ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.689.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 689/2011 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2012 o dovolání, které podal obviněný P. N. nar., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 6 To 491/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 6 T 176/98, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 6 T 176/98, byl obviněný P. N. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), za použití §88 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „v Plzni dne 16. 6. 1992, jako společník obchodní společnosti HC, s. r. o., se sídlem v P., V., IČ:, s úmyslem tyto vůbec nezačít splácet, uzavřel za jmenovanou obchodní společnost s Č. s., a. s., Okresní pobočkou v P., úvěrové smlouvy číslo a na celkovou částku 7.000.000,- Kč na nákup stavební parcely číslo a domu číslo popisné v katastrálním území D., zapsaných na listu vlastnictví č. u S. G. D., na vybavení této nemovitosti a zásoby zboží, a k zajištění závazku z těchto úvěrových smluv uzavřel týž den i zástavní smlouvu k uvedeným nemovitostem, k jejíž registraci u příslušného státního notářství se v uvedené zástavní smlouvě zavázal, poté kdy byla dne 16. 11. 1992 S. n. v D. kupní smlouva o prodeji stavební parcely číslo a domu č. p. v katastrálním území D. uzavřená mezi obchodní společností OVO, spol. s r. o., P. jako prodávajícím a obchodní společností HC, s. r. o., jako kupujícím registrována, nenechal u S. n. v D. zástavní smlouvu ze dne 16. 6. 1992 zaregistrovat a na základě kupní smlouvy uzavřené dne 22. 12. 1992, která byla registrována dne 27. 1. 1993, uvedený dům se stavební parcelou včetně vybavení a zásob zboží prodal bez vědomí spořitelny manželům A. a M. K. za částku 6.000.000,- Kč, finanční prostředky získané prodejem spořitelně nevrátil a na sjednané splátky z obou uvedených úvěrových smluv nebylo ničeho uhrazeno, čímž způsobil Č. s., a. s., škodu ve výši nejméně 7.000.000,- Kč“. Za tento trestný čin byl obviněný podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 6 To 491/2010, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 22. 12. 2010 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný P. N. následně dovoláním z důvodů uvedených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel předně poukázal na genezi celé věci s tím, že Vrchní soud v Praze při rozhodování o věcné příslušnosti soudu k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni opakovaně vyslovil právní názor, že obviněného nelze stíhat pro trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. Přesto nakonec pro tento trestný čin odsouzen byl, jakkoli se důkazní situace od rozhodnutí vydaných vrchním soudem nezměnila. Vycházeno bylo zejména ze skutečností zjištěných již v přípravném řízení. Aplikaci ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. pro časový odstup od spáchání skutku považuje dovolatel za účelovou. Je přesvědčen, že soudy k ní přistoupily pouze proto, aby mohlo být řízení v prvním stupni vedeno i nadále okresním soudem. Z výše uvedených důvodů má zato, že ve věci rozhodoval v prvním stupni věcně nepříslušný soud a byl tudíž naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
Ve vztahu k právní kvalifikaci skutku pak na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel namítl, že jednání, které mu bylo kladeno za vinu a pro které byl odsouzen, nevykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., především pro nedostatek subjektivní stránky (úmyslného zavinění). V tomto směru se plně ztotožnil se závěry Vrchního soudu v Praze obsaženými v jeho rozhodnutích o věcné příslušnosti. Za nejpodstatnější skutečnost, která dokládá, že v době uzavírání smluv nejednal v úmyslu podvést Č. s., a. s., považuje to, že v době, kdy žádal o poskytnutí úvěru, nemohl předvídat nestandardní a naprosto chybný postup jejích pracovníků. Přestože jim předal veškeré podklady a informace, dopustili se chyb, které způsobily uzavření neplatné zástavní smlouvy a převedení nemovitosti bez vyznačení zástavního práva. Dovolatel nemohl předvídat, že mu budou poskytnuty finanční prostředky bez řádného zajištění úvěru, ani liknavý postup Č. s. při vymáhání jednotlivých splátek. V této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, v němž je vysloven požadavek obezřetnosti smluvních stran v občanskoprávních vztazích a podán výklad k zásadě subsidiarity trestní represe. K tomu doplnil, že nesplácení úvěru, resp. skutečnost, že nenechal zaregistrovat zástavní právo, bylo jednáním následujícím po transferu majetkové hodnoty a toliko reakcí na chyby Č. s., a. s., a tudíž je nelze chápat jako jednání podvodné. Při uzavírání jednotlivých smluv nic nezastíral ani nepředstíral. Znovu zdůraznil, že společnost HC, s. r. o., nebyla v době uzavírání smluv vlastníkem inkriminované nemovitosti, a proto s ní nemohla disponovat, tedy ani zřídit k ní zástavní právo. Úvěr měl být poskytnut na nákup této nemovitosti a spořitelna měla k dispozici i kupní smlouvu, z níž jasně vyplynulo, že HC, s. r. o., jejím vlastníkem zatím není, ale že se jím za určitých okolností stát může. Zástavní smlouva s „nevlastníkem“ nemovitosti neměla žádné právní účinky a nemohl být na jejím podkladě proveden vklad zástavního práva do katastru nemovitostí. Byla to přitom Č. s., a. s., kdo rozhodoval o způsobu zajištění úvěru a chybou jejích pracovníků došlo k tomu, že poskytla de facto ničím nezajištěný úvěr.
S ohledem na výše rozvedené skutečnosti obviněný v závěru dovolání navrhl, „aby Nejvyšší soud ČR zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Plzni“.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (také jen „státní zástupce“).
K námitce obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., tj. že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, uvedl, že trestní věc obviněného byla v prvním stupni projednávána okresním soudem, přičemž v konečném důsledku byl uznán vinným za trestný činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., tedy ze spáchání deliktu, stran kterého má řízení v prvním stupni konat okresní soud. Pokud by ve věci měl být věcně příslušný jiný soud, tedy již jen v úvahu připadající soud krajský, znamenalo by to, že by obviněný musel být projednáván ze spáchání závažnějšího trestného činu, jež zakládá věcnou příslušnost krajského soudu. Taková změna by však směřovala v neprospěch obviněného, což nelze pouze z podnětu jím podaného opravného prostředku připustit. Dovolatel navíc zřetelný názor, který jiný soud měl být k projednání obžaloby věcně příslušný, ani nepředložil. K relevantnímu naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. proto nedošlo.
Ve vztahu k druhému uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce především poukázal na to, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva. Pokud dovolatel poukázal na genezi řízení v posuzovaném případě, v jehož průběhu se k dalšímu postupu ve věci vyslovovalo více soudů různých stupňů, resp. pokud předkládá svůj názor na důkazní stav věci po ukončeném přípravném řízení a po provedení důkazů v hlavním líčení, takové námitky pod citovaný dovolací důvod podřadit nelze. Přezkumu by totiž zásadně měla být podrobena otázka, zda skutkový stav věci, tak jak byl zjištěn soudy zejména prvního, příp. druhého stupně, umožňuje jimi vyslovenou právní kvalifikaci či nikoli, a to především stran subjektivní stránky trestného činu, jejíž naplnění obviněný výslovně zpochybnil. K této otázce státní zástupce uvedl, že podle učiněných skutkových zjištění, popsaných ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, obviněný jako společník společnosti HC, s. r. o., se sídlem v P. uzavřel se společností Č. s., a. s., s cílem poskytnuté finanční plnění nesplácet, úvěrovou smlouvu na částku 7.000.000,- Kč na nákup nemovitostí. Tyto nemovitosti po jejich zakoupení obratem prodal, peníze si ponechal a na úvěrových splátkách ničeho neuhradil. Současně s úvěrovou smlouvou sjednal i smlouvu zástavní, kterou se zavázal zaregistrovat, což neučinil. Soudy obou stupňů současně neuvěřily obhajobě obviněného, podle níž mu úvěrové prostředky byly vyplaceny beze smluv, které byly údajně sjednány až následně, přičemž obviněný neprováděl splátky, protože neznal jejich termíny a výši. Poukázaly i na skutečnost, že obviněný nemovitosti prodal obratem (tedy je společnost HC, s. r. o., nijak reálně nevyužívala) za nižší částku, než za jakou je zakoupil. Soudy dále vzaly v úvahu i tehdejší ekonomické problémy společnosti HC, s. r. o., na jejíž majetek byl posléze prohlášen konkurz, z čehož bylo mimo jiné dovozeno, že minimálně část prostředků získaných prodejem nemovitostí nezůstala ve společnosti, ale byla obviněným užita zcela jinak. Z takových zjištění lze podle státního zástupce dovodit, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (za užití §88 odst. 1 trestního zákona), a to včetně subjektivní stránky. V úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. uvedl v omyl pracovníky Č. s., a. s., tvrzením, že společnost HC, s. r. o., zakoupí předmětné nemovitosti a bude splácet na tuto koupi poskytnutý úvěr, což však zjevně neměl ani v plánu, neboť bezprostředně po koupi je prodal, nehradil úvěrové splátky a získané peníze užil na jiný účel. Tento závěr pak podle státního zástupce není zásadně v rozporu ani s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu České republiky, neboť přestože pracovníci České spořitelny, a. s., mohli patrně jednat i obezřetněji, nelze na jejich straně shledat porušení elementárních zásad opatrnosti, které by snad svým významem přesahovalo jednání samotného obviněného a snižovalo jeho nebezpečnost pod hranici nutnou pro dovození závěru o spáchání trestného činu. Ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy v napadeném rozhodnutí nedošlo.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ, že by dovolací soud hodlal rozhodnout jiným způsobem, než zákon předpokládá v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný P. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl mimo jiné zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spočívá v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen. Dovolatelem namítaná první z obou výše uvedených alternativ je dána tehdy, jestliže ve věci rozhodl soud v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (§16 a §17 tr. ř.). Jedná se především o případy, kdy v prvním stupni rozhodl ve věci okresní nebo jemu naroveň postavený soud (§12 odst. 4 tr. ř.), přestože předmětem trestního stíhání byl čin, o kterém měl podle §17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout soud krajský (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 3 Tdo 277/2008, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 1110, sešit 47/2008).
V posuzované věci se ovšem o takový případ nejedná. Dovolateli sice bylo dne 18. 8. 1997 sděleno obvinění pro jednání kvalifikované jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., v tehdy účinném znění, k jehož projednání by byl v prvním stupni už s ohledem na zákonem stanovenou dolní hranici trestu odnětí svobody (pět let) podle §17 odst. 1 tr. ř. věcně příslušný krajský soud, avšak státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město dospěl ohledně stíhaného skutku k jinému právnímu názoru a na obviněného dne 29. 12. 1998 podal obžalobu pro trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., ve znění zákona č. 557/1991 Sb., tedy trestný čin, za který zákon stanovil trest odnětí svobody v rozmezí od šesti měsíců do tří let. K projednání obžaloby byl tedy věcně příslušný okresní soud (srov. §16 a §17 tr. ř.). Poměrně komplikované řízení před soudem prvního stupně pak v konečné fázi vyvrcholilo pravomocným odsouzením obviněného pro trestný čin podvodu podle 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., na který zákon stanoví trestní sazbu odnětí svobody v rozmezí od dvou do osmi let. Právním posouzením skutku v podané obžalobě přitom nebyl soud vázán (§220 odst. 3 tr. ř.). Věcná příslušnost podle výše zmíněných kritérií se zároveň nezměnila.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyjádřených ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedených v jeho odůvodnění je zároveň zřejmé, že trestná činnost dovolatele nenesla atributy předpokládané v ustanovení §17 odst. 1 písm. b) tr. ř., které by zakládaly věcnou příslušnost krajského soudu v prvním stupni, přestože dolní hranice trestu odnětí svobody je nižší než pět let. S ohledem na použitou právní kvalifikaci skutku pak soud neměl zároveň žádný procesní důvod, aby v hlavním líčení meritorně nerozhodl a za podmínek §222 odst. 1 tr. ř. věc postoupil k rozhodnutí o příslušnosti. Lze tedy uzavřít, že řízení před Okresním soudem Plzeň-město nebylo konáno v rozporu se zásadami o věcné příslušnosti soudu upravenými trestním řádem a netrpí tak vadou předpokládanou v obviněným uplatněném dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nad rámec výše uvedeného současně Nejvyšší soud jako obiter dictum dodává, že nelze přisvědčit ani té námitce dovolatele, že soud prvního stupně při právním posouzení jeho jednání účelově aplikoval ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. právě proto, aby mohl v jeho věci sám meritorně rozhodnout. Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku (str. 7) naprosto jednoznačně vyplývá, z jakého důvodu soud posuzoval jednání obviněného podle právní úpravy účinné v době spáchání skutku a nikoli právní úpravy účinné v době rozhodování, a co ho vedlo při nezbytném materiálním posouzení okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby (zde způsobení škody přesahující hranici škody velkého rozsahu jako formálního znaku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák.) k postupu, který s ohledem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. zvolil; tedy že k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby v daném případě nepřihlédl. A konečně, nutno je zmínit i to, že v dovolání naznačenému požadavku obviněného na projednání věci před krajským soudem jako soudem prvního stupně by - při absenci odvolání státního zástupce v jeho neprospěch - nebylo možno vyhovět, neboť ve svém důsledku by to znamenalo vést řízení o závažnějším trestném činu, než kterým byl uznán vinným. To by však nepochybně bylo v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius (§259 odst. 4 tr. ř.), jak přiléhavě poznamenal již vyjadřující se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Vzhledem k výše uvedenému lze námitky obviněného považovat za právně relevantní a důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídající , tvrdí-li, že soudem zjištěný skutkový stav věci nedovoloval učinit právní závěr o tom, že svým jednáním naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu (§250 tr. zák.), zejména z toho důvodu, že z jeho jednání nelze po subjektivní stránce dovodit tzv. podvodný úmysl.
Nejvyšší soud však těmto námitkám nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.
Dovolatel především poukazuje na to, že nebyl zjištěn (prokázán) jeho podvodný úmysl v rozhodné době, tj. kdy uzavíral za společnost HC, s. r. o., předmětné úvěrové smlouvy na celkovou částku 7.000.000,- Kč. Svou obhajobu v tomto směru od počátku založil na tvrzení, že mu úvěrové prostředky byly vyplaceny beze smluv, které měly být sjednány až následně, a úvěry nesplácel pouze proto, že mu nikdo nesdělil výši a termíny splátek. Poté, co tato tvrzení vyhodnotily soudy obou stupňů jako účelová, stala se nosným prvkem jeho obhajoby námitka, že v podstatě pouze využil chyb pracovníků Č. s. při koncipování úvěrových smluv a s tím spojené smlouvy zástavní, což zakládá jeho odpovědnost maximálně v rovině občanskoprávní.
Na jeho podvodný úmysl (uvedení někoho v omyl) by skutečně nebylo možno usuzovat pouze z toho, že nesplácel poskytnuté úvěry ve sjednaných termínech a výši, nebo že nakonec nerealizoval podnikatelský záměr, s nímž v rozsudku specifikované nemovitosti nakupoval, popř. že využil chyb, kterých se dopustili odpovědní pracovníci peněžního ústavu poskytujícího úvěr. Takové jednání by - bez dalšího - sotva mohlo být považováno za trestný čin podvodu ve smyslu ustanovení §250 tr. zák.
V projednávaném případě ovšem soudy při právním posouzení jednání obviněného (dovolatele) vycházely primárně ze zjištění, že obviněný dne 16. 6. 1992 jako společník obchodní společnosti HC, s. r. o., uzavřel s Č. s., a. s., v rozsudku označené úvěrové smlouvy na částku 7.000.000,- Kč na nákup stavební parcely č. a domu čp. v katastrálním území D. a k vybavení této nemovitosti a nákupu zboží. Současně se zavázal, že pokud předmětné nemovitosti skutečně zakoupí a stane se jejich vlastníkem, nechá u příslušného státního notářství zaregistrovat k těmto nemovitostem uzavřenou „zástavní smlouvu“ k zajištění závazku z těchto úvěrových smluv. To však následně neučinil, zástavu zaregistrovat nenechal, ale naopak podnikl ihned kroky k tomu, že nemovitosti, které jeho společnost zakoupila od společnosti OVO, spol. s r. o., v níž byl v předmětné době rovněž společníkem, prodal manželům K. na základě kupní smlouvy ze dne 22. 12. 1992, která byla zapsána do katastru nemovitostí již dne 27. 1. 1993. V kupní smlouvě přitom deklaroval, že na prodávaných nemovitostech neváznou žádné dluhy ani zástavní práva či jiné právní povinnosti. Prodejem získané finanční prostředky ve výši 6.000.000,- Kč Č. s. nevrátil a na sjednaných splátkách úvěru ničeho neuhradil. Tím jí způsobil škodu ve výši 7.000.000,- Kč.
Jeho podvodný úmysl pak soudy zcela správně dovodily z dalšího zjištění, že společnost HC, spol. s r. o., uzavřela s Č. s. v období od 20. 5. 1992 do 5. 10. 1992 včetně inkriminovaných dvou smluv celkem 4 úvěrové smlouvy, a to na úvěry v celkové výši téměř 15.000.000,- Kč, z nichž bylo uhrazeno ve dvou splátkách pouze 250.000,- Kč za úvěr, který byl na základě smlouvy ze dne 20. 5. 1992 společnosti poskytnut ještě před uzavřením nyní projednávaných smluv ze dne 16. 6. 1992. Při uzavírání všech úvěrových smluv jednal za společnost HC., spol. s r. o., vždy osobně obviněný. Soudy sice pro účely dokazování neměly k dispozici přehled o finančních tocích ve společnosti HC, spol. s r. o., v rozhodné době, neboť se nepodařilo dohledat její účetnictví, nicméně z přiloženého konkurzního spisu týkajícího se této společnosti bylo možno dovodit, že vzhledem k hodnotě zpeněžené konkurzní podstaty v celkovém objemu 630.000,- Kč na straně jedné a celkovému objemu v konkurzním řízení uznaných pohledávek věřitelů ve výši 24.919.690,- Kč na straně druhé nemohla být její tehdejší ekonomická kondice taková, aby se obviněný mohl byť i jen domnívat, že by úvěr mohl vůbec řádně splácet . Přesto při uzavírání smluv zjevně předstíral opak a důvěru Č. s. (věřitele) posílil i předstíranou vůlí v budoucnu dostát svému závazku notářsky zaregistrovat v její prospěch zástavu na zakoupené nemovitosti. O tom, že již v době uzavírání úvěrových smluv dne 16. 6. 1992 neměl v úmyslu poskytnuté úvěry splácet, svědčí i skutečnost, že výtěžek ze spekulativního prodeje nemovitostí v D. následně prokazatelně investoval z větší části mimo společnost HC, spol. s r. o., když pro ni zakoupil pouze nemovitost v obci D. za zcela neadekvátně nízkou cenu a ve stejné době, aniž by měl k dispozici nějaké finanční prostředky z jiné výdělečné činnosti, současně namísto splácení úvěrů investoval do výstavby rodinného domu ve L..
Výše popsané skutečnosti pak zjevně vylučují nahlížet na jednání dovolatele jen z pohledu možné soukromoprávní odpovědnosti. Jeho jednání se zcela zřetelně vymyká z běžného rámce standardních obchodně právních vztahů a užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě.
Nejvyšší soud proto dovolateli nepřisvědčil v názoru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo založeno na vytýkaných pochybeních jako důsledku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné . V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného P. N. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler