ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2595.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2595/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyň a) J. E. , a b) L. B. , obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Havlíčkova 584 proti žalovaným 1) P. C. , zastoupenému JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., se sídlem v Praze 2 Slavíkova 1568/23, a 2) M. B. , zastoupenému Mgr. Lucií Benešovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Palackého 15, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 9 C 92/2006, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2012, č.j. 30 Co 337/2007-500, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. února 2007, č.j. 9 C 92/2006-117, zamítl žalobu, jíž se původní žalobkyně J. B. (nyní žalobkyně a/, která se v průběhu řízení provdala a převedla většinu žalobou dotčených nemovitostí do vlastnictví nynější žalobkyně b/), domáhala určení, že je vlastnicí „rodinného domu s příslušenstvím na stavebním pozemku se stavebním pozemku a zahradou vše v obci a k. ú. R.“ (dále též „předmětné nemovitosti“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení vzal za prokázané, že žalovaným byl znám stav tísně matky žalobkyně a že žalobkyně sama se ve finanční tísni nenacházela. Matka žalobkyně se souhlasem žalobkyně použila majetek žalobkyně k úhradě svých dluhů. Žalobkyně s ohledem na matku měla zájem na rychlém řešení; proto přistoupila na řešení nabídnuté žalovanými, neboť v tomto ohledu toto řešení bylo pro ni výhodné, a to i přesto, že kupní cena byla nepoměrně nižší, než tržní cena. Při rozhodování okresní soud také zohlednil obsah vyjádření, v němž žalobkyně uvedla, že se rozhodla uzavřít kupní smlouvu i přesto, že předtím uvažovala o uzavření zástavní smlouvy. Soud prvního stupně dospěl proto k závěru, že předmětná kupní smlouva je platná a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání původní žalobkyně (nyní žalobkyně a/) Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. srpna 2007, č.j. 30 Co 337/2007-165, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil že (původní) žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, avšak na rozdíl od něj shledal předmětnou kupní smlouvu „za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle §39 občanského zákoníku, když tato má charakter »lichevní smlouvy«.“
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 26. ledna 2010, č.j. 30 Cdo 4665/2009-223 (všechny zde označené rozsudky Nejvyššího soudu jsou k dispozici veřejnosti na webových stránkách tohoto soudu www.nsoud.cz), zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud přistoupil k vydání tohoto kasačního rozsudku s ohledem na zjištění, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by postupoval ve smyslu §213 odst. 2 o. s. ř., a to v procesní situaci, kdy se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, který však v otázce týkající se žalobkyní tvrzené tísně při uzavírání předmětné kupní smlouvy naopak dospěl k závěru, že žalobkyně v inkriminovaný okamžik, tj. v době, kdy uzavírala s žalovanými kupní smlouvu o převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem, se ve stavu tísně nenacházela.
Odvolací soud (s ohledem na skutečnost, že původní žalobkyně kupní smlouvou ze dne 20. května 2008 převedla na svou sestru L. B. níže specifikované a žalobou dotčené nemovitosti) usnesením ze dne 2. dubna 2010, č.j. 30 Co 337/2007-257, připustil, „aby v té části řízení, jež se týká určení vlastnictví rodinného domu – objektu bydlení na stavebním pozemku – zastavěná plocha a nádvoří, se stavebním pozemkem – zastavěná plocha a nádvoří a zahradou, to vše zapsané pro obec a k. ú. R., u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Rakovník, vstoupila do řízení na straně žalobkyně L. B .“
Poté odvolací soud vydal dne 13. dubna 2011 pod č.j. 30 Co 337/2007-441, (v pořadí druhý) rozsudek, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v tom správném znění výroku I., že žaloba na určení, že žalobkyně L. B. je výlučnou vlastnicí rodinného domu s příslušenstvím na stavební parcele, parcelní číslo stavební, se stavební parcelou parcelní číslo stavební a zahradou, parcelní číslo, to vše zapsáno na L.V. pro obec a katastrální území R. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj – katastrální pracoviště Rakovník (,) a žalobkyně J. E. je výlučnou vlastnicí zahrady parcelní číslo, zapsané na L. V. pro obec a katastrální území R. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj – katastrální pracoviště Rakovník, se zamítá.“ Odvolací soud zopakoval soudem prvního stupně provedené důkazy, dokazování doplnil o další důkazy a opět se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, že vůlí žalobkyně bylo uzavřít kupní smlouvu, nikoliv smlouvu o půjčce či zástavní smlouvu. Předmětnou kupní smlouvu neshledal neplatnou ani ve smyslu §§37, odst. 1, 39 (nejednalo se o lichevní smlouvu) a §49 obč. zák.
K dovolání obou žalobkyň Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. října 2011, č.j. 30 Cdo 3155/2011-470, rozsudek odvolacího soudu ze dne 13. dubna 2011 pod č.j. 30 Co 337/2007-441, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Důvodem kasačního rozsudku bylo, že odvolací řízení bylo zatíženo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci spočívající v tom, že určitá část v odvolacím řízení provedených důkazů nebyla odvolacím soudem vůbec zhodnocena, resp. takový výsledek nebyl zákonu odpovídajícím způsobem obsažen v odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku.
V následujícím řízení odvolací soud rozhodl v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se určuje, že „žalobkyně L. B. je výlučnou vlastnicí rodinného domu s příslušenstvím na stavební parcele parc., to vše zapsané na LV č. pro obec a katastrální území R. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj – Katastrální pracoviště Rakovník (,) a žalobkyně J. E. je výlučnou vlastnicí zahrady, parc., zapsané na LV pro obec a katastrální území R. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj – Katastrální pracoviště Rakovník.“ (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až V.). Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního soudu prvního soudu po zopakování a doplnění dokazování a jeho zhodnocení dospěl - s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 833/2008, a ze dne 11. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 227/2010 - k odlišnému skutkovému závěru. Dovodil, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky řízení dne 11. března 2005, je absolutně neplatná podle §37 odst. 2 obč. zák. pro nedostatek potřebné vůle subjektů takovýto úkon uzavřít, a dále podle §39 obč. zák., neboť tato smlouva byla uzavřena v rozporu s účelem ustanovení občanského zákoníku o zajištění závazku. Předmětná kupní smlouva totiž sloužila k zajištění pohledávky žalovaných, jednalo se o simulovaný právní úkon, přičemž zastřeným právním úkonem měl být některý z právních prostředků sloužících k zajištění závazku, a to podle provedených důkazů a zjištěné vůle účastníků smlouvy, patrně smlouva o zajišťovacím převodu (vlastnického) práva podle §533 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1/ (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Dovolatel přípustnost dovolání dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., z důvodů uvedených v ust. §241a odst. 2 písm. písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. V dovolání dovolatel podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, k tomu uvádí podrobnou argumentaci a dospívá k závěru, že skutkový základ pro právní posouzení odvolacím soudem je neúplný a nesprávný. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle §237 odst. l písm. a) dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání dovolatele není opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o. s. ř.).
Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že podstatou námitek dovolatele je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalovaného 1) pro posouzení věci významné. Kromě tvrzení, že písemné vyhotovení napadeného rozsudku postrádá náležitosti ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř., které jsou kladeny na obsah odůvodnění rozsudku (tj. že řízení je zatíženo popsanou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), což představuje uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., dovolatel dále uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (tj., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Stran dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ovšem Nejvyšší soud žádnou (jinou) vadu, jež by zatěžovala odvolací řízení natolik, že by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, nezaznamenal. Odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku reprodukoval jednotlivá dílčí skutková zjištění, když současně zprostředkoval své hodnotící úvahy ve smyslu §132 o. s. ř. Odvolacím soudem provedené hodnocení důkazů – jak tyto hodnotící úvahy byly v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř. vyloženy v odůvodnění rozsudku – netrpí nelogičností, ale naopak vytváří souladný řetězec dílčích skutkových zjištění majících oporu v provedených důkazech, z nichž odvolací soud zformuloval závěr o skutkovém stavu, který podrobil právnímu posouzení ústícímu v závěr, že předmětná kupní smlouva představuje simulovaný právní úkon, jímž byl disimulován zřejmě zajišťovací převod vlastnického práva mezi původní žalobkyní J. E. a žalovanými. Dovolateli lze sice zčásti přisvědčit v jeho dovolací námitce, že odvolací soud ponechal zcela stranou hodnocení v řízení před soudem prvního stupně provedeného důkazu – výpovědi svědkyně V. V., která byla dříve zaměstnankyní dovolatele - avšak toto dílčí pochybení nemohlo – s přihlédnutím k tomu, co z tohoto důkazního prostředku zjistil soud prvního stupně (srov. str. 5 čtvrtý odstavec odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) – v žádném případě ovlivnit skutková zjištění odvolacího soudu. Tedy ve smyslu, že chtěl-li se odvolací soud odchýlit od těchto zjištění, měl přistoupit k zopakování tohoto důkazu. Svědkyně Velíšková totiž nebyla přítomna vlastnímu uzavření kupní smlouvy, přičemž soud prvního stupně z její výpovědi zjistil, že „se v daném případě jednalo o její první případ, zpočátku volal (a) matka žalobkyně s tím, že by chtěla prodat dům, na první jednání se dostavila sama, avšak poté co 1. žalovaný zjistil, že není vlastnicí nemovitostí (,) dostavila se na další jednání i se žalobkyní a byla jim 1. žalovaným nabídnuta kupní cena 1.480.000,-- Kč. Svědkyně uvedla, že u uzavření kupní smlouvy přítomna nebyla. Uvedla, že byla opět až při jednání, kde chtěl p. B. dům koupit.“ Správně proto odvolací soud zaměřil pozornost na výslech svědkyně JUDr. O. U., která (citováno z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) „výslovně uvedla, že vedlejší ujednání a zejména jeho obsah vzniklo na pokyn žalovaných, že od počátku bylo jasné, že pokud prodávající vrátí ve stanovené lhůtě 1.480.000,- Kč (kupní cenu), tak se předmětné nemovitosti na ni převedou zpět.“
Rovněž dovolací námitka dovolatele, že se odvolací soud nezabýval jeho závěrečným návrhem, jakož i závěrečným návrhem žalovaného 2), ve kterém dovolatel „podrobně zhodnotil provedené důkazy zejména s ohledem na výpovědi všech svědků“ , nemohla založit naplnění jiné vady, která by zatěžovala odvolací řízení a mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že odvolací soud zreferoval obsah písemných vyjádření žalovaných, přičemž sama okolnost, že v odůvodnění svého rozsudku výslovně nereagoval na dovolatelovo vlastní zhodnocení v řízení provedených důkazů, nenaplňuje (naplňovat nemůže) důvod ke kasaci takového rozsudku; takový důvod by byl naplněn tehdy, pokud by odvolací soud takovou argumentaci, jež by byla právně relevantní, zcela (i implicite z pohledu přijatých úvah a hodnocení) pominul. Poněvadž takový závěr v posuzované věci učinit nelze (k tomu srov. ještě odůvodnění níže), je i v tomto směru dovolání dovolatele neopodstatněné.
Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., podle kterého je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod se ovšem nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod C 8/1). Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze tedy napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru ničeho vytknout, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý z důkazů není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Ani tento dovolací důvod se ovšem dovolateli nepodařilo osvědčit. Odvolací soud totiž na základě provedených a logicky zhodnocených důkazů správně dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy, neboť učiněná skutková zjištění přijetí takového právně kvalifikačního závěru umožňovala. Přitom pouhá okolnost, že dovolatel s těmito skutkovými zjištěními nesouhlasí, polemizuje s nimi a favorizuje svou skutkovou verzi případu, především s ohledem na jím poukazovanou výpověď svědkyně V., přirozeně opodstatněnost takto podaného dovolání nezakládá. Jinými slovy řečeno, odvolací soud při verifikaci v řízení provedených důkazů se správně zabýval logikou věci (chováním účastníků) a při zjišťování právně rozhodných skutečností (svými slovy) vyjádřil nejzásadnější myšlenku, která byla esenciálním vodítkem při hodnocení důkazů, totiž, že při uzavírání právního úkonu se účastníci chovali logicky ve smyslu jimi skutečně zamýšleného projevu vůle, a že nelze naopak a priori vycházet z toho, že jejich jednání bylo nelogické. Nelogické totiž – z hlediska posuzování vážnosti projevu vůle - vskutku je, pokud někdo „kupuje“ nemovitost a současně již při uzavírání převodní smlouvy převodci písemným dodatkem deklaruje souhlas s následným jednáním o prodeji předmětné nemovitosti, pokud převodce ve stanovené lhůtě zaplatí (vrátí) nabyvateli kupní cenu. Takové jednání totiž neodpovídá logickému postupu kupujícího, jehož primárním stimulem je koupit nemovitost a stát se jejím vlastníkem. Odvolací soud veden správnou úvahou se uvedenými okolnostmi důsledně zabýval, provedené důkazy zákonu odpovídajícím způsobem zhodnotil a dospěl k závěru o skutkovém stavu, jenž má oporu v provedeném dokazování. Na druhou stranu nelze tvrdit, že by odvolací soud po zhodnocení důkazů přijal skutkový stav, jenž by byl defektní, který by byl výsledkem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. projevem svévolného a nelogického uvažování.
Lze tedy sumarizovat, že odvolací soud přehledně, srozumitelně a především přesvědčivým způsobem odůvodnil svůj měnící rozsudečný výrok, přičemž obsah dovolání dovolatele je veskrze pouhou skutkovou polemikou s hodnocením důkazů odvolacím soudem, která nijak nezpochybnila (zpochybnit nemohla) věcnou správnost dovoláním napadeného rozsudku. Pokud pak jde o popsaný disimulovaný právní úkon, odvolací soud se nijak neodchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu vztahující se ke skutkově obdobným případům (k tomu srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2012, sp. zn. 31 Cdo 495/2006, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné, a proto dovolání dovolatele zamítl podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř., §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné (účelně vynaložené) náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. října 2012
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu