ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.162.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 162/2012-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. května 2012 o dovoláních podaných obviněnými M. D. , nar. , a J. S., nar., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2011, č. j. 61 To 80/2011-111, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 151/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t a j í .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 T 151/2009, v trestní věci obviněných L. Č., M. D., M. Ch., a J. S. byl obviněný M. D. v bodě ad 1/ výroku o vině uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1 odst. 4 písm. b) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., na tom skutkovém základě, že společně s obviněnými L. Č. a M. Ch. dne 23. 10. 2003 po vzájemné předchozí dohodě s úmyslem následně uplatnit pojistné plnění uvedli nepravdivé údaje do protokolu o nehodě v silničním provozu s projednáním, a to, že ve 23.45 hodin dne 22. 10. 2003 na dálnici ve směru jízdy do P. mělo dojít k dopravní nehodě mezi nákladním vozidlem M. L200 2.5D, rz:, jehož majitelem byla firma J. J., s. r. o., se sídlem P., B. n., a v době dopravní nehody měl vozidlo řídit obžalovaný L. Č., a osobním motorovým vozidlem M. B. E220 2.2 D rz:, jehož majitelem a řidičem v době dopravní nehody měl být obžalovaný M. D., a osobním motorovým vozidlem Mercedes Benz A160 1.6 rz: jehož majitelem a řidičem v době dopravní nehody měl být obžalovaný M. Ch., a to tím způsobem, že řidič obžalovaný L. Č. s vozidlem Mitsubishi L200 2.5D se při jízdě neměl plně věnovat řízení a měl zezadu narazit do vozidla Mercedes Benz E 220 2.2D, které řídil obžalovaný M. D. a toto vozidlo mělo být v důsledku střetu odhozeno na osobní motorové vozidlo Mercedes Benz A160 1.6, jež měl řídit obžalovaný M. Ch., a následně dne 23. 10. 2003 obžalovaný M. D., dne 24. 10. 2003 blíže nezjištěný pracovník firmy J. J., s. r. o., tento však v dobré víře na základě nepravdivých skutečností, které firmě J. J., s. r. o., ohledně této dopravní nehody nahlásil obžalovaný L. Č., na blíže nezjištěné pobočce Č. p., a. s., se sídlem P., S., uplatnili pojistné plnění, ačkoli věděli, že k dopravní nehodě nedošlo způsobem, jak uvedli a stvrdili podpisy do protokolu o nehodě v silničním provozu s projednáním a následně obžalovaný M. D. osobně a obžalovaný L. Č. prostřednictvím blíže nezjištěného pracovníka firmy J., s. r. o., toto taktéž uvedli a stvrdili svými podpisy do tiskopisů pojistitele,všichni obžalovaní pak, ačkoliv věděli, že k dopravní nehodě nedošlo způsobem, jak uvedli a stvrdili podpisy do protokolu o nehodě v silničním provozu s projednáním, vyplacením pojistného plnění na vozidlo Mitsubishi L200 2.5 D rz: vznikla škoda ve výši 327.861,- Kč, vyplacením pojistného plnění na vozidlo Mercedes Benz E 220 2.2D rz: vznikla téže pojišťovně škoda ve výši 179.600,- Kč a vyplacením pojistného plnění na vozidlo Mercedes Benz A 160 1.6 rz: vznikla téže pojišťovně škoda ve výši 127.683,- Kč, a celkem tak způsobili poškozené Č. p., a. s., škodu ve výši 635.144,- Kč“ .
Obviněný J. S. byl v bodě ad 2/ výroku o vině uznán vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. na tom skutkovém základě, že společně s obviněným L. Č. „dne 21. 7. 2004 obžalovaný J. S., dne 22. 7. 2004 obžalovaný L. Č. a dne 16. 8. 2004 odděleně stíhaná obžalovaná P. H., po předchozí vzájemné dohodě, při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvedli nepravdivé údaje o průběhu dopravní nehody, ke které mělo dojít dne 14. 7. 2004 v P., ul. S., cca 300 m od H. u H. r., mezi osobním motorovým vozidlem Mercedes Benz A 160, rz:, jehož majitelem byl obžalovaný M. Ch., nar., a v době nehody měl vozidlo řídit obžalovaný J. S., osobním motorovým vozidlem MCC Smart rz:, jehož majitelem a řidičem v době dopravní nehody měl být obžalovaný L. Č., a osobním motorovým vozidlem Audi A8 rz:, jehož majitelem a řidičem v době dopravní nehody měla být odděleně stíhaná obžalovaná P. H., a to tím způsobem, že řidič J. S. s vozidlem Mercedes Benz A 160 se neměl plně věnovat řízení a vjet do protisměru, kde se měl střetnout s protijedoucím vozidlem MCC Smart, které měl řídit obžalovaný L. Č. a řidička odděleně stíhaná P. H. s vozidlem Audi A8 v důsledku kolize neměla zvládnout řízení a havarovat do stromu, ačkoli věděli, že k dopravní nehodě nedošlo způsobem, jak uvedli a stvrdili podpisy do protokolu o nehodě v silničním provozu s projednáním, v důsledku uplatněného pojistného plnění poškozené společnosti K. p., a. s., se sídlem P., S., která vyplatila pojistné plnění na vozidlo Mercedes Benz A 160 rz: z likvidace pojistné události č., způsobili škodu ve výši 151.638,- Kč, v případě vyplacení pojistného plnění na vozidlo MCC Smart rz: z likvidace pojistné události č. by způsobili stejné pojišťovně škodu ve výši 139.669,- Kč a v případě vyplacení pojistného plnění na vozidlo Audi A 8 rz: z likvidace pojistné události č. by stejné pojišťovně způsobili škodu ve výši 286.800,- Kč“.
Obviněný M. D. byl podle §250a odst. 4 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost, aby společně a nerozdílně s obviněnými L. Č. a M. Ch. zaplatili poškozené Č. p., a. s., se sídlem B., R., na náhradě škody částku 635.144,- Kč. Obviněný J. S. byl podle §234 odst. 1 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák., odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 29 T 67/2005, jakož i všech dalších rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1 tr. zák. mu soud výkon tohoto trestu podmíněně odložil a vyslovil nad ním dohled. Podle §60a odst. 2 tr. zák. stanovil zkušební dobu v trvání pěti let.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali všichni obvinění odvolání, o nichž rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. 61 To 80/2011, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek pouze ve výrocích o trestech, které byly uloženy obviněným L. Č., M. D. a M. Ch.. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté o trestech rozhodl nově, přičemž obviněnému M. D. při nezměněném výroku o vině uložil podle §250a odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Odvolání J. S. poté samostatným výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 17. 3. 2011 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně.
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění M. D. a J. S. následně dovolání , jimiž - v části týkající se jejich osob - současně napadli i rozsudek soudu prvního stupně. Oba uplatnili důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž obviněný M. D. též důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) a l ) tr. ř.
Obvinění M. D. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že není pravdou, že by do protokolu o nehodě v silničním provozu uvedl nepravdivé údaje veden úmyslem způsobit pojistiteli škodu. K nehodě přitom mělo dojít skutečně tím způsobem, jak je uvedeno v protokolu, který stvrdil svým podpisem dne 23. 10. 2003. Jediným důkazem, na jehož základě soud přijal závěr o jeho vině trestným činem pojistného podvodu, jsou znalecké posudky, jejichž závěry jsou však velmi obecné. Podle dovolatele nebyli znalci především schopni blíže vysvětlit, z jakých důvodů mají za to, že inkriminovaná nehoda se nestala tak, jak uvedli obvinění v protokolu o nehodě. Při zpracování posudků nevycházeli z fyzického ohledání poškozených vozidel, nezkoumali situaci po dopravní nehodě na místě samém; když pro jejich závěry jim stačily pouze fotografie z místa nehody a protokol o nehodě v silničním provozu. Přitom nikdo nebyl vyslechnut k tomu, zda se s vozidly před pořízením fotografií nějak nemanipulovalo apod. Závěry znalců tak podle dovolatele neodpovídají realitě a nejsou přezkoumatelné jak pro svoji obecnost, tak především pro absenci objektivních skutečností, na základě kterých mohli cokoli řádně zkoumat. Všichni účastníci dopravní nehody popsané pod bodem ad 1/ výroku rozsudku přitom vypovídali v přípravném řízení shodně. Trvali na tom, že nehoda se stala tak, jak popsali a stvrdili svými podpisy do protokolu o dopravní nehodě. Špatná kvalita tohoto protokolu, pořízené fotodokumentace a situačního náčrtku nemůže jít k jejich tíži. Za zcela nelogický pak dovolatel považuje názor odvolacího soudu, že pouhé nepravdivé uvedení skutečností do protokolu o dopravní nehodě může naplnit skutkovou podstatu trestného činu pojistného podvodu podle §250a tr. zák.
S ohledem na výše uvedené důvody pak v závěru dovolání navrhl vydání rozhodnutí, jímž se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. 61 To 80/2011, zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Také obviněný J. S. ve svém dovolání namítl, že jeho jednání není možné považovat za trestný čin pojistného podvodu ani za pokus tohoto trestného činu, pokud - za předpokladu, že by to bylo pravdou - pouze podepsal protokol o nehodě v silničním provozu, ve kterém byly uvedeny nepravdivé informace, jestliže následně neučinil, a to ani v součinnosti s dalšími osobami, žádné kroky směřující k naplnění tohoto trestného činu, zejména neuplatnil jakýkoli nárok vůči pojišťovně a ani se o to nepokoušel. Odvolací soud zde nepřesvědčivě argumentoval tím, že důvod podpisu protokolu o dopravní nehodě mohl být u všech obviněných pouze jediný, a to následně uplatnit nárok na pojistné plnění. Tento závěr však podle dovolatele nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. Ve skutečnosti dovolatel svým podpisem protokolu o dopravní nehodě obviněný nesledoval vůbec nic, co by mělo jakkoliv směřovat k dokonání trestného činu. Pokud byl přesto uznán vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu a odsouzen, je zřejmé, že jeho jednání (skutek) bylo nesprávně právně posouzeno.
S ohledem na výše uvedené důvody uzavřel obviněný své dovolání návrhem, „aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil“.
Opis dovolání obviněných byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 20. 11. 2011. Přípisem doručeným soudu prvního stupně do datové schránky dne 1. 12. 2011 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obvinění M. D. a J. S. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř., §265f odst. 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání obviněného M. D. je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť odvolací soud jako soud druhého stupně, který pravomocně rozhodoval ve věci samé, v jeho případě při nezměněném výroku o vině nově rozhodl o uložení trestu. Dovolání obviněného J. S. je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., když týmž rozhodnutím byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze relevantně podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který použili oba, resp. pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), l ) tr. ř., na které navíc uplatnil obviněný M. D..
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý z výše uvedených důvodů dovolání. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně projednal podaná odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházejí bylo skutečně zatíženo vadami zakládajícími existenci uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v existenci vady, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Uvedený dovolací důvod se tedy vztahuje na případy, kdy obviněný nebyl v řízení zastoupen obhájcem, ačkoliv ho podle zákona měl mít. Právo na obhajobu přitom patří mezi nejvýznamnější procesní práva obviněného a je garantováno nejen zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (viz zejména ustanovení §36 tr. ř. o nutné obhajobě), ale též mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách (viz např. čl. 6 odst. 3 písm. c/ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) i ústavními předpisy (viz čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení.
Obviněný M. D. však v posuzovaném případě nijak nezdůvodnil, v čem vlastně spatřuje naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. V žádné části dovolání neuvádí, že by v některé fázi řízení nebyl zastoupen obhájcem, ač ho podle zákona měl mít, přestože jde o skutečnosti nezbytné pro vymezení rozsahu dovolacího přezkumu (srov. §265i odst. 3 tr. ř.). Z dovolání je zároveň zřejmé, že napadenému rozhodnutí vytýká zcela jiné vady.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatelů, v jejichž rámci hodnotí obsah (výsledky) provedeného dokazování a zpochybňují skutková zjištění soudů. Jedná se především o námitky dovolatele M. D. vůči kvalitě znaleckých posudků týkajících se dopravní nehody uvedené pod bodem ad 1/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, jakož i vůči kvalitě podkladů, ze kterých znalci při svých závěrech vycházeli (situační náčrtek nehody a protokol o dopravní nehodě). V případě obviněného (dovolatele) J. S. nelze mít za relevantně uplatněnou tu část argumentace, v níž zpochybňuje svůj úmysl zahrnující společné jednání s obviněným L. Č. a odděleně stíhanou P. H. a předchozí dohodu směřující k dosažení pojistného plnění z fingované dopravní nehody. Takové námitky se týkají primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení věci vycházely. To znamená, že dovolatelé svůj mimořádný opravný prostředek v daném směru nezaložili na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhali přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část uplatněných námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zároveň respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V nyní projednávaném případě však o shora naznačenou situaci nešlo. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal k trestné činnosti obviněných za prokázané. Náležitě a přesvědčivě zdůvodnil, jakým způsobem dospěl k závěru o tom, že oba jednali po předchozí vzájemné dohodě spolu s dalšími obviněnými a s vědomím toho, že dojde k uplatnění pojistného plnění na základě nepravdivých údajů. Cílem jejich jednání přitom bylo podvést pojistitele a na jeho majetku tak způsobit škodu. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav plně navázal. Také on se zabýval prakticky totožnou obhajobou obviněných jako v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku (dovolání) a v napadeném rozhodnutí v souladu se zákonnými požadavky kladenými na odůvodnění rozhodnutí – v daném případě též podle §125 odst. 1 tr. ř. - vyložil, proč skutkové závěry soudu prvního stupně považoval za správné (viz str. 4 - 6 odůvodnění rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů zjišťovaly skutkový stav, pokud jde o formu a jednotlivé kroky podvodného jednání obviněných, povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněnými uplatněn právně relevantně toliko námitkou, že pokud pouze podepsali protokoly o nehodě v silničním provozu, bez ohledu na to, zda v nich byly obsaženy nepravdivé údaje či nikoliv, aniž by následně přímo uplatňovali vůči pojistitelům (pojišťovnám) pojistné plnění, nemohli svým jednáním naplnit trestný čin pojistného podvodu podle §250a, a to ani ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (obviněný J. S.).
Tuto námitku však Nejvyšší soud nepovažuje za opodstatněnou, neboť zcela odhlíží od principu spolupachatelství vyjádřeného v ustanovení §9 odst. 2 tr. zák.
Nejprve je třeba v obecné rovině připomenout, že u spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. je vždy třeba společného úmyslu spolupachatelů, zahrnujícího jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. O společné jednání jde buď tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo každý svým jednáním uskutečnil jen některý z těchto znaků skutkové podstaty, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání; anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň dílčím aktem směřujícím k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Podstatné je, aby činnost každého ze spolupachatelů byla vedena úmyslem zahrnujícím jak společné jednání, tak společný cíl (tj. způsobení v zákoně předpokládaného následku). Jinými slovy, každý ze spolupachatelů si musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ přinejmenším srozuměn. Konečně je třeba poukázat na to, že zákon nevyžaduje výslovnou dohodu spolupachatelů, tzn. že postačí i dohoda konkludentní.
V nyní projednávaném případě je s ohledem na skutkové okolnosti popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně zřejmé, že jednání každého ze spolupachatelů, tedy i dovolatelů M. D. (bod ad 1/ výroku rozsudku soudu prvního stupně) a J. S. (bod ad 2/ výroku rozsudku soudu prvního stupně) bylo dílčím aktem, přičemž jednotlivé činnosti - články řetězu - směřovaly k vykonání trestného činu společným jednáním a ve svém celku tvořily jeho skutkovou podstatu a působily současně. Vzhledem k provázanosti jednotlivých kroků vedoucích ke spáchání trestné činnosti je také evidentní, že všichni obvinění (tedy i dovolatelé) nemohli jednat jinak než po vzájemné (alespoň konkludentní) dohodě. To, že se jednotliví spolupachatelé v dané trestní věci nezúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, naplnění spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. nebrání. Obecně totiž stačí i částečné přispění, je-li vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Minimálně takové přispění bylo soudy zjištěno i v případě obou dovolatelů. Jejich námitky, že pokud sami neuplatňovali na pojišťovnách plnění z titulu zinscenovaných dopravních nehod ani se na něm nijak aktivně nepodíleli, tak nemohly s hlediska absence spolupachatelství (§9 odst. 2 tr. zák.) obstát, a to jak v případě dokonaného trestného činu pojistného podvodu (obviněny M. D.), tak ani v případě jeho pokusu (obviněný J. S.).
Lze tedy uzavřít, že obviněný (dovolatel) M. D. byl trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., uznán vinnými právem. Stejný závěr pak lze přijmout i k právní kvalifikaci jednání obviněného J. S. jako pokusu tohoto trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák., jehož se rovněž dopustil jako spolupachatel podle 9 odst. 2 tr. zák. Nejvyšší soud tedy dovolatelům nepřisvědčil v názoru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo založeno na vytýkaných pochybeních jako důsledku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolání obviněných M. D. a J. S. byla dílem opřena o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jejich - z hlediska tohoto důvodu dovolání - relevantně uplatněných částech, nebyla shledána opodstatněnými. Dovolatel M. D. pak nevznesl jedinou námitku, v čem konkrétně spatřuje naplnění deklarovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Proto nelze přiznat opodstatnění ani dalšímu jím uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť nebylo zjištěno, že by předcházející řízení bylo zatíženo některou z vad předpokládaných v ustanoveních §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto obě dovolání o d m í t l podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. O odmítnutí dovolání bylo za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler