ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1734.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 1734/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně L. J. , zastoupené JUDr. Martou Ježdíkovou, advokátkou se sídlem v Liberci 2, Valdštejnská 381/6, proti žalovaným 1) České republice-Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, a 2) M. M. , zemřelé dne 23. července 2009, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, pod sp.zn. 35 C 51/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 2010, č.j. 1 Co 103/2009-101, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Žalobkyně se žalobou ze dne 4. září 2007 domáhala náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) v souvislosti s postupem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou v řízení o způsobilost k právním úkonům a s jednáním druhé žalované jako opatrovnice žalobkyně v období let 1993 až 1999.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 22. dubna 2008, č.j. 35 C 51/2007-52, výrokem I. zamítl žalobu proti první žalované, výrokem II. uložil druhé žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) 100.000,- Kč a výrokem III. co do zbytku požadované částky 600.000,- Kč žalobu zamítl. Výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů státu. Soud prvního stupně neshledal ve vztahu k první žalované neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně podle ustanovení §11násl. obč. zák., neboť při rozhodování o způsobilosti k právním úkonům žalobkyně příslušný soud postupoval zcela standardně a v průběhu opatrovnického řízení nebyly zjištěny žádné excesy.
K odvolání žalobkyně a druhé žalovaná Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. ledna 2010, č.j. 1 Co 103/2009-101, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k druhé žalované zrušil a řízení v této části podle §107 odst. 5 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.) zastavil o.s.ř. , neboť dle obsahu spisu druhá žalovaná dne 23. července 2009 zemřela. Výrokem II. potvrdil podle §219 o.s.ř. výrok I. rozsudku soudu prvního ve věci samé ve vztahu k první žalobkyni a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V případě žaloby směřující proti první žalované se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že soudní řízení ve věcech zbavení způsobilosti k právním úkonům a rozhodování soudu je výkonem soudní moci, což je okolnost vylučující neoprávněnost zásahu do osobnostních práv chráněných ustanovením §11 obč. zák. Odpovědnost lze v tomto případě dovodit pouze tehdy, kdyby došlo k excesu, na který však v tomto případě nelze usuzovat.
Proti výroku II. a III. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 7. dubna 2010 dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. neboť má zato, že napadené rozhodnutí může mít zásadní právní význam. Domnívá se, že soudy nevyhodnotili jednání opatrovníka jako exces, stejně tak považuje za exces činnost soudu, který takové počínání (opatrovníka) toleruje. Nastoluje právní větu tohoto znění: Výkon funkce opatrovníka osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Soud nemá – s poukazem na ustanovení §3 obč. zák. – poskytovat takovému výkonu funkce právní ochranu, resp. má takovou ochranu výslovně odepřít. Zároveň je povinen dbát, aby zájmy osoby, která má mít opatrovníka, byly i nadále důsledně chráněny, a činit k tomu všechna potřebná opatření . Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky uvážil, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení §11 násl. obč. zák. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. ledna 2002, sp.zn. 28 Cdo 95/2002, rozsudek téhož soudu ze dne 21. prosince 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, nebo usnesení ze dne 31.ledna 2006, č.j. 30 Cdo 111/2006-130). Jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (§41 odst. 2 téhož zákona), nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a první žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2012
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu