ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.52.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 52/2012 -38
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 21. března 2012 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným Mgr. P. M., nar. ,proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2011, č. j. 5 To 250/2011-514, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 33/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 2 T 33/2010, byli obvinění JUDr. T. K. a Mgr. P. M. uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „po předchozí vzájemné dohodě a pod záminkou poskytnutí úplatku blíže neurčenému soudci dne 23. 2. 2010 kolem 10:45 hod. v advokátní kanceláři obžalovaného Mgr. M. na adrese P., N. T., obžalovaný JUDr. K. jako právní zástupce poškozeného a Mgr. M. jako údajný zprostředkovatel vylákali od poškozeného Ing. J. S., nar., částku 100.000,- Kč jako první splátku úplatku v celkové výši 200.000,- Kč, který měl být tomuto soudci zaplacen za vymazání údaje zapsaného v obchodním rejstříku o likvidaci společnosti D., s. r. o., v likvidaci, IČ:, na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008, č. j. 79 Cm 18/2008-2, ve skutečnosti však neměli v úmyslu žádný úplatek poskytnout a takto vylákanou finanční hotovost chtěli použít pro svou potřebu, přičemž vylákaná hotovost byla následně orgány Policie ČR zajištěna u obžalovaného Mgr. M. dne 23. 2. 2010 kolem 18.30 hod., a tohoto jednání se dopustili přesto, že jako advokáti mají podle §16 odst. 1 zákona č. 85/96 Sb., o advokacii, povinnost chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta“. Za to byli oba podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jim byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku soud oběma obviněným uložil rovněž peněžitý trest, JUDr. T. K. ve výši 60.000,- Kč, což odpovídá 30 denním sazbám po 2.000,- Kč, a Mgr. P. M. ve výši 120.000,- Kč, což odpovídá 30 denním sazbám po 4.000,- Kč.
O odvoláních obou obviněných a státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, který je podal v neprospěch obviněných do výroků o vině i trestu z rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 9. 2011, č. j. 5 To 250/2011-514, jímž z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o uložených peněžitých trestech. Za podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že při nezměněných výrocích o vině a podmíněně uložených trestech odnětí svobody oběma obviněným uložil peněžité tresty ve stejné výměře jako soud prvního stupně, avšak současně jim podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil pro případ, že by peněžité tresty nebyly ve stanovené lhůtě vykonány, náhradní tresty odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku jim dále uložil tresty zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání advokáta upraveného zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii, každému v trvání tří roků. Odvolání obviněných poté výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 12. 9. 2011 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Mgr. P. M. následně dovolání , které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve podal genezi řízení před soudy nižších stupňů, připomněl obsah argumentace uplatněné v jeho řádném opravném prostředku (odvolání) a obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí. Uvedl, že odvolací soud nereagoval na všechny jeho námitky, a dále poukázal na některé formulace z odůvodnění jeho rozhodnutí, s nimiž podle dovolatele nelze souhlasit. V další části dovolání pak obsáhle rozebral podstatu činnosti advokáta a naznačil hypotetické, avšak reálné situace, které by mohly nastat, pokud by poškozeného Ing. S. právně zastupoval. Soudům obou stupňů vytkl, že v jejich rozhodnutích zcela chybí skutková zjištění a úvahy o tom, jaká by byla přiměřená odměna za právní službu, kterou poškozený požadoval. Za podstatné považuje to, že pokud by klient zaplatil advokátovi stejnou odměnu, jak vysoký měl být údajně poskytnutý úplatek, potom by nešlo o trestný čin, protože z ekonomického hlediska by se advokát na jeho úkor vůbec neobohatil a klientovi by nevznikla ani žádná majetková újma. Při poskytnutí právní služby legálními prostředky by nemohl nárokovat takovou odměnu, jako když slíbí prosazení zájmu klienta prostřednictvím úplatku, který následně vyinkasuje v částce vyšší, než by byla předpokládaná odměna za legální poskytnutí právní služby. To by ovšem podle názoru dovolatele vyžadovalo exaktní vyjádření toho, jaká by byla částka, kterou bylo možno požadovat za „pouhé“ poskytnutí právní služby podle zákona. Tímto způsobem by pak bylo možno objektivně dospět ke skutečné částce, která byla případně vylákána nad uvedený rámec právě příslibem toho, že předmětné finanční prostředky budou použity jako úplatek. Taková zjištění a z nich vyplývající závěry však v rozhodnutí obou soudů učiněny nebyly.
Dovolatel se poté zaměřil na způsob, jímž soudy dospěly k závěru o naplnění subjektivní stránky (zavinění) trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Namítl, že o jeho podvodném úmyslu nejsou k dispozici žádné důkazy. V uvedené souvislosti současně poukázal na to, že původně bylo dovozováno, že jeho úmysl směřoval k přijetí inkriminované částky jako úplatku určeného pro jiného; tento úmysl mu však prokázán nebyl, a tudíž nebylo prokázáno ani spáchání původně žalovaného trestného činu (přečinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 tr. zákoníku). Místo zprošťujícího výroku však soud podle dovolatele nalezl pochybnosti vzbuzující alternativní řešení, když subjektivní stránku a ve spojení s tím i popis skutku (skutek) uvedený ve výroku rozsudku „flexibilně“ upravil tak, že dovolatel neměl v úmyslu uplácet soudce, nýbrž chtěl poškozeného Ing. S. podvést. Protože pro takový závěr podle dovolatele chybí nezbytný skutkový podklad, je podle něj zřejmé, že rozhodnutí soudů jsou založena na extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými závěry.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, „aby soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve připomněl, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá, že obsahem dovolacích námitek bude poukaz na vady rozhodnutí, které spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Takové výhrady se však v předmětném dovolání hledají velmi obtížně. Argumentace dovolatele, jak správně dovodil již soud druhého stupně, se vyznačuje tím, že odhlíží od důkazů a skutečností usvědčující povahy, a současně snahou předstírat, že poškozeným poskytnutá peněžní částka měla být odměnou za budoucí právní službu. Podle státního zástupce se dovolatel především snaží rozmělnit skutkové závěry obou soudů předestíráním různých hypotetických úvah, a tímto způsobem hodlá zpochybnit právní posouzení věci. V tomto směru se však s jeho argumenty vypořádal již soud druhého stupně, který na ně v řízení o odvolání náležitě reagoval, vycházeje ze správně zjištěného skutkového stavu věci, a shledal je nedůvodnými. Pokud takto řádně proběhlo přezkumné řízení ve druhém stupni, nemá dovolací soud důvod do této věci zasahovat, nemluvě o tom, že není povinen podruhé zkoumat důvodnost týchž námitek, které obviněný již jednou neúspěšně vznášel v rámci řádného opravného prostředku.
Z hlediska uplatněného důvodu dovolání považuje státní zástupce za právně relevantní pouze dvě námitky obviněného. První z nich se týká zpochybnění způsobu, jímž soudy dospěly k závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu, kdy obviněný namítá absenci jakéhokoli důkazu o jeho podvodném úmyslu. K tomu státní zástupce uvedl, že chybí-li přímý důkaz o úmyslném zavinění jako subjektivní stránce trestného činu, jímž může být pouze doznání obviněného v jakékoli formě, neexistuje jiný způsob prokazování subjektivní stránky činu než její dovození z objektivně zjištěných skutkových okolností. Jinak by totiž nebylo možno odsoudit žádného pachatele, který se k trestnému jednání nedozná. Druhou námitkou dovolatel napadá změnu popisu žalovaného skutku. Tato námitka je pak prezentována v podobě výhrady proti změně posouzení jeho úmyslu z korupčního na podvodný s tím, že k této změně došlo účelově, aby mohl být odsouzen. I zde se však jedná o námitku zjevně neopodstatněnou, neboť z množiny provedených důkazů vyplynula taková skutková zjištění, která - pokud jde o jednání obviněných - v podstatě odpovídala znění obžaloby, nicméně došlo k upřesnění v ní uvedeného skutku v tom smyslu, že jednání obviněných nebylo vedeno úmyslem působit (předáním úplatku) na soudce, který měl údajně zařídit změnu zápisu v obchodním rejstříku, o kterou usiloval poškozený Ing. S.. V průběhu důkazního řízení totiž vyšlo najevo, že obvinění chovali ve vztahu k inkriminovaným finančním prostředkům ve skutečnosti jiný úmysl, a to podvodně vylákat od poškozeného finanční prostředky a tím se obohatit. Dílčí změna skutku přitom podle státního zástupce nic nezměnila na jeho podstatě a nedošlo tudíž k narušení jeho procesní totožnosti. Při právním hodnocení skutku pak platí, že soud není vázán právním názorem vyjádřeným v obžalobě.
Své vyjádření k dovolání uzavřel státní zástupce s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou tohoto mimořádného opravného prostředku, přičemž námitky obviněného jsou dílem nedůvodné a dílem neodpovídají žádnému z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného Mgr. P. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby takto za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.
Obviněný Mgr. P. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. a podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které se dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v něm odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ta část dovolání, v níž obviněný předkládá teoretické úvahy o smluvním vztahu mezi klientem a advokátem a povinnostech advokáta vůči klientovi obecně, přičemž poukazuje na různé hypoteticky reálné situace, které však nijak neodpovídají skutkovému stavu zjištěnému soudem prvního stupně. Tato jeho argumentace je navíc primárně spojena s námitkami vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy a jaké z nich vyvodily skutkové závěry. Tvrzený nedostatek objektivní a i subjektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku v jeho jednání dovolatel opírá o vlastní skutkovou verzi, podle níž poškozeným poskytnutou peněžní částku ve výši 100.000,- Kč přijal jako odměnu za v budoucnu poskytnutou právní službu a nikoli jako část úplatku pro soudce, který měl v právní věci jeho klienta rozhodovat. Taková argumentace se zjevně týká procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřuje k zásadní revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení stíhaného skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 6 tr. ř.) se v něm domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán dovolatelem namítaný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování .
V nyní posuzované trestní věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti, včetně otázky subjektivní stránky (zavinění), za prokázané (viz str. 8 – 9 rozsudku) a proč dospěl k závěru, že od poškozeného vylákané finanční prostředky neměly být určeny jako úplatek pro nějakou třetí osobu (zde soudce), protože obviněný spolu s odsouzeným JUDr. K. od počátku jednali v úmyslu se o inkriminovanou částku sami obohatit, přičemž celou právní věc chtěli zřejmě řešit obvyklou (standardní) právní cestou a skutečnost, že ve věci rozhodujícímu soudci bude nutno poskytnout úplatek ve výši 200.000,- Kč, poškozenému pouze předstírali. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím řádně zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněných, plně navázal. Zabýval se v podstatě totožnými námitkami, o něž dovolatel opřel i nyní projednávaný mimořádný opravný prostředek, a rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. ve svém rozhodnutí dostatečně vyložil, proč jim nepřisvědčil. To se týká jak závěru, že obviněnými požadovaná částka neměla být a nebyla odměnou za právní zastoupení, tak i závěru, že cílem obviněných bylo vylákat od poškozeného Ing. S. finanční prostředky, aby je mohli užít pro vlastní potřebu, a nikoli aby jejich prostřednictvím působili na příslušného soudce, aby rozhodl v souladu se zájmem poškozeného požadovaným způsobem (viz str. 7 - 9 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
Právní relevanci z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiznal Nejvyšší soud toliko námitce dovolatele - byť v tomto směru jeho argumentace významně přesahuje do roviny procesně právní - že pokud obžaloba dovozovala úmysl obviněných podplatit soudce, avšak tento úmysl následně zjištěn nebyl, měl soud rozhodnout zprošťujícím výrokem (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem), a nikoli tak, že by subjektivní stránku podle dovolatele „flexibilně“ upravil tak, aby to vedlo k odsuzujícímu rozsudku pro jiný trestný čin. Jinými slovy, že ve věci bylo - pokud jde o tzv. totožnost skutku - postupováno v rozporu se zásadou obžalovací. Existence takové vady by pak nepochybně mohla mít i hmotně právní dopad.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že zásada obžalovací (§2 odst. 8 tr. ř.) se promítá do ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. Povinnost soudu rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, je totiž důsledkem výše uvedené zásady. Tím zákon zároveň stanoví požadavek zachovat totožnost skutku , protože v hlavním líčení je soud limitován podanou obžalobou v tom směru, že může rozhodnout jen o stejném skutku a stejném obžalovaném, jak je obsaženo v obžalobě, a tyto meze nesmí překročit.
Pojem skutek trestní řád sice používá, ale blíže ho nedefinuje. Jeho vymezení ponechává na teorii trestního práva a soudní praxi. Vzhledem k tomu nelze dát obecně platnou směrnici, co tvoří skutek v konkrétní projednávané věci a kdy je totožnost skutku zachována, ale je nutné tuto otázku zkoumat vždy podle individuálních okolností každého případu zvlášť. Skutkem se (obecně) rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho nebo více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení (v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě, v návrhu na potrestání, v rozsudku atd.). Skutkem je tedy souhrn určitých, konkrétně popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právní posouzení (k tomu v právní nauce srov. např. Šámal P. a kol.: Trestní řád, Komentář – díl II, 5. vydání, C. H. Beck, Praha 2005, str. 1681). Protože podstata skutku je tvořena jednáním pachatele a následkem, který jím byl způsoben , pak povaha jednání a jeho následku je určující při řešení otázky totožnosti skutku. Jednání a následek, popřípadě další právně relevantní skutkové okolnosti, se tedy při posuzování totožnosti skutku soudem porovnávají podle toho, jak jsou uvedeny v obžalobě a jak byly zjištěny v rámci dokazování u hlavního líčení.
Totožnost skutku bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v obžalobě a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu. Pochybnosti rovněž nevzniknou, jestliže při úplné shodě v popisu skutkových okolností v obžalobě a soudním rozhodnutí je odchylné toliko právní posouzení skutku. Teorie a praxe však nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačuje shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, jestli postavení obviněného zlepšují nebo zhoršují. Některé skutečnosti (skutkové okolnosti) tedy mohou přibýt, některé mohou odpadnout; přičemž soud může v tomto rámci původní popis skutku (v podané obžalobě) upřesnit (pozměnit) podle výsledků dokazování.
V nyní projednávané věci došlo na základě soudem provedeného dokazování k posunu ve skutkových zjištěních (oproti obžalobě) potud, že obviněný JUDr. K. jako právní zástupce poškozeného Ing. S. a obviněný Mgr. P. M. (dovolatel) vystupující jako zprostředkovatel, sice získali od poškozeného Ing. S. částku 100.000,- Kč jako údajnou zálohu na úplatek v celkové výši 200.000,- Kč blíže neurčenému soudci, který měl rozhodovat v rejstříkové věci obchodní společnosti D., s. r. o., aniž by ve skutečnosti vůbec měli v úmyslu tohoto soudce oslovit a skutečně mu úplatek poskytnout, jak tvrdila obžaloba, ale předmětnou částku si hodlali ponechat a použít pro svou potřebu. Podvodné jednání obviněných v tomto směru dokresluje skutečnost, že soudce, který měl v této věci podle rozvrhu práce rozhodovat, ani neznali, a pouze předstírali opak, když např. spoluobviněný JUDr. K. nepravdivě informoval poškozeného tím způsobem, že soudce neví, co si za to má říci, kolik by byli ochotni za to dát, ale jemu (tj. JUDr. K.) „to vyšlo alespoň půlka dejme tomu před a půlka potom, ať už by šlo o jakoukoli sumu“ (viz přepis rozhovoru na č. l. 125 spisu) a později mu sdělil, že je třeba soudci dát částku ve výši 200.000,- Kč slovy „já myslím, že dneska by měl pan soudce větší oči, teda větší hlad, já si myslím dvě kila“ (viz přepis rozhovoru na č. l. 128 spisu). Taková změna však na podstatě jednání obviněných ničeho nezměnila a sám dovolatel v tomto směru ani ničeho nenamítl, když naopak zdůraznil, že soud dospěl k závěru o jeho podvodném jednání „při prakticky nezměněném skutkovém základu“.
Se zřetelem k důvodům rozvedeným v předcházejících odstavcích je tedy zřejmé, že k porušení tzv. totožnosti skutku v posuzovaném případě nedošlo, přestože v jednání obviněného (dovolatele) Mgr. M. již nebyl spatřován přečin přijetí úplatku podle §331 odst. 1 tr. zákoníku, ale zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Tzv. skutková věta výroku rozsudku byla zároveň - vzhledem ke změně některých skutkových okolností - uvedena do souladu se soudem zjištěným skutkovým stavem věci. K tomu zbývá doplnit, že pokud jde o právní posouzení skutku, soud není vázán názorem státního zástupce vyjádřeným v obžalobě (viz §220 odst. 3 tr. ř.).
Nejvyšší soud proto nepřisvědčil dovolateli v názoru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo založeno na jím vytýkaných pochybeních jako důsledku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného Mgr. P. M. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným, Nejvyšší soud je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler