ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.531.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 531/2012-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. června 2012 o dovolání podaném L. C h. , nar., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 60/2011 ze dne 2. listopadu 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 12/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 47 T 12/2009 ze dne 1. 9. 2010 byl dovolatel uznán vinným pod bodem ad I/9 (společně s obviněnými M. Č. a R. Š.) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoníku), a pod bodem ad III přečinem poškozování cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za výše uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších obviněných a o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvolání státního zástupce (a spoluobviněných M. Č., R. Š. a J. S.) rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 9 To 60/2011 ze dne 2. listopadu 2011 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil napadený rozsudek ohledně dovolatele ve výrocích o vině v bodech I./9 a III. i ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal dovolatele vinným pod bodem ad I/1 trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) trestního zákona (zák. č. 140/1960 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.) a pod bodem ad I/2 trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst.1 tr.zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších obviněných a o vzneseném nároku na náhradu škody.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal L. Ch. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, který je v rozporu s účelem trestu ve smyslu trestního zákona i s pravidly pro ukládání trestů, jak je zakotveno v novém trestním zákoníku. V těchto ohledech poukázal zejména na dobu, která uběhla od spáchání trestného činu, nepřiměřenou délku trestního řízení a nepoměr k trestům, které byly uloženy ostatním obviněným. Uvedl, že písemné vypracování rozsudku soudu prvního stupně trvalo více než 10 měsíců a Vrchní soud v Praze potom nepřiměřenou dobu trestního stíhání nijak nezohlednil při stanovení výše a druhu trestu a nezohlednil další okolnosti. V naznačených souvislostech pak odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavního soudu) ze dne 31. března 2010 sp. zn. II. ÚS 855/08. Co se týká nesprávného právního posouzení skutku k tomu uvedl, že se neztotožňuje s právním posouzením odvolacího soudu, podle kterého byl uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., když dle jeho přesvědčení byla namístě kvalifikace jeho jednání jako poškozování (správně poškození) cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. To proto, že v případě přečinu poškozování cizí věci je sice možno dle §228 odst. 1 tr. zákoníku uložit pouze dva alternativní tresty (stará právní úprava umožňovala uložení tří alternativních trestů), nicméně dle §67 odst. 1 popř. odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §60 odst. 1 tr. zákoníku přicházely do úvahy u dovolatele ještě trest peněžitý a trest domácího vězení. Z výše uvedeného tedy dovodil, že je nová právní úprava pro něj příznivější s tím, že měl být uznán vinným „přečinem poškozování cizí věci dle ust. 228 odst. 1 tr. zákoníku a nikoli trestným činem poškozování cizí věci dle ust. §228 tr. zákona.“ Vzhledem k výše uvedenému požádal předsedu senátu soudu prvního stupně, aby podal Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „návrh na odložení výkonu rozhodnutí dle ust. §265h odst. 3tr. řádu.“ Závěrem svého podání navrhl Nejvyššímu soudu, aby „ zrušil tímto dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že k části dovolání, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je nutné především zmínit, že výrok o trestu je možné napadat prostřednictvím citovaného důvodu, avšak lze namítat pouze dvě alternativy pochybení, a to uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 trestního řádu (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jestliže tedy dovolatel namítá nepřiměřenou přísnost uloženého trestu odnětí svobody, nelze k jeho tvrzením přihlížet. K námitce dovolatele týkající se nepřiměřené délky trestního stíhání nebo delší doby, která uplynula od spáchání trestného činu, státní zástupce zdůraznil, že shora popsané útoky dovolatel spáchal dne 17. 3. 2008, resp. 17.4.2008, jeho trestní stíhání bylo zahájeno usnesením ze dne 18. 4. 2008, dne 8. 7. 2009 byla vyhotovena obžaloba, přičemž soud prvního stupně rozhodl dne 1. 9. 2010 (Městskému státnímu zastupitelství v Praze byl rozsudek doručen dne 15. 7. 2011) a soud odvolací rozhodl dne 2. 11. 2011. Byť lze dle státního zástupce dovolateli přisvědčit, že doba, během níž byl rozsudek Městského soudu v Praze vyhotoven písemně, byla spíše delší, celkově zcela zjevně nebylo řízení vedeno nepřiměřeně dlouhou dobu (jak tomu naopak bylo v řízeních, v nichž rozhodl Ústavní soud rozhodnutími, na které obviněný poukazoval ve svém dovolání). V naznačené části proto není možné dle státního zástupce dovolací argumentaci akceptovat. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. potom státní zástupce uvedl, že ačkoliv je zmíněná námitka uplatněna právně relevantně, neboť její podstatou je tvrzení nesprávnosti v právním posouzení skutku, nelze jí přisvědčit. To proto, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán s tím, že podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější (§2 odst. 1 tr. zákoníku). Uvedl, že dovolatel spáchal trestnou činnost za účinnosti trestního zákona, avšak rozhodováno o ní bylo za účinnosti trestního zákoníku, tedy zde vyvstala nutnost vypořádat se s příznivostí v úvahu připadajících právních úprav pro obviněného. Porovnáním bylo zjištěno, že §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. je stran příznivosti pro obviněného zcela shodný s §209 odst. 1, 4 písm. a), d) tr. zákoníku, v případě §257 odst. 1 tr. zák. a §228 odst. 1 tr. zákoníku je v obou případech stanovena shodná sazba trestu odnětí svobody, ale trestní zákon ve zvláštní části dále nabízí tři alternativní tresty, kdežto trestní zákoník toliko dvě. S ohledem na tyto skutečnosti je zjevné, že aplikace trestního zákoníku není pro dovolatele stran žádného skutku popsaného ve výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze příznivější (což je jediná skutečnost, která by, jak již bylo řečeno, mohla odůvodnit výjimku z pravidelného postupu, v jehož rámci je jednání posuzováno vždy podle zákona účinného v době spáchání). Doplnil, že na popsaných závěrech ničeho nemění ani zařazení nového alternativního trestu domácího vězení do trestního zákoníku (na což dovolatel také poukazuje), neboť příznivost je třeba odvozovat i od (v úvahu připadající) aplikace příslušného zákona v konkrétní věci a ve vztahu ke konkrétnímu pachateli – obviněný byl přitom v konečném důsledku odsouzen mimo jiné pro skutek, jenž by byl podle trestního zákoníku posouzen jako přečin, což odsouzení k domácímu vězení vylučovalo (§60 odst. tr. zákoníku). S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl závěrem Nejvyššímu soudu, aby dovolání obviněného L. Ch. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s odůvodněním, že jde o dovolání zcela (správně zjevně) neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasím podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Přitom ani jedna ze zákonem takto stanovených maxim nebyla napadeným rozhodnutím překročena.
Dále je na místě poukázat na nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 603/03-1 ze dne 12. 4. 2007, ve kterém Ústavní soud vyjádřil přesvědčení, že pokud lze dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítat uložení takového druhu či výše trestu, které nejsou připuštěny zákonem, dle logického výkladu tím spíše (a minori ad maius) lze v jeho rámci namítat uložení takového druhu či výše trestu, které jsou v rozporu s jeho přiměřeností dle norem ústavních, tak vyplývá, že pokud je obsahem námitky uplatněné v dovolání skutečnost, že při výměře trestu měl soud zohlednit nepřiměřenou délku trestního řízení a tuto v rámci ukládání trestu kompenzovat, je Nejvyšší soud, s ohledem na svou vázanost normami ústavními, se takovouto námitkou v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zabývat. Poněkud odlišné stanovisko zaujal Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 715/06-1 ze dne 10. 5. 2007, podle kterého právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, je „integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy“ (viz kupříkladu rozhodnutí ve věcech sp. zn. I. ÚS 5/96, IV. ÚS 358/98, I. ÚS 600/03 a další) a není-li Nejvyšší soud, byť co do podmínek dovolacího přezkumu omezen taxativním výčtem dovolacích důvodů (§265b odst. 1 tr. řádu), vyvázán z povinnosti poskytnout ochranu základním právům a svobodám (čl. 4 Ústavy), nezbývá – v jednotlivých případech – než přistoupit k takovému výkladu těchto podmínek, na jehož základě se možnostem ochrany základních práv a svobod dostane odpovídající přednosti; je-li standardním důvodem zásahu z ústavněprávních pozic okolnost, že obecné soudy nevyložily podústavní právo ústavně konformně, je logicky na obecných soudech, aby se k právě takovému (ústavně konformnímu) výkladu uchýlily. Ústavní soud dále v tomto (citovaném) nálezu vyjádřil přesvědčení, že jestliže Nejvyšší soud má za to, že použitelnost dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve vztahu k námitce nepřiměřené doby trestního stíhání předpokládá nepřípustnou extenzi, není od věci obrátit pozornost k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť úvahu o „jiném nesprávném hmotně právním posouzení“ další hodnocení okolností rozhodných z hlediska norem (podústavního) trestního práva současně ve vztahu k normám (a principům) ústavního pořádku (resp. odtud vyvozených závěrů) zjevně nevylučuje.
Jak však v každém případě z výše uvedených nálezů Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, takto koncipovaná námitka je uplatněna v rámci dovolacího řízení právně relevantně, v daném případě se však jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.
Pojem „nepřiměřená délka trestního řízení“ není nikde přesně definován, je nutno si tedy vypomoci judikaturou, přičemž jedním z klíčových rozhodnutí je nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 535/03 ze dne 6. 9. 2006, ve kterém Ústavní soud deklaroval, že si je vědom skutečnosti, že kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání, jejímž překročením by bez dalšího došlo k porušení citovaného ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na svou rozhodovací praxi, resp. praxi Evropského soudu pro lidská práva, je zřejmé, že dobu trvání trestního řízení delší než šest let je třeba považovat za spíše výjimečnou a v případě absence zřejmých a významných důvodů pro překročení této hranice nelze trvání trestního stíhání v délce vyšší tolerovat. Ústavní soud dovodil povinnost obecných soudů kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to využitím všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje. Dalším významným rozhodnutím je nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 358/98 ze dne 10. 11. 1998, kde byla za nedůvodné průtahy označena situace, kdy soud mimo jiné neučinil žádný procesní úkon po dobu téměř tří let. Ostatně i co se týká nálezu Ústavního soudu ze dne 31. března 2010 sp. zn. II. ÚS 855/08, na který ve svém podání též poukázal dovolatel, za nepřiměřeně dlouhé bylo označeno trestní řízení trvající 9 let, přičemž od spáchání skutku uplynulo 13 let. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že trestní řízení trvající kolem tří a půl roku (doba od spáchání skutku nedosáhla ani čtyř let) nemůže být označeno jako nepřiměřeně dlouhé, a to ani s ohledem na dovolatelem poukazovaný ústavněprávní aspekt. Lze sice přisvědčit dovolateli, že doba písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně byla delší, avšak v žádném případě se nejedná o nedůvodný průtah zapříčiňující nepřiměřenou délku trestního řízení ve výše naznačeném ústavněprávním rozměru, a proto dovolací soud nevidí žádný právní důvod, proč by měl odvolací soud takovouto skutečnost zohlednit při ukládání trestu, když trest (ve výši 3 let) byl navíc dovolateli ukládán při spodní hranici zákonné trestní sazby čítající v předmětné věci rozmezí dvou až osmi let.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu, je tak námitka spočívající v tvrzení nesprávného hmotněprávního posouzení skutku uplatněna právně relevantně, jedná se však současně o námitku zjevně neopodstatněnou. To proto, že je sice pravdou, že nový trestní zákoník umožňuje uložení peněžitého trestu a trestu domácího vězení, nicméně otázku, zda je nová právní úprava pro pachatele příznivější, je nutno posuzovat u každého případu individuálně. Podle §60 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit trest domácího vězení až na dvě léta, odsuzuje-li pachatele přečinu. V daném případě je zřejmé, že dovolateli byl ukládán trest dle §250 odst. 3 tr. zák. (což odpovídá zločinu dle §209 odst. 4 tr. zákoníku), uložení trestu domácího vězení by tedy v jeho případě bylo vyloučeno a lze tedy konstatovat, že v úvahu by přicházely pouze tři druhy alternativního trestu stejně jako u staré právní úpravy a nová právní úprava tak pro dovolatele příznivější není. Odvolací soud tedy posoudil časovou působnost zákonů v souladu s právem. Nad rámec uvedeného (jako obiter dictum) je však třeba uvést, že i v případě, pokud by dovolací soud shledal, že v případě trestného činu poškozování (nově poškození) cizí věci, by byla pro dovolatele příznivější právní úprava obsažená v novém trestním zákoníku, nebylo by takovéto zjištění dostatečným podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí, neboť trest byl dovolateli ukládán (v souladu s pravidly pro ukládání trestu) podle §250 odst. 3 tr. zák. a je tak zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Nejvyššímu soudu by tedy nezbylo než podané dovolání takto odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Vzhledem k výše uvedenému, tedy že dovolací soud podané odvolání odmítl, nerozhodoval již o návrhu dovolatele na odklad jemu uloženého trestu.
S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr.ř.).
V Brně dne 13. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka