ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1321.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1321/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně J. H. , zastoupené JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Svitavská 1, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, adresa pro doručování: Ministerstvo spravedlnosti - odbor odškodňování, Vyšehradská 16, Praha 2, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 13/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2011, č. j. 70 Co 89/2010-96, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení 126.000,- Kč z titulu nemajetkové újmy způsobené jí v řízení vedeném Městským soudem v Brně pod sp. zn. 43 C 232/95, a to v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nevydání rozhodnutí v přiměřené době (§13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/ - dále jen „OdpŠk“). Předmětem tohoto řízení byl žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení částky 66.000,- Kč z titulu náhrady škody, přičemž žalobu podala dne 9. 8. 1995 a řízení bylo pravomocně skončeno dne 2. 12. 2008. Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku přiznala žalobkyni odškodnění ve výši 74.000,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 svým rozsudkem ze dne 30. 9. 2009 ve výroku I. uložil žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši specifikované tamtéž, ve výroku II. zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 126.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, a ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně odvolací soud svým v pořadí druhým rozsudkem identifikovaným výše změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 55.500,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení. Ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím.
Odvolací soud tak rozhodl po té, co jeho předchozí potvrzující rozsudek ze dne 25. 3. 2010, č. j. 70 Co 89/2010-58, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, č. j. 30 Cdo 3628/2010. V tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud závazný právní názor, že při stanovení výše zadostiučinění by nemělo být žalobkyni přičteno k tíži, že nevyužila žádný prostředek způsobilý odstranit průtahy v řízení. Dále uzavřel, že počet instancí, v nichž byl posuzovaný případ projednáván, je relevantním kritériem pro posouzení přiměřenosti celkové doby řízení, a v tomto ohledu lze delší dobu řízení mít za ospravedlnitelnou, avšak při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v porušení práva účastníka na přiměřenou dobu řízení již nelze toto kritérium klást k tíži účastníka, pakliže se z jeho strany nejednalo o bezdůvodné podávání opravných prostředků. Konečně Nejvyšší soud vyslovil závazný právní názor, že samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není bez dalšího pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo, a tedy ani pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný.
Ve svém novém (měnícím) rozsudku odvolací uvedl, že v tomto konkrétním případě nepostačí pouhé konstatování porušení práva jakožto přiměřené zadostiučinění, ale je na místě přiznat žalobkyni kompenzaci v penězích, a to v částce vyšší než doposud vyplacené žalovanou. Při stanovení základní částky zadostiučinění vyšel odvolací soud (s odkazem na závěry obsažené v judikatuře Nejvyššího soudu) z 15.000,- Kč za jeden rok trvání řízení, přičemž přihlédl k tomu, že za první dva roky trvání řízení se přiznává částka poloviční. Z toho dovodil, že za třináct let a čtyři měsíce trvání zkoumaného řízení je základní částkou zadostiučinění 185.000,- Kč. Délka řízení byla „extrémně nepřiměřená“, a navíc i v průběhu řízení nedocházelo ke zcela kontinuálnímu postupu soudních orgánů. Na druhé straně, konečné rozhodnutí ve věci vyznělo v neprospěch žalobkyně, a to z důvodu absence její aktivní věcné legitimace. Ačkoliv tedy nelze žalobkyni klást k tíži, že podávala opravné prostředky, bylo by za daných okolností „považovat poněkud prodlouženou dobu trvání řízení za ospravedlnitelnou, neboť ve věci dvakrát rozhodovaly soudy dvou instancí“. Celková délka řízení však ani zdaleka není akceptovatelná. Pro modifikaci peněžního zadostiučinění ve smyslu §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk bylo přiléhavé aplikovat toliko kritérium poslední (důležitost předmětu řízení pro poškozeného). Kritéria předcházející zohlednitelná v tomto případě nebyla, neboť řízení nebylo extrémně skutkově ani právně složité a určitá zvýšená procesní složitost, reprezentovaná počtem jednajících instancí, byla již zohledněna shora v rámci konstatování, „že jisté prodloužení řízení oproti běžné normě bylo ospravedlnitelné.“ Jednání žalobkyně nelze hodnotit jako obstrukční, zatěžující průběh řízení. Z hlediska důležitosti předmětu řízení pro žalobkyni se nejednalo o žádný ze sporů typově považovaných za řízení nadaná zvýšeným významem pro účastníka. Jednalo se o zcela běžný majetkový spor, jehož předmětem byla částka 66.000,- Kč. Delší dobou trvání takového běžného sporného řízení o nijak vysokou finanční částku, nemohla být žalobkyně zásadně zasažena ve své nemajetkové sféře. Z důvodu takto sníženého významu předmětu řízení snížil odvolací soud zadostiučinění o 30%. Žalobkyni tak měla být přiznána celková částka 129.500,- Kč, kterou odvolací soud považoval za dostatečnou i proto, že předmět původního sporu převyšuje dvojnásobně. Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, jak uvedeno shora.
Proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozsudku a jeho důvodnost staví na tvrzení, že vychází z nesprávného právního posouzení věci. Odvolací soud podle dovolatelky opět nesprávně aplikoval §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, neboť základní částku zadostiučinění stanovil na spodní hranici ve výši 15.000,- Kč za rok trvání řízení, a to z důvodu zanedbatelného významu předmětu řízení. Uvedené ustanovení nelze vykládat tak, že s poukazem na zanedbatelný či snížený význam předmětu řízení je omluvena neakceptovatelná délka řízení. Zahájení a vedení řízení mělo pro dovolatelku subjektivně značný význam, neboť jinak by nepochybně žádné takové řízení nezahajovala. Takový subjektivní význam nepřísluší soudu hodnotit ani zpochybňovat. Odvolací soud dále nepřihlédl k tomu, že posuzované řízení bylo extrémně dlouhé. Žalovaná částka (66.000,- Kč) představovala pro dovolatelku několik měsíčních příjmů. Odvolací soud proto neměl přistoupit ke snížení základní výše zadostiučinění o 30%, nýbrž měl zadostiučinění zvýšit. Samotné odškodňovací řízení probíhá již od 10. 4. 2008, kdy byla doručena žádost žalobkyně žalované o odškodnění za průtahy v řízení, a trvá proto téměř čtyři roky. Tuto skutečnost namítala žalobkyně již v odvolacím řízení, odvolací soud ji však nevzal v potaz. Navrhla proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že věc přikáže k projednání a rozhodnutí jinému senátu odvolacího soudu.
Žalovaná považuje rozsudek odvolacího soudu za zcela správný a plně se ztotožňuje s učiněnými právními závěry. Výše přiznaného zadostiučinění je odpovídající všem okolnostem případu a zcela v souladu s judikaturou. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka nesouhlasí s výší dosud přiznaného zadostiučinění (129.500,- Kč), a to poukazem na nepřiléhavou aplikaci kritéria významu předmětu řízení odvolacím soudem (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk).
Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že pouhý nesouhlas dovolatele s výší přiznaného zadostiučinění sám o sobě obecně nezakládá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Posouzení přiměřenosti výše zadostiučinění je otázkou posouzení okolností konkrétního případu, a jestliže pochybnosti o výši zadostiučinění nejsou podloženy právní otázkou, nemůže být dovozen zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a tedy ani přípustnost daného dovolání (viz např. usnesení téhož soudu ze dne 22. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1215/2009 nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2329/2011 - ústavní stížnost proti tomuto usnesení směřující byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 2022/2012; všechna zde citovaná rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ).
Odvolací soud při stanovení výše zadostiučinění postupoval v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (zejména s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 nebo stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „Stanovisko“). Respektoval i závazné právní názory vyslovené v předchozím zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu.
Odvolací soud odůvodnil, z jaké základní částky za jeden rok trvání řízení vycházel a z jakých důvodů a v jaké výši základní částku zadostiučinění snížil. Hodnotil zákonem či judikaturou stanovená kritéria pro posouzení výše přiměřeného zadostiučinění. Celková výše zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu (129.500,- Kč) se vzhledem ke skutkovým okolnostem daného případu nejeví ani jako zcela zjevně nepřiměřeně nízká.
Snížil-li odvolací soud zadostiučinění o 30% z důvodu nižšího významu předmětu řízení (což odůvodnil výší v původním řízení uplatněného nároku), nespatřuje v tom dovolací soud rozpor se zákonem či dosavadní judikaturou (viz např. Stanovisko, bod VI. nebo též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).
Skutečnost, že výše uplatněného nároku několikrát převyšovala dovolatelčin měsíční příjem, a že význam předmětu řízení byl proto (i přes nižší hodnotu uplatněného nároku) zvýšený, je tvrzením, které dovolatelka neuplatnila ani v původním dovolání, ani v následujícím odvolacím řízení, ačkoliv tak učinit mohla. Takové tvrzení nelze uplatnit až v dovolacím řízení (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Případné zvýšení odškodnění z důvodu nepřiměřeně dlouze vedeného samotného kompenzačního řízení je sice k návrhu žalobce možné (mimo nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2011 a ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 562/11, resp. sp. zn. II. ÚS 862/10, srovnej též Stanovisko, bod VI.), ale jen do nastoupení účinků koncentrace v konkrétním řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011). V odvolacím řízení nelze nové skutečnosti a důkazy uplatnit jako nový nárok (§216 odst. 2 o. s. ř.).
Z právě uvedených důvodů neshledal dovolací soud dovolání žalobkyně přípustným, a tudíž postupoval podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. a odmítl je.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. září 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu