povinen, a vjel do křižovatky v mylném přesvědčení, že ji stihne projet. Jeho zavinění kolize je tak zcela nepopiratelné, neboť právě mezi jeho jenáním v rozporu s pravidly silničního provozu a nehodou byla bezprostřední příčinná souvislost a v tomto případě splňovalo podmínku sine qua non.
Státní zástupce považuje skutkové i právní závěry vyjádřené v rozhodnutích soudů obou stupňů za souladné se zákonem, za správné označil i výrok o trestu a odvolacím soudem důvodně napravený výrok o náhradě škody. Má za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, a učinil tak podle §265r odst. 1 písm a) tr.ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Obviněný S. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.), a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V těchto souvislostech ovšem třeba rovněž zmínit právní názor vyjádřený v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož, s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces, je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy ( k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp.zn. I. ÚS 4/04 nebo sp.zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Taková situace však v nyní posuzovaném případě zcela jistě nenastala. Soudy obou stupňů při zjištění skutkového stavu věci vycházely z obsahu provedených důkazů. Tomu odpovídaly jejich hodnotící úvahy při respektování zákonem stanoveného postupu, popsaného v ust. §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Zjistily skutkový stav věci bez důvodných pochybností a vypořádaly se s obhajovací argumentací dovolatele, která v zásadě byla shodná s argumentací odvolací. Soud druhého stupně po doplnění dokazování přesvědčivě a logicky podpořil skutkové a právní závěry soudu prvního stupně.
Dovolací námitky v převážné části směřovaly do skutkových závěrů rozhodujících soudů, které podle dovolatele dostatečně nebraly v úvahu z provedených důkazů zjistitelné okolnosti nasvědčující tomu, že zvoleným způsobem projíždění křižovatkou neporušil pravidla silničního provozu, především pravidlo o přednosti v jízdě při vyjíždění na komunikaci označenou jako hlavní z komunikace označené jako vedlejší. Proto v této části nemohl být naplněn dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten byl však naplněn relevantní námitkou, že obviněný nemohl předpokládat extrémní překročení povolené rychlosti vozidla poškozeného a jím zvolený způsob projetí křižovatky byl bezchybný. Proto nemohl naplnit skutkovou podstatu žalovaných přečinů co do subjektivní stránky.
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky každého trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) ovšem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. R 20/1,981 SbRt, R 21/1981 SbRt). Zejména u přečinů ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147, 148 tr. zákoníku a usmrcení z nedbalosti podle §143 tr. zákoníku spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni by následek byl případně způsobem ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislosti mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje ani tehdy, jestliže k jednání pachatele přistoupí případně ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 SbRt). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i za předpokladu, že by kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
Příčinný vztah je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu a spojuje jednání pachatele s následkem. Určitá osoba může být proto trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněné osoby na společenské vztahy chráněné trestním zákonem a toho, zda toto jednání nese znaky zavinění ve smyslu trestního zákona (srov. rozhodnutí č. 46/1963 Sb. rozh. tr.). Zavinění totiž musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tj. i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Vývoj příčinné souvislosti musí být zaviněním zahrnut alespoň v hrubých rysech (srov. rozhodnutí č. 69/1953, č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Při posuzování okolností, které může či nemůže řidič předvídat, je třeba vycházet z konkrétní dopravní situace. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i její subjektivní vymezení vztahující se k míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (viz rozhodnutí č. 43/2002Sb. rozh. tr.).
Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do poruchy či ohrožení, místa, času apod.). Není rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejen jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly i další jednání, okolnosti apod. Jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (viz rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jestliže při dopravní nehodě spolupůsobilo při následku uvedeném v §147, 148, 143 tr. zákoníku více příčin (jednání obviněného a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal (srov. rozhodnutí č. 72/1971 Sb. rozh. tr.).
Podle §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonu (dále jen „zákon o silničním provozu“) je řidič mj. povinen věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. Podle 22 odst. 1 citovaného právního předpisu
řidič přijíždějící na křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci označené dopravní značkou „Dej přednost v jízdě!“ nebo „Stůj, dej přednost v jízdě!“ musí dát přednost v jízdě vozidlům... přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci. Toto ustanovení představuje jednu ze základních řidičských povinností, vtělených do zákona. Pro bezpečnost a plynulost silniční dopravy má klíčový význam, jeho nerespektování má obvykle fatální následky. Proto je třeba klást důraz na maximální řidičskou pozornost a obezřetnost při jeho dodržování.
Není možno dospět k jednoznačnému závěru, že každý řidič bude vyviněn ze svého jednání, pokud druhý z účastníků dopravní nehody poruší povinnost řidiče ohledně maximální povolené rychlosti. Vždy je nutno vycházet z konkrétních skutkových zjištění v dané trestní věci, což se v daném případě stalo.
Nejvyšší soud považuje za potřebné na tomto místě zdůraznit následující zjištěné okolnosti.
Obviněný předmětnou křižovatku znal, musel si být vědom určitého limitu ve výhledu do směru přijíždějícího vozidla poškozeného po komunikaci hlavní v distanční vzdálenosti od hranice křižovatky. Výhledové poměry byly přesvědčivě dokumentovány. Tuto okolnost byl obviněný jako řidič přijíždějící po komunikaci vedlejší povinen zohlednit při volbě způsobu nájezdu na hlavní komunikaci při vědomí povinnosti dát přednost v jízdě tam jedoucím vozidlům. Obezřetnost obviněného pak měla být zásadně umocněna tím, že řídil nákladní soupravu o hmotnosti několika desítek tun s velmi omezenou akcelerační schopností, délky přibližně 19 m, přitom šíře překonávané hlavní silnice byla necelých 8m. Nákladní souprava tedy v určitých okamžicích průjezdu zabírala celou šíři obou jízdních pruhů hlavní komunikace, bez možnosti pro přijíždějící vozidla této se v případě nutnosti vyhnout i při snížení rychlosti jízdy. Proto je nutno zásadně odmítnout argumentaci dovolatele, že v zájmu bezpečnějšího a rychlejšího přejetí hlavní silnice musel soupravu rozjíždět ještě před hranicí křižovatky. On pak mohl vidět přijíždějící vozidlo poškozeného bez ohledu na jeho rychlost na takovou vzdálenost, aby situaci ze všech výše zmíněných hledisek řádně vyhodnotil a zvolil jediné možné řešení, totiž z hranice křižovatky do této vůbec nevjíždět. Obviněný si ani dle své vlastní výpovědi nepočínal dostatečně pozorně, jestliže před vjetím do křižovatky z její hranice pohledem nezkontroloval levou křižovatkovou větev, kde se vozidlo poškozeného nacházelo již v takové vzdálenosti, že by obviněný, pokud by ovšem vozidlo viděl, což měl a mohl, do průběžného jízdního pruhu přijíždějícího vozidla s právem přednosti v jízdě nevjel. K hranici křižovatky by se však musel přibližovat rychlostí umožňující téměř okamžité zastavení.
Bylo vzato za prokázané, že horní hranice intervalu rychlosti vozidla poškozeného překročila nejvyšší přípustnou rychlost o více než 40 %. Taková rychlost nemohla způsobit, že by obviněný vozidlo před rozhodnutím o průjezdu křižovatkou objektivně nemohl vidět. Pokud by si počínal patřičně pozorně a obezřetně, automobil nemohl přehlédnout. Rychlost vozidla i s ohledem na pozici obviněného a časové limity pro rozhodnutí by byla obtížně odhadnutelná, obviněný by téměř jistě při vědomí charakteristiky řízené nákladní soupravy do křižovatky nevjel, vědom si bezprostředního ohrožení práva přednosti v jízdě vozidla poškozeného. Odvolací soud neměl důvod zásadně zpochybňovat zjištění znalce přibraného orgány činnými v trestním řízení, když nutno podotknout, že tato nebyla v relevantním rozporu se závěry znalce strany poškozené. Ten měl pouze dovodit minimální či nulové spoluzavinění poškozeného.
Stejně tak je třeba odmítnout onu část argumentace dovolatele, že rychlost vozidla poškozeného mohla činit až 150 km/hod., neboť vozidlo bylo těsně před střetem brzděno a znalec tuto variantu připustil. Stalo se tak totiž na podkladě pouhé spekulace odvozované z výpovědi obviněného při hlavním líčení, že když si všiml přijíždějícího vozidla v již bezprostřední blízkosti, kouřilo se mu od pneumatik. Věrohodnost tvrzeného vjemu musí být zpochybněna již tím, že obviněný se o něm nezmínil v řízení přípravném, ačkoli tehdy uvedl, že vozidlo brzdilo, a jeho vzdálenost odhadl na pouhých 20m. Při analýze dopravních nehod nelze bezvýhradně stavět na výpovědích jejich účastníků, neboť ti obvykle vnímají kritické situace subjektivně nepřesně, ovlivněni extrémní časovou krátkostí pozorovací doby, úlekem.
Proto mají rozhodující význam ze stop zjištěná objektivní fakta, obvykle exaktně analyzovaná příslušným znalcem ve znaleckém posudku. Nejinak tomu bylo i v souzeném případě, což vyplynulo mj. ze způsobu výpočtu střetové rychlosti obou vozidel.
Se zřetelem k zásadnímu řidičskému pochybení obviněného a prokázaným okolnostem, za kterých se stalo, nemohla vést jistá míra spoluzavinění poškozeného, určená odvolacím soudem, ke zbavení trestní odpovědnosti obviněného za vzniklý následek. Zjištěné překročení maximální dovolené rychlosti poškozeným s právem přednosti v jízdě nenarušilo totiž tak významně příčinný průběh nehodového děje.
Soudy obou stupňů proto správně dovodily kontinuálnost průběhu příčinné souvislosti mezi počínáním obviněného a následkem, přičemž odvolací soud v souladu se svým závěrem dostatečně zohlednil relevantní formou jím určenou míru spoluzavinění poškozeného na vzniklém následku.
K tomu lze dodat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, zmiňovaná v podaném dovolání a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, publikované pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr., nepochybně poskytují určité vodítko pro právní závěry obecných soudů v trestních věcech skutkově obdobných. Při právním posouzení skutku je však též třeba mít na paměti, že každý případ má své individualizující rysy a vyžaduje zvážení a zhodnocení všech jeho konkrétních relevantních okolností. S ohledem na konkrétní skutková zjištění soudů nižších stupňů v dané trestní věci (viz výše) nelze na posuzovaný případ závěry shora uvedených rozhodnutí mechanicky v celém rozsahu vztahovat.
Protože dovolání obviněného S. B. bylo opřeno dílem o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. - ale ani pod žádný jiný ze zákonných důvodů dovolání - podřadit nelze, a v jeho relevantně uplatněné části mu nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. prosince 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký