ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1336.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1336/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované Česko-slezská výrobní, a.s., IČ 25870599, se sídlem ve Zlatých Horách, Nerudova 437, zastoupené JUDr. Zdeňkou Friedelovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Hrabová, Místecká 329/258, o zaplacení částky 1.030.679,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 5 C 81/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27. května 2008, č.j. 69 Co 134/2008-68, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované její zástupkyni JUDr. Zdeňce Friedelové, advokátce se sídlem v Ostravě – Hrabová, Místecká 329/258, částku 17.736,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 27. května 2008, č.j. 69 Co 134/2008-68, potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 13. listopadu 2007, č.j. 5 C 81/2007– 52, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 1.030.679,- Kč s příslušenstvím, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. K odvolacím námitkám žalobce, který tvrdil, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 20. září 1998 je neplatná, Krajský soud s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1106/2005, uvedl, že otázka platnosti (či vůbec existence) smlouvy o postoupení pohledávky je nerozhodná z hlediska účinků splnění závazku dlužníkem postupníkovi, oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 1. září 2008 dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z výslovně uvedeného důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel namítá, že odvolací soud vyšel z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, což mělo za následek nesprávné právní posouzení (fakticky uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.). Konkrétně se domnívá, že pokud byla neplatná smlouva o postoupení pohledávky, nemohlo k jejímu postoupení dojít. Je také přesvědčen, že žalovaný byl povinen podřídit se nařízenému výkonu rozhodnutí. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná, která navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud přihlédl k ustanovení čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 30. června 2009. Dále připomíná, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona (současně se připomíná nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo toto ustanovení zrušeno, avšak s účinností ke dni 31. prosince 2012), neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
V daném případě je třeba uvážit, že pokud je v dovolání eventuálně uplatněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu a jestliže z obsahu dovolání vyplývá ve značném rozsahu uplatněný (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006.
Pokud dovolatel uplatňuje ve svém dovolání dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., dopadající na případy, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pak v této souvislosti je třeba zmínit skutečnost, že podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042] nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 4345/2011, přístupné na www.nsoud.cz .].
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom nejen vázán rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem.
Dovolatel má sice za to, že napadené rozhodnutí má zásadní význam po stránce právní, ale ve svém dovolání však neformuluje takovou právní otázku, která by dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedl ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu (ostatně otázku výkladu ustanovení §524 a 526 obč. zák. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu - srovnej rozsudek Velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61/2010). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona. Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 14.480,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z náhrady za 20 % daň z přidané hodnoty a celkem činí 17.736,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu