ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.326.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 326/2012 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2012 o dovolání, které podal obviněný M. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2011, č. j. 5 To 382/2011-303, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 106/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 9. 2011, č. j. 3 T 106/2011-254, byl obviněný M. B. uznán vinným přečiny nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku (tj. zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se měl dopustit tím, že „poté, co byl dne 16. 9. 2010 podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody uloženého za způsobení těžkého ublížení na zdraví P. O., v blíže nezjištěné době mezi 16.10 hodin a 21.00 hodin dne 5. 3. 2011 v Č. T., okres K., na ul. F., v bytě obývaném R. D., když pod příslibem předání peněžité částky z titulu odškodnění poranění způsobeného P. O. tuto do tohoto bytu vylákal, této nejprve vyčítal její předchozí jednání vedoucí k jeho odsouzení a nutnosti hradit náklady s trestním řízením související, následně ji udeřil nezjištěnou černou tyčí do rukou, které musela položit na desku stolu, čímž jí nezpůsobil poranění, které by si vyžádalo lékařské ošetření, což v P. O. vyvolalo i s ohledem na předchozí události obavu o její zdraví a život, načež jí zakázal opustit byt a přikázal jí pod pohrůžkou násilného přinucení vypít nezjištěné množství přesahující 2 dcl čiré tekutiny, nejspíše lihoviny zn. Vodka, což u P. O. vyvolalo výpadek paměti na další průběh událostí, kdy byla kolem 21. hodiny příbuznými nalezena s drobným poraněním v obličeji před domem na ul. O. v Č. T.“. Za to byl podle §175 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 11. 2011, č. j. 5 To 382/2011-303, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté na shodném skutkovém základě jako v rozsudku soudu prvního stupně uznal obviněného vinným toliko přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a podle téhož ustanovení ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Pro výkon trestu byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. c) tr. ř. zařazen do věznice s ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 1. 11. 2011 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. B. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítl, že poškozená nedala souhlas k jeho trestnímu stíhání, což znamená, že mělo být zastaveno z důvodu nepřípustnosti uvedeného v ustanovení §11 odst. 1 písm. c) tr. ř. V uvedené souvislosti poukázal na to, že poškozená před soudem uvedla, že ve vztahu k němu je osobou blízkou, neboť s ním hodlá uzavřít manželství. Dovolatel zároveň odvolacímu soudu vytkl, že při rozhodování o jeho řádném opravném prostředku nevzal výše uvedenou skutečnost náležitě v úvahu, resp. se s ní vypořádal tak, že se omezil pouze na konstatování o účelovosti vyjádření poškozené. Soud sice učinil dotaz na věznici v O., zda poškozená dovolatele navštěvovala a zda mu psala dopisy, aniž by ovšem přihlížel k tomu, že obviněná tak nečinila pouze kvůli nedostatku finančních prostředků.
Vedle pochybení, že nebylo rozhodnuto o zastavení jeho trestního stíhání, dovolatel namítl i existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a skutečným obsahem provedených důkazů. Podle dovolatele byla poškozená poprvé ve věci vyslechnuta bez účasti jeho obhájkyně, která nebyla řádně a včas o tomto úkonu vyrozuměna a „sdělila policejnímu orgánu, že má soud a že tedy žádá, aby výslech byl proveden později“. Přesto byl výslech poškozené proveden. Když se obhájkyně dostavila, byl protokol o výslechu již sepsán a toliko následně doplněn o její otázky. Přitom se nejednalo o neodkladný úkon. Již v této výpovědi je podle dovolatele řada rozporů. Nalezen nebyl ani předmět, kterým měl poškozenou napadnout. Policie původně chtěla vyslechnout svědka D., ale nakonec od provedení tohoto důkazu sama upustila a posléze napsala, že svědek odmítá vypovídat, což nebyla pravda. Svědci, kteří vyslechnuti byli, podle dovolatele hovořili bez výjimky v jeho prospěch, když uváděli, že to byla právě poškozená, která ho neustále vyhledávala, požadovala po něm peníze, v zásadě mu neustále vyhrožovala. Proto docházelo k jejich setkáním vždy za účasti třetí osoby; v projednávaném případě za přítomnosti svědka D., který se jednoznačně vyjádřil tak, že k inkriminovanému jednání nedošlo, že poškozená sice byla u něj v bytě, který však mohla kdykoliv opustit, neboť bylo otevřeno, o což však nejevila zájem a namísto toho se zde uvedla do silně podnapilého stavu. Proto ji společně s dovolatelem odvezli domů. Pravdou není ani to, že by svědkyně M. hovořila o tom, že by dovolatel měl poškozenou napadnout. U hlavního líčení i v přípravném řízení se naopak vyjádřila v tom smyslu, že své dceři P. O. nevěří. Svědek B. rovněž uvedl, že poškozené nevěří a že kritického dne jí v podnapilém stavu otevíral dveře on sám, neboť svědkyně M. v té době spala.
Dovolatel dále uvedl, že již v přípravném řízení vznášel výhrady i proti přibraným znalkyním. Žádal o vypracování nezávislého posudku, který by se věrohodností či nevěrohodností poškozené zabýval řádně. Vadu znaleckého posudku spatřuje v tom, že byl vypracován v prostorách Policie ČR Č. T., což podle dovolatele mohlo poškozenou ovlivnit. Připomněl, že v průběhu řízení namítal, že znalkyně PhDr. Tejkalová je dětskou psycholožkou a nebyla tak oprávněna znalecký posudek na poškozenou vůbec vypracovat. Obě znalkyně navíc odkázaly na znalecký posudek vypracovaný na poškozenou v jeho předešlé trestní věci, kterým pak byly zjevně ovlivněny a nepřípustně z něj vycházely. Pokud jde o věrohodnost poškozené, ta podle dovolatele v průběhu trestního řízení opakovaně měnila své výpovědi, zjevně lhala, a přesto vůči ní nebyla vyvozena žádná trestní odpovědnost.
V závěru podaného dovolání obviněný vyslovil přesvědčení, že soudy činné v jeho trestní věci vycházely z procesně nezpůsobilých úkonů a nadto porušily zásady ústnosti a bezprostřednosti soudního řízení. S odkazem na všechny výše rekapitulované důvody pak navrhl, „ aby dovolání bylo vyhověno a podle §265k odst. 1 tr. ř. byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 5 To 382/2011, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázáno Okresnímu soudu v Karviné, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně uvedl, že v podstatě stejnou argumentaci obviněný uplatňoval již v předcházejících fázích trestního řízení, přičemž soudy se jí pečlivě zabývaly a přesvědčivým způsobem se s ní vypořádaly. Tvrzený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) t. ř. tudíž obviněný relevantně neuplatnil, neboť byl a nadále je ženatý a nenacházel se ve vztahu k poškozené P. O. v pozici osoby blízké, vůči níž by měla poškozená jako svědek právo odepřít výpověď. Dovolání obviněného pak podle názoru státního zástupce v další části obsahuje námitky směřující do oblasti skutkových zjištění, neboť je jimi zpochybňován způsob, jakým soudy prováděly a hodnotily důkazy. Zaměřeny jsou tedy vůči postupu orgánů činných v trestním řízení, který upravují procesní předpisy. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel rovněž uplatnil, je proto podřadit nelze. V daném případě se pak nejedná ani o jím uváděný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu a obsahem provedených důkazů.
Státní zástupce proto své vyjádření uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby navrhované či případně jiné rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný M. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), e) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Trestní stíhání by bylo nepřípustné tehdy, jestliže bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v §11 odst. 1 tr. ř. nebo v §11a tr. ř. Uvedený dovolací důvod spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení - v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř., §231 odst. 1 tr. ř., §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř.
Nepřípustnost svého trestního stíhání obviněný výslovně dovozuje z ustanovení §11 odst. 1 písm. c) tr. ř. , podle nějž trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, „jde-li o osobu, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§10 tr. ř.), nebo o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, jestliže takový souhlas nebyl oprávněným orgánem dán “. Osobami vyňatými z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle §10 odst. 1 tr. ř. jsou osoby požívající výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva (např. členové diplomatických misí, členové orgánů Evropských společenství, ústavní činitelé cizích států apod.). Mezi osoby, k jejichž trestnímu stíhání je třeba souhlasu oprávněného orgánu, patří typicky poslanci a senátoři Parlamentu České republiky, kdy souhlas s jejich trestním stíháním uděluje příslušná komora Parlamentu České republiky, soudci Ústavního soudu, u nichž souhlas s trestním stíháním může udělit Senát, soudci, pokud mají být stíháni pro činy spáchané při výkonu funkce soudce nebo v souvislosti s výkonem této funkce, u nichž souhlas s trestním stíháním nebo vzetím do vazby uděluje prezident republiky, ale také např. obviněný vydaný cizím státem, jestliže má být stíhán pro jiné trestné činy než pro ty, pro které byl vydán, kde dodatečný souhlas k trestnímu stíhání dává stát, který obviněného vydal. Z předloženého spisu ovšem nijak nevyplývá, že by dovolatel byl osobou spadající do některé z výše uvedených kategorií, takže zákonnou překážku jeho trestního stíhání podle jím citovaného ustanovení §11 odst. 1 písm. c) tr. ř. v dané věci dovodit nelze.
Z jeho dovolací argumentace lze nicméně usuzovat, že namítaným důvodem nepřípustnosti jeho trestního stíhání má ve skutečnosti být důvod uvedený v §11 odst. 1 písm. i) tr. ř., podle kterého nelze zahájit trestní stíhání nebo v něm pokračovat, „je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět“. Podmínky udělení a zpětvzetí souhlasu poškozeného s trestním stíháním obviněného upravují ustanovení §163 a §163a tr. ř. Ustanovení §163 tr. ř. mimo jiné stanoví, že trestní stíhání pro trestné činy tam vyjmenované - včetně trestného činu (přečinu) vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným dovolatel - lze proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§100 odst. 2 tr. ř.), zahájit anebo v něm pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Za osoby podle §100 odst. 2 tr. ř. se považují příbuzní v pokolení přímém, sourozenci, osvojitelé, osvojenci, manželé, partneři, druh a družka nebo jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by svědek právem pociťoval jako újmu vlastní.
Poměr poškozeného a toho, vůči němuž má právo udělit nebo odepřít souhlas s trestním stíháním, musí být u výše zmíněných trestných činů, tedy i u trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, dán v době, kdy se vede trestní stíhání nebo se má vést. Proto v zahájeném trestním stíhání nelze pokračovat, jestliže v jeho průběhu takový poměr vznikne (např. poškozená a obviněný uzavřou manželství).
Poškozená dne 22. 8. 2011 (č. l. 233 spisu) adresovala soudu prvního stupně přípis, v němž prohlásila, že obviněného považuje za osobu blízkou, a proto bere zpět souhlas s jeho trestním stíháním. Soud prvního stupně tuto skutečnost neignoroval a v hlavním líčení konaném dne 2. 9. 2011 poškozenou k jejímu poměru k dovolateli vyslechl. Poškozená na dotaz samosoudkyně a následně obhájkyně obviněného popsala svůj vztah k obviněnému tak, že sice společně nehospodařili, ve společné domácnosti nežili, nicméně po jeho návratu z výkonu trestu odnětí svobody spolu měli ojediněle, asi dvakrát nebo třikrát pohlavní styk „na hotelu někde v T.“ Nastěhovat se do domu obviněného neplánovala a nechávala tomu volný průběh atd. K dotazu, proč už během minulého hlavního líčení neuvedla, že má s obviněným poměr, reagovala poškozená tak, že jí to nepřipadá podstatné a některé osobní věci nechce moc řešit (viz pasáž protokolu o hlavním líčení na č. l. 247 spisu). Tato výpověď poškozené spolu se zjištěním, že obviněný je ženatý a se svou manželkou spolu žijí ve společné domácnosti a společně hospodaří, pak soudu prvního stupně dávala dostatečný podklad pro závěr, že poškozená není v poměru k obviněnému (dovolateli) v postavení osoby, vůči níž by měla podle §100 odst. 2 tr. ř. právo odepřít výpověď, a že její prohlášení, že jsou s obviněnými osobami blízkými, bylo vedeno pouze snahou ho vyvinit z jeho protiprávního jednání. Na tyto skutkové závěry po doplnění dokazování o zprávy z předchozího výkonu trestu obviněného, pokud jde o jeho písemné či osobní kontakty s poškozenou, později navázal i odvolací soud. Ve svém rozhodnutí logicky vysvětlil, proč poškozená nesplňuje kritéria podle §100 odst. 2 tr. ř., resp. §163 odst. 1 tr. ř.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud námitce dovolatele o nepřípustnosti jeho trestního stíhání nepřiznal žádné opodstatnění.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem věci a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Námitku nesprávného právního posouzení stíhaného skutku založil výlučně na polemice se správností hodnocení ve věci provedených důkazů oběma soudy. Těm vytkl, že závěr o jeho vině založily zejména na údajně nevěrohodné prvotní výpovědi poškozené P. O. a důkazně irelevantním znaleckém posudku a závěrech znalkyň z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, PhDr. Mileny Tejkalové a MUDr. Petry Kojzarové, které zkoumaly věrohodnost poškozené, zatímco jeho obhajobu, která podle něj nebyla provedeným dokazováním vyvrácena a navíc byla podporována i výpověďmi dalších ve věci slyšených svědků, bezdůvodně odmítly jako účelovou. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži a nikoliv v jeho prospěch. V důsledku toho pak měly vycházet z nesprávných skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení pak dovolatel ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku. Z výše uvedených důvodů tedy nelze pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto zásadního přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádnému jinému z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř., neodpovídají.
Nejvyšší soud zároveň respektuje názor vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného skutku nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň odůvodnil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k dovolatelem popírané trestné činnosti za prokázané. Ve svém rozhodnutí v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. vysvětlil, proč jeho obhajobě neuvěřil (viz str. 9 – 11 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím řádně zjištěný skutkový stav věci, který následně sám nově posoudil po stránce právní, plně navázal. Zabýval se v podstatě totožnými námitkami, o něž dovolatel opřel i nyní projednávaný mimořádný opravný prostředek, a v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. ve svém rozhodnutí rovněž dostatečně vyložil, z jakých důvodů jim nepřisvědčil (viz str. 4, 5 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje ani ryze procesní námitka, podle níž byla obhájkyni JUDr. Graňákové odepřena účast při prvotním výslechu poškozené před policejním orgánem. Nejvyšší soud k ní nicméně jako obiter dictum poznamenává, že z procesního spisu nevyplývá, že by obhájkyně požádala policejní orgán o odložení výslechu poškozené (o kterém jinak byla řádně vyrozuměna), ale pouze to, že telefonicky „přislíbila účast u tohoto úkonu později“ (viz úřední záznam na čl. 70). Ze samotného protokolu o výslechu poškozené pak vyplývá, že obhájkyně se úkonu, byť se zpožděním, zúčastnila. Přitom jí byla dána možnost seznámit se s obsahem dosavadní výpovědi poškozené a poté jí klást otázky. To také učinila a souhlas s obsahem protokolu i průběhem výslechu potvrdila svým vlastnoručním podpisem (viz č. l. 69 spisu). Za daných okolností tedy nelze přisvědčit námitce, že by namítaným postupem orgánu činného v trestním řízení došlo k porušení ústavně zaručeného práva obviněného na obhajobu.
Vzhledem k tomu, že dovolání M. B. bylo dílem opřeno o námitky, které nelze podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a v jeho - z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. - relevantně uplatněné části nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler