ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.417.2011.1
3 Tdo 417/2011-I -33
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 27. června 2012 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 4 To 355/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 40/2010, takto:
Podle 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 92 T 40/2010, v trestní věci obviněných M. P., V. Ch. a P. P. byl obviněný P. P. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), jehož se měl jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku dopustit společně s M. P. a V. Ch. a dalšími v rozsudku uvedenými osobami skutkem popsaným ve výroku o vině. Za to byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud všem obviněným uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené Českomoravské záruční a rozvojové bance, a. s., se sídlem J., P., škodu ve výši 4.920.000,- Kč. Výrokem podle §229 odst. 2 tr. ř. pak soud poškozenou banku odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného a spoluobviněného M. P. rozhodl Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 4 To 355/2010, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ohledně obou obviněných zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Za podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. poté obviněného P. P. uznal vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku na částečně modifikovaném skutkovém základě, že spolu s obviněným M. P. a obviněným V. Ch., ohledně kterého napadený rozsudek nabyl právní moci, Z. V., který zemřel, s M. B. a P. Š., po vzájemné dohodě v úmyslu vylákat z Českomoravské záruční a rozvojové banky úvěr ve výši 4,920.000,- Kč, a nesplatit jej, kdy V. Ch., M. P. poskytli bankovní účty, na které byl Českomoravskou záruční a rozvojovou bankou zaslán úvěr, P. P. zprostředkoval prodej společnosti Ekostavotech, s. r. o., z B. K. na Z. V., ke kterému došlo dne 14. 12. 2005, se zápisem do obchodního rejstříku dne 13. 1. 2006, ačkoli věděl, že Z. V. je vážně nemocen a neorientoval se v problematice související s funkcí jednatele, a kterého na jednání, související s úvěrem, vozili osobním vozidlem M. B. a P. Š., Z. V. následně dne 3. 3. 2006 podal u Českomoravské záruční a rozvojové banky, a. s., se sídlem P., J., žádost o Standardní úvěr a dne 7. 4. 2006 Z. V. jako jednatel společnosti Ekostavotech, s. r. o., uzavřel Smlouvu o úvěru v programu Kredit. Při projednání úvěrové smlouvy předložil Z. V. v rozsudku jednotlivě specifikované smlouvy a faktury, které mu opatřila nezjištěná osoba, obsahující nepravdivé údaje, když v rozsudku uvedené firmy žádné smlouvy se společností Ekostavotech, s. r. o., neuzavřely a faktury byly padělané. Českomoravská záruční a rozvojová banka dne 14. 6. 2006 poukázala úvěrové peníze:
1) ve výši 2,202.500,- Kč na účet číslo, vedený u České spořitelny, a. s., na obžalovaného M. P., který je vyzvedl,
2) ve výši 904.000,- Kč na účet číslo, vedený u České spořitelny, a. s., na obžalovaného V. Ch., který je vyzvedl,
3) ve výši 1,813.500,- Kč na účet číslo, vedený u České spořitelny, a. s., na společnost Sikes, s. r. o., kdy peníze vyzvedl M. K., jednající za společnost SIKEs, s. r. o., a přímo je předal M. B. a P. Š.,
a poškozené bance nebyly tyto peníze nikdy vráceny, a tímto svým jednáním obžalovaní způsobili škodu Českomoravské záruční a rozvojové bance, a. s., ve výši 4.920.000,- Kč.
Za to obviněného P. P. podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. O nároku poškozené Českomoravské záruční a rozvojové banky, a. s., na náhradu škody rozhodl odvolací soud shodně jako soud prvního stupně. Jeho rozsudek nabyl právní moci dne 12. 10. 2012 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. P. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že ze skutkové věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně nevyplývá, jakého jednání naplňujícího skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se měl vlastně dopustit. Upozornil na skutečnost, že odvolacím soudem nebyl odsouzen za to, že by se stíhaného činu dopustil ve spolupachatelství. V takovém případě by ovšem musel sám svým jednáním naplnit všechny znaky zločinu, kterým byl uznán vinným. V uvedené souvislosti pak poukázal na skutečnost, že se ho týká pouze část skutkové věty, podle které zprostředkoval prodej společnosti Ekostavotech. s. r. o., z B. K. na Z. V. Z popisu skutku ve výroku rozsudku přitom podle jeho názoru nevyplývá, jaký vztah mělo toto jednání ke zločinu podvodu, jehož se mělo dopustit více osob. Samotná skutečnost, že dovolatel zprostředkoval převod obchodního podílu na osobu vážně nemocnou a neorientující se v problematice související s funkcí jednatele, podle něj nemůže založit závěr o jeho odpovědnosti za jednání jiných osob, které tohoto převodu využily a prostřednictvím nového jednatele spáchaly předmětný trestný čin. Dovolatel má dále zato, že skutková věta výroku napadeného rozsudku je rozporná a nesrozumitelná především proto, že se nijak nepodílel na ustanovení Z. V. do funkce jednatele společnosti. Nového jednatele jmenoval do funkce jediný společník společnosti Ekostavotech, s. r. o., a to B. K. Dovolatel znovu důraznil, že nebyl uznán vinným tím, že by se zločinu dopustil ve spolupachatelství, a proto nebylo možné, aby jeho jednání bylo právně kvalifikováno jako výše uvedený trestný čin (zločin), jelikož z popisu skutku nevyplývá, že by on sám někoho obohatil nebo uvedl v omyl.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by podle dovolatele však byl naplněn i za toho předpokladu, že by byl uznán vinným zločinem podvodu spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Z popisu skutku totiž podle něj nelze dovodit ani to, jakého společného jednání a s jakými osobami se měl dopustit, aby toto jednání mohlo být ve svém celku kvalifikováno jako zločin podvodu podle §209 tr. zákoníku. Toho se nemohl dopustit už jenom z toho důvodu, že k podvodnému jednání mělo dojít až po převzetí společnosti Z. V. Jmenování této osoby do funkce jednatele přitom provedl B. K. Podle dovolatele přitom ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku zároveň vyplývá, že se od údajného zprostředkování převodu obchodního podílu na Z. V. na jednání dalších osob nijak nepodílel. Pokud by skutečně věděl, co tyto osoby hodlají ve společnosti Ekostavotech, s. r. o., za využití nového jednatele Z. V. učinit, mohlo by se snad v jeho případě uvažovat o účastenství na trestném činu ve formě pomoci, což jsou však podle dovolatele „úvahy, které jsou zcela mimo rámec zjištěného skutkového stavu“. Naplnění deklarovaného dovolacího důvodu spatřuje dovolatel také v tom, že výrok o vině nemá podklad v provedeném dokazování. Na základě vlastního rozboru obsahu jednotlivých důkazů dovodil, že provedené důkazy ve skutečnosti nemohou vést k takovým skutkovým závěrům, které soudy obou stupňů v dané věci učinily. V popisu skutku není podle něj náležitě vyjádřen ani společný úmysl pachatelů. Nebyla též prokázána zásadní část skutku, tj. kdo celý podvod zorganizoval, což je významné zejména proto, že by mělo jít o organizovanou skupinu. Dovolatel soudům obou stupňů rovněž vytkl, že nezkoumaly, jak mohla banka poskytnout úvěr v takové výši společnosti s jediným společníkem a současně jednatelem, a naznačil, že v bance mohla figurovat osoba, která se na trestné činnosti podílela nebo ji zorganizovala.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu jeho dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 4 To 355/2010, zrušil, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl . Současně navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon napadeného rozhodnutí.
Obviněný doplnil své dovolání přípisem osobně doručeným na podatelnu soudu prvního stupně dne 15. 3. 2011. K jeho obsahu však Nejvyšší soud nepřihlížel s ohledem na ustanovení §265f odst. 2 tr. ř., podle nějž lze rozsah a důvody dovolání měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Ta přitom obviněnému uplynula dnem 25. 1. 2011.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem připomněl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.). Uplatněnému dovolacímu důvodu proto odpovídá toliko námitka dovolatele, podle které obsah tzv. skutkové věty výroku rozsudku soudu druhého stupně ve vztahu k jeho osobě neobsahuje znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Přihlížet naopak nelze k námitkám, jimiž dovolatel zpochybňoval kvalitu a úplnost ve věci učiněných skutkových zjištění.
K hmotně právní námitce dovolatele týkající se absence vyjádření spolupachatelství při právní kvalifikaci skutku státní zástupce poukázal na to, že spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. nebo §23 tr. zákoníku není samostatnou formou trestného činu. Jestliže tedy ve výroku o vině není ustanovení o spolupachatelství citováno, neznamená to, že by obviněnému bylo přičítáno, že se souzeného trestného činu dopustil samostatně. Ze znění tzv. skutkové věty výroku napadeného rozsudku i z jeho odůvodnění přitom vyplývá, že soud posuzoval jednotlivé obviněné jako spolupachatele na trestném činu; což je zřejmé zejména z té části skutkové věty, kde je uvedeno, že obvinění jednali po vzájemné dohodě v úmyslu vylákat z poškozené banky úvěr a nesplatit jej.
V další části vyjádření státní zástupce rozvedl teoretická východiska pro posuzování jednání obviněných jako spolupachatelů s tím, že přivedení Z. V., který následně formálně podal žádost o úvěr a uzavřel úvěrovou smlouvu, jako tzv. „bílého koně“ do společnosti Ekostavotech, s. r. o., bylo článkem řetězu činností jednotlivých spolupachatelů směřujících k vylákání úvěru.
Pokud dovolatel soudu vytkl, že v popisu skutku nebyl náležitě vyjádřen společný úmysl pachatelů, pak podle státního zástupce pominul již výše uvedenou část skutkové věty „po vzájemné dohodě v úmyslu vylákat ... úvěr ve výši 4.920.000,- Kč a nesplatit jej...“. Tím byl totiž společný úmysl pachatelů jednoznačně formulován. Skutečnost, že nebylo zjištěno, kdo vyhotovil nepravdivé listiny předložené bance v rámci podvodného jednání spolupachatelů, nemá podle státního zástupce z hlediska trestní odpovědnosti dovolatele žádný význam. Hypotetické tvrzení dovolatele, že v poškozené bance mohla případně existovat osoba podílející se na trestné činnosti, by pak sice v obecné rovině mohlo mít význam pro posouzení, zda byl peněžní ústav jako právnická osoba uveden v omyl, ovšem tento ničím nepodložený názor nemá žádnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování a tedy ani ve zjištěném skutkovém stavu věci.
Státní zástupce dodal, že si lze představit i poněkud výstižnější popis skutku v napadeném rozsudku, když např. - na rozdíl od výrokové části rozsudku soudu prvního stupně - není ve skutkové větě zformulované odvolacím soudem blíže specifikováno, o jakých skutečnostech byla banka nepravdivými listinami uváděna v omyl. Výstižněji mohla být vyjádřena též okolnost, že Z. V. jednal podle instrukcí dalších pachatelů. Dovolací námitky obviněného ovšem vycházejí z toho, že nebyl ve výrokové části rozsudku výslovně označen za spolupachatele a že tudíž mohl být uznán vinným souzeným trestným činem jedině za předpokladu, že by sám naplnil všechny znaky jeho skutkové podstaty. Tyto námitky - vzhledem k výše uvedenému - však státní zástupce nepovažuje za důvodné.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci bylo za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný P. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř., §265f odst. 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod použitý dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění , a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci sám hodnotí obsah (výsledky) provedeného dokazování, které zároveň považuje za nedostačující. Na tomto základě pak zpochybňuje skutková zjištění soudů, zejména pokud jde o jeho vzájemnou dohodu a společný úmysl s dalšími osobami vylákat z Českomoravské záruční a rozvojové banky, a. s., úvěr ve výši 4,920.000,- Kč, a skutečnost, že sebe či jiného obohatil tím, že spolu s výše jmenovanými uvedl poškozený finanční ústav v omyl a způsobil takovým činem na jeho majetku značnou škodu. Nedostatek naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu (zločinu) podvodu totiž dovolatel primárně opřel o vlastní skutkovou verzi inkriminovaného případu, podle níž zprostředkováním převodu obchodního podílu ve společnosti Ekostavotech, s. r. o., na Z. V. ničeho dalšího nesledoval a nebylo mu ani známo, že Z. V. je vážně nemocen a neorientuje se v problematice související s funkcí jednatele. Jestliže Z. V. případně využily jiné osoby ke svému prospěchu a ke škodě banky, dovolatel je přesvědčen o tom, že mu jejich jednání nelze klást k tíži. Takové námitky se ovšem primárně týkají procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti plně respektuje judikaturu Ústavního soudu, podle níž o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V nyní posuzované věci však soudům nelze vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhané trestné činnosti nebylo dovolateli prokázáno, resp. že se jí nedopustil. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a na straně 10 zároveň dostatečně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněnými popíranému trestnému jednání za prokázané. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně - pokud jde o roli dovolatele a jeho podíl na trestné činnosti - žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro pozdější právní posouzení jeho jednání, v tomto směru navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil (viz zejména str. 6 a 7). Soudu prvního stupně pak vytkl jiná pochybení, pro která nemohl ohledně obviněných M. P. a P. P. odvoláními napadený rozsudek obstát a musel být proto zrušen. K nápravě zjištěných vad došlo za podmínek §259 odst. 3 tr. ř., kdy odvolací soud sám ve věci nově rozhodl. Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav - pokud jde o jednání dovolatele - povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
K námitce dovolatele stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování Nejvyšší soud jako obiter dictum poukazuje na to, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Jinými slovy, s přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, které návrhy stran na doplnění dokazování se jeví jako důvodné (potřebné) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil dovolatel právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž namítl, že obsah tzv. skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku ve vztahu k jeho osobě nevyjadřuje zákonné znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku; resp. že pokud ho soud druhého stupně již neuznal vinným jako spolupachatele podle §23 tr. zákoníku, musel by nutně svým samostatným jednáním naplnit nejen některé, ale všechny znaky výše uvedené skutkové podstaty. To se ovšem podle dovolatele nestalo, neboť pouhým zprostředkováním převodu obchodního podílu ve společnosti Ekostavotech, s. r. o., z B. K. na Z. V. se trestného činu (zločinu) podvodu dopustit nemohl. Za předpokladu, že by skutečně věděl o záměru jiných osob vylákat prostřednictvím Z. V. jako nastrčené osoby (v neformální terminologii jako tzv. „bílého koně“) bankovní úvěr - by podle jeho názoru umožňovalo posoudit jeho jednání nejvýše jako účastenství na trestném činu ve formě pomoci (§24 odst. 1 písm. c/ tr. zákoníku).
Těmto námitkám však Nejvyšší soud nepřiznal dovolatelem přisuzovaný význam.
Spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku je forma trestní součinnosti , při níž se na úmyslném trestném činu podílí společným jednáním dvě nebo více osob, z nichž každá odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Podmínkou spáchání trestného činu ve spolupachatelství je jednak společné jednání spolupachatelů a jednak společný úmysl směřující ke spáchání trestného činu. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. Podstatné tedy je, že k naplnění pojmu spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, pokud je vedeno stejným úmyslem jako činnosti ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Spolupachatelé tedy nemusí jednat stejně a jejich činnost nemusí nutně být stejně významná. Musí však být zahrnuta úmyslem (§15 tr. zákoníku) trestný čin spáchat.
Odvolací soud při právním posouzení jednání dovolatele vycházel ze zjištění, že v době, kdy probíhala jednání o poskytnutí úvěru, nebyl Z. V. schopen se svobodně rozhodovat, zvažovat důsledky svého jednání, resp. k nim byl zcela lhostejný, neboť byl smrtelně nemocen a také posléze zemřel. Jeho zdravotního stavu si byli všichni obvinění, včetně dovolatele P. P., dobře vědomi, a s touto - z hlediska páchané trestné činnosti významnou okolností - mohli v rámci svého jednání počítat. Dovolatel podle zjištění soudů znal Z. V. velmi dobře, byl s ním v telefonickém kontaktu a opakovaně s ním jednal. Přesto za dané situace zprostředkoval převod obchodního podílu ve společnosti Ekostavotech, s. r. o., z B. K. právě na něj, ačkoliv mu muselo být zřejmé, že zdaleka nejde o standardní převod, uskutečněný v rámci běžného obchodního vztahu. To spolu s konkrétní činností, kterou následně vědomě vyvíjel a kterou podrobně popsal na str. 10 svého rozsudku již soud prvního stupně, plně odůvodňuje závěr o tom, že Z. V. byl ve skutečnosti do společnosti úmyslně dosazenou („nastrčenou“) osobou, sloužící výlučně k naplnění společného cíle obviněných, tj. získat finanční prostředky z poskytnutých úvěrů a obohatit se tak ke škodě banky. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu na str. 6 i ze skutkové věty výroku o vině vyplývá, že soud posuzoval jednotlivé obviněné jako spolupachatele a svá zjištění ve výroku rozsudku formuloval tak, že obvinění jednali „po vzájemné dohodě v úmyslu vylákat z poškozené Českomoravské záruční a rozvojové banky úvěr ve výši 4,920.000,- Kč a nesplatit jej.“ Takové jednoznačné skutkové zjištění soudu zároveň vylučuje závěr o tom, že jednání obviněného P. P. (dovolatele) mělo povahu účastenství na trestném činu spáchaném jinými osobami (srov. §24 tr. zákoníku).
Jak na to již ve svém vyjádření k dovolání přiléhavě poukázal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, spolupachatelství není samostatnou formou trestného činu (srov. ustanovení §111 tr. zákoníku). Vymezuje jen trestní odpovědnost společně jednající osoby, kdy „odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama“ (srov. §23 tr. zákoníku). Proto se zřetelem k ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. není nezbytné ve výroku o vině při označení trestného činu podle jeho zákonných znaků uvádět, že se obviněný trestného činu dopustil „ve spolupachatelství“, čin spáchal „jako spolupachatel“ či „ve formě spolupachatelství“ s citováním příslušného zákonného ustanovení podle §9 odst. 2 tr. zák. nebo §23 tr. zákoníku, jak se v praxi některých soudů občas nadbytečně postupuje.
Jinými slovy, jestliže v tzv. právní větě výroku rozsudku týkajícího se více společně jednajících osob není obviněný výslovně označen za spolupachatele podle §23 tr. zákoníku, nelze z toho vyvozovat, že se trestného činu dopustil samostatně; je-li z formulace výroku o vině a dále z odůvodnění rozhodnutí zjevné, že čin byl spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob.
Nejvyšší soud proto dovolateli nepřisvědčil v názoru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno na jím vytýkaných pochybeních jako důsledku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného P. P. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Pokud jde o návrh, přesněji podnět obviněného P. P. k přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud (předseda senátu) důvody k rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. K podání návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je pak za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně však takový postup při předložení dovolání obviněného nezvolila.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler