ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.869.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 869/2012 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. srpna 2012 o dovolání podaném obviněným A. B. ,proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 44 To 173/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 80/2011, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 44 To 173/2012, zrušuje ve výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265 l odst. 4 se obviněný bere do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. ř.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 7 T 80/2011, byl obviněný A. B. uznán vinnným jednak pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě podrobně popsaném ve výroku o vině. Za to byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit jednotlivým poškozeným způsobenou škodu. Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak byly poškozené se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 44 To 173/2012, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o vině a trestu. Za podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. poté v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku a jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že obviněný
„1) dne 30. 8. 2011 kolem 17.00 hod. v kavárně SS. C. v P., V. náměstí, odcizil poškozené D. P. G. V., občance Š., koženou dámskou peněženku zn. Imperial v hodnotě 500,- Kč, obsahující cestovní pas, kartu Opencard, kartu ISIC a průkaz pojištěnce Uniqua, vystavené na jméno poškozené, finanční hotovost ve výši 3.000,- Kč, platební kartu MasterCard vystavenou ČSOB, a. s., na jméno poškozené, kartičku k bankovnímu účtu Ge Money bank, a. s., tím způsobem, že vstoupil do kavárny, přisedl si zády na židli, kde seděla poškozená, a z kabelky pověšené přes opěradlo židle vytáhl peněženku, poté odešel z kavárny, čímž poškozené D. P. G. V. způsobil škodu ve výši 3.500,- Kč,
2) dne 31. 8. 2011 kolem 11.00 hod. v kavárně S. C. v P., V. náměstí, poškozené K. K., občance R. f., obviněný odcizil notebook zn. Lenovo v hodnotě 2.000,- Kč tím způsobem, že vstoupil do kavárny, přistoupil ke stolku, kde si poškozená položila notebook, a využil okamžiku, kdy se poškozená z místa vzdálila, notebook odcizil, ukryl jej modrou bundou přehozenou přes pravé rameno, poté odešel z kavárny, čímž poškozené K. K. způsobil škodu ve výši 2.000,- Kč,
3) dne 31. 8. 2011 kolem 17.30 hod. v kavárně S. C. v P., M. náměstí, obviněný odcizil poškozené M. V., černou látkovou tašku zn. Nike v hodnotě 400,- Kč, obsahující parfém zn. George Armani v hodnotě 400,- Kč, klíč s čipem od domova, diář zn. Partners v hodnotě 50,- Kč a nabíječku k mobilu zn. HTC v hodnotě 200,- Kč, tím způsobem, že vstoupil do kavárny, podřepl si za záda poškozené, pravou rukou si přisunul k sobě tašku, kterou si poškozená položila k nohám na zem a s taškou vyšel z kavárny, čímž poškozené M. V. způsobil škodu ve výši 1.050,- Kč,
4) dne 28. 7. 2011 v době od 16.30 do 17.20 hodin v kavárně S. C. v P., V. náměstí, obviněný odcizil poškozené B. Š., černou látkovou tašku na notebook v hodnotě 100,- Kč, obsahující koženkovou peněženku v hodnotě 20,- Kč, občanský průkaz, opencard, řidičský průkaz, kartu zdravotní pojišťovny VZP, kartu do knihovny, kreditní kartu ČS VISA, to vše na jméno poškozené, 4 ks slevenky do OD Baťa, DM, Starbucks Coffe, Coffo Heaven, finanční hotovost ve výši 264,- Kč, obal na brýle v hodnotě 50,- Kč, přehrávač MP3 zn. Emgeton v hodnotě 800,- Kč USB 2GB v hodnotě 100,- Kč, USB 2GB zn. Schell v hodnotě 100,- Kč, svazek klíčů od bytu v počtu 4 ks klíčů, mobilní telefon zn. Sony Ericsson W580i v hodnotě 1.500,- Kč, SIM kartu T-Mobile na č., tím způsobem, že vstoupil do kavárny, sedl si za záda poškozené a odcizil jí tašku uloženou na zemi u nohou poškozené, poté odešel z kavárny, čímž poškozené B. Š. způsobil škodu ve výši 2.934,- Kč,
a výše popsaným jednáním obviněný způsobil škodu celkem ve výši 9.484,- Kč, a shora popsaného jednání v bodech 1/ - 4/ se obviněný dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 8 T 59/2009, ze dne 9. 6. 2009 odsouzen mj. pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zákona k nepodmíněnému úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 15 měsíců se zařazením do věznice s dozorem, který byl následně zrušen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 3 T 129/2009, ze dne 3. 11. 2009, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 To 122/2010 dnem 21. 4. 2010, kdy mu byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, který vykonal dnem 2. 5. 2011“.
Za tuto trestnou činnost mu odvolací soud podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku soud obviněnému současně uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou. Jinak ponechal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 28. 3. 2012 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný A. B. následně dovoláním , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na „nesprávném posouzení“, neboť předmětné skutky nespáchal. Již soud prvního stupně měl dospět k nesprávným skutkovým zjištěním a v důsledku toho i ke zcela chybným právním závěrům. Dovolatel soudům vytkl, že se při svém rozhodování nevypořádaly s některými pochybnosti vzbuzujícími skutečnostmi, které jsou obsaženy jak ve výpovědích svědků, tak v obrazových záznamech z bezpečnostních kamer. Dovolatel se od počátku trestního řízení účastnil všech vyšetřovacích úkonů a aktivně, nejen prostřednictvím obhájce, uváděl tvrzení pro svou obhajobu s cílem prokázat svou nevinu. Přesto byly nesprávně hodnoceny výpovědi jednotlivých poškozených. Dovolatel opakovaně upozorňoval na to, že ani jedna z nich při hlavním líčení nepotvrdila, že by ho poznala nebo ho vůbec někdy viděla. K jeho přímé identifikaci jako pachatele krádeží tedy nedošlo. S názorem odvolacího soudu, že pokud by ho poškozené při krádežích viděly, mohly mu v nich zabránit a zřejmě by k dokonání trestné činnosti nedošlo, dovolatel nesouhlasí. Svou námitku mínil tak, že poškozené ho nejen nepřistihly přímo při krádeži, nýbrž že ho v kavárnách neviděly ani mimo dobu spáchání předmětných krádeží. Dále má zato, že oba soudy přecenily výpověď svědka V. Pokud neověřily, zda se s ním svědek v minulosti skutečně někdy setkal, jedná se o zásadní nedostatek ve skutkových zjištěních, který bránil jejich závěru, že svědek obviněného bezpečně identifikoval. Nesprávně byl podle dovolatele vyhodnocen i důkaz videozáznamy z kamer provedený při hlavním líčení dne 8. 2. 2012. Ty jsou totiž nezřetelné, nelze na nich poznat jednotlivé konkrétní osoby, věci atd. Poškozeným tyto záznamy nebyly promítnuty, a proto se k nim nemohly jakkoli vyjádřit. Konstatování odvolacího soudu, že „obžalovaný nepopřel, že je na obrazových záznamech zachycen, a vyjádřil se, že v kavárnách skutečně byl“, o který následně opřel závěr, že dovolatel je zachycen při krádežích, nemůže obstát, neboť dovolatel se na záznamech konkrétně neoznačil (resp. výslovně neuvedl, že by byl osobou, která je na záznamu zachycena a která se podle názoru soudu dopouští krádeží, jež jsou mu kladeny za vinu). Na kamerových záznamech není přesně vidět, že by dovolatel skutečně odcizil předmětné věci. Jejich nedostatek spočívá v tom, že prostor, ve kterém ke krádeži mělo dojít, není snímán přímo, ale přes překážku, kterou je sloup nebo část zdi. Soud se tedy mohl pouze domnívat, že k inkriminovanému jednání došlo. Na záznamech nic podstatného zachyceno není. Tuto námitku však odvolací soud nezkoumal a nijak se k ní v odůvodnění rozhodnutí nevyjádřil. Dovolatel je proto přesvědčen, že provedené důkazy pro závěr o jeho vině nepostačovaly. V návaznosti na tom je pak nutno považovat za nesprávný i výrok o jeho povinnosti nahradit škodu, která byla poškozeným způsobena.
Dovolatel nesouhlasí ani s uloženými tresty. Soudům vytkl, že trest odnětí svobody ve spojení s dalším trestem vyhoštění nepochybně negativně ovlivní jeho začlenění do řádného života, především by pak došlo i k velmi nepříznivému dopadu na jeho rodinné vztahy (manželské soužití). V této souvislosti zdůraznil také svůj nepříznivý zdravotní stav, který by měl být při rozhodování o trestu rovněž zohledněn.
Vzhledem k výše namítaným skutečnostem v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a vrátil věc k dalšímu řízení, nebo aby po zrušení rozsudku podle §265m odst. 1 rozhodl ve věci sám tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby v celém rozsahu.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která nejprve připomněla, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad výlučně právních. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Zásah do skutkových zjištění lze připustit v rámci dovolání pouze výjimečně, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání. Z obsahu podaného dovolání podle státní zástupkyně vyplývá, že obviněný uplatnil výlučně námitky, které ve své podstatě směřují proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Obvodní soud pro Prahu 1 a z nichž v napadeném usnesení vycházel i Městský soud v Praze. Právě takovou povahu mají výhrady obviněného, že nebyla spolehlivě prokázána jeho vina, jelikož nebylo bezpečně zjištěno, že osoba zachycená na záznamech bezpečnostních kamer je skutečně on a ani poškozené ho neidentifikovaly. Prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný brojí proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku, přičemž soudu nabízel vlastní, pro sebe výhodnější a od zjištění obou soudů odlišnou verzi skutkového děje.
Protože státní zástupkyně extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a úvahami soudu při hodnocení důkazů na straně druhé nezjistila a dovolání obviněného tak shledala neopodstatněným, navrhla jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud České republiky učinil navrhované rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasí i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný A. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci sám hodnotí obsah (výsledky) provedeného dokazování a zpochybňuje skutková zjištění soudů, že to byl právě on, kdo se dopustil inkriminovaného jednání. Takové námitky se primárně týkají procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek z podstatné části nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zároveň respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování .
V nyní posuzované trestní věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že vina dovolatele jednotlivými skutky nebyla prokázána. Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy ve svém rozsudku vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst.1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Náležitě a přesvědčivě vysvětlil, proč považoval obhajobu obviněného za účelovou a neodpovídající skutečnosti (viz zejména str. 4 - 5 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro jeho následně vlastní právní posouzení skutku obviněného jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, plně navázal. Zabýval se prakticky totožnou obhajobou obviněného jako v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku (dovolání) a v napadeném rozhodnutí v souladu se zákonnými požadavky kladenými na odůvodnění rozhodnutí - v daném případě podle §125 odst. 1 tr. ř. - vyložil, proč závěry soudu prvního stupně o tom, že obviněný je pachatelem ve výroku o vině specifikovaných krádeží, považoval za správné, založené na logickém vyhodnocení důkazů provedených v dostatečném rozsahu (viz str. 5, 6 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů zjišťovaly skutkový stav povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
Pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitku obviněného vůči uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. V této souvislosti je nutno uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu - s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí - lze v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V judikatuře se uvádí, že jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák., ale též §23 tr. zák., a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 22/2003 ). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu obviněným uplatněného důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky přiměřenosti (přísnosti) trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Výše uvedené zásady přitom (obecně) platí i pro rozhodování o trestu podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 . Námitky dovolatele vůči délce nepodmíněného trestu odnětí svobody současně nenaplňují ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť dovolatel byl uznán vinným mimo jiné přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku a byl tak ohrožen mimo jiné trestem odnětí svobody až na tři léta. Pokud mu tedy byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jedná se o trest zákonný jak v jeho druhu, tak ve výměře.
Zvolený dovolací důvod uplatnil obviněný právně relevantně toliko námitkou nesprávného posouzení hmotně právních skutečností, jež brání uložení trestu vyhoštění (tzv. negativní podmínky), když poukázal na to, že trest vyhoštění by mohl nepříznivě zasáhnout do jeho rodinných vztahů. Tím de facto namítl existenci překážky, pro kterou nelze trest vyhoštění uložit, neboť to by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin (§80 odst. 3 písm. c/ tr. zákoníku).
Poněvadž Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (jako celku), přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání relevantně podáno, jakož i řízení této části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že posledně uvedená námitka obviněného je důvodná, neboť odvolací soud se s otázkou, zda jsou či nejsou v jeho případě dány okolnosti, které trestu vyhoštění brání, důsledně nevypořádal.
V odůvodnění napadeného rozsudku se toliko konstatuje, že obviněný „je sice ženatý, ale se svou manželkou nežije“ a uložení trestu vyhoštění proto ustanovení §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku nebrání. Zcela však pominul - z hlediska uložení trestu vyhoštění významné - vyjádření obviněného ve veřejném zasedání konaném o jeho odvolání, kde mj. uvedl že „zde má dítě“ (viz protokol na str. 262 spisu). Tuto okolnost přitom obviněný uvedl také již na samém počátku přípravného řízení při svém výslechu dne 5. 9. 2011 (viz protokol na č. l. 57 spisu).
Z obsahu spisu přitom nevyplývá, že by případné rodinné vazby obviněného (dovolatele) na Českou republiku byly jakkoliv blíže objasňovány. Zda má obviněný na území republiky dítě (údajně dceru), přitom nebylo zjišťováno vůbec, resp. soudy se o tom ve svých rozhodnutích nezmiňují, ačkoliv na to přinejmenším v poslední fázi řízení (před odvolacím soudem) obviněný výslovně poukázal. Nebylo tedy možno spolehlivě posoudit, zda uložení trestu vyhoštění by bylo či nebylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, ačkoliv právě v této zákonné podmínce (§80 odst. 3 písm. c/ tr. zákoníku) je zdůrazněna ochrana rodiny a rodinného života. V uvedené souvislosti je nutno vzít v úvahu i zvláštní ochranu rodinných vztahů vyplývající z Úmluvy o právech dítěte (vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.).
Dovolání obviněného A. B. proto Nejvyšší soud shledal částečně důvodným.
Z jeho podnětu pak podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 44 To 173/2012, ve výroku o trestu, a podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil rovněž i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Městský soud v Praze bude muset znovu projednat řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného A. B. v části směřující vůči uloženému trestu a rozhodnout o něm. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.). Jde v podstatě o to, aby se náležitě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí o uložení trestu, zejména pak s tím, zda uložení trestu vyhoštění by nebylo v rozporu s tzv. negativními podmínkami obsaženými v ustanovením §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Soud bude muset především doplnit dokazování o výslech obviněného a jeho manželky k jejich vzájemnému soužití, a dále ke zjištění, zda obviněný má na území České republiky dítě (údajně dceru) a v případě, že zde dítě skutečně má, zda obviněný vykonává svá rodičovská práva a plní rodičovské povinnosti (tj. především zda má o dítě zájem a stýká se s ním, zda mu byla stanovena vyživovací povinnost apod.). K posledně uvedené otázce si bude soud zřejmě muset vyžádat i zprávy od příslušného orgánu. V odůvodnění nového rozhodnutí pak odvolací soud náležitě rozvede, jakými důkazy a z nich plynoucími právními úvahami byl při rozhodování o trestu vyhoštění - pokud jej znovu uloží - veden. Odvolacímu soudu také zřejmě nebude nic bránit v tom, aby sám za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu o trestu rozhodl.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Ustanovení o vazebním zasedání (§73d až 73g tr. ř.) se v tomto případě neužijí.
Bylo zjištěno, že obviněný (dovolatel) A. B. k dnešnímu dni vykonává trest uložený mu napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 44 To 173/2012. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud tento rozsudek ve výroku o trestu zrušil , odpadl pro další výkon tohoto trestu zákonný podklad. Proto bylo pod bodem III) usnesení Nejvyššího soudu rozhodnuto o vazbě obviněného, a to tak, že podle §265 l odst. 4 tr. ř. se bere do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. ř. Při svém rozhodnutí vzal Nejvyšší soud v úvahu, že obviněný byl pro obdobnou (majetkovou) trestnou činnost v České republice již opakovaně odsouzen k trestům odnětí svobody. Nyní projednávané trestné činnosti se dopustil krátce po svém propuštění z posledního výkonu trestu. Jestliže jde zároveň o recidivistu se sklony k majetkové trestné činnosti, je namístě důvodná obava, že bude trestnou činnost, pro kterou byl napadeným rozsudkem uznán vinným, opakovat . Účelu vazby přitom v jeho případě jiným opatřením dosáhnout nelze. Vzetí do vazby zároveň nebrání ustanovení §68 odst. 1 tr. ř. ani §68 odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler