ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2799.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2799/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci vyšetřované P. K. , zastoupené JUDr. Danou Klusákovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Havlíčkovo náměstí č. 153, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka v Jihlavě, o způsobilost k právním úkonům, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 4 P 15/2012 o dovolání vyšetřované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 16. listopadu 2011, č.j. 54 Co 560/2011-106, takto:
I. Dovolání vyšetřované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozsudkem ze dne 16. listopadu 2011, č.j. 54 Co 560/2011-106, změnil výrokem I. rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 7. března 2011, č.j. 4 Nc 413/2010-62, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 18. srpna 2011, č.j. 4 Nc 413/2010-84, ve výroku I. a II. tak, že P. K., není způsobilá k právním úkonům, vyjma právních úkonů v souvislosti s uplatňováním volebního práva, právních úkonů směřujících ke vzniku, změně a zániku pracovněprávního vztahu, a dále právních úkonů v pracovněprávních, obchodněprávních a občanskoprávních vztazích, pokud se tyto týkají peněžité částky či majetkové hodnoty nepřesahující 3.000,- Kč za 1 kalendářní měsíc. Výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III. (o ustanovení opatrovníka a jeho povinnosti podávat soudu zprávy o stavu vyšetřované a jejího majetku) doplňujícího rozsudku potvrdil. Výrokem III. rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II. doplňujícího rozsudku tak, že opatrovník je oprávněn a povinen zastupovat opatrovance při právních úkonech a spravovat jeho majetek v rozsahu, jak to vyplývá z výroku I. tohoto rozsudku. Výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, včetně náhrady nákladů placených státem.
Odvolací soud takto rozhodoval o odvolání vyšetřované, která požadovala, aby jí byla zachována plná způsobilost k právním úkonům. V důvodech odvolání připomněla, že jí byla do hlavy voperována „nějaká věc“ (,,skener myšlenek"), díky které můžou cizí lidé nahlížet do její hlavy a číst její myšlenky. K tomuto došlo v době, když byla ještě malé dítě. Svědectví o tom by mohl podle vyšetřované podat pan J. D., který má obdobné zařízení také voperováno do těla od přibližně šesti let věku. Svědectví H. K. a H. K. vyšetřovaná označila za nepravdivá, když zejména prvně uvedená není její skutečnou biologickou matkou, nýbrž se za tuto pouze vydává.
Při svém rozhodování odvolací soud především přihlédl k zákonné úpravě obsažené v ustanovení §10 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Konstatoval, že z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro zjištění existence základní podmínky pro omezení či zbavení způsobilosti k právním úkonům (a sice existence závažné duševní choroby nikoliv jen přechodného rázu) a z takto provedeného dokazování učinil skutková zjištění, která odvolací soud považoval za správná a od kterých neměl důvod se odchýlit. Sám pak doplnil dokazování zejména výslechem vyšetřované za účelem podrobnějšího vyjasnění okruhů životních situací, ve kterých není vyšetřovaná sama schopna činit právní úkony, aniž by tím zároveň poškozovala buď zájmy své či těmito ohrožovala své okolí, za účelem stanovení odpovídající míry omezení její způsobilosti k právním úkonům. Připomněl, že soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že vyšetřovaná trpí duševní poruchou (paranoidní schizofrenií), která není jen přechodného rázu, která se u vyšetřované projevuje kvalitativními poruchami myšlení (paranoidní bludy) a vnímání (sluchové a dotekové halucinace), přičemž vyšetřovaná nemá jakýkoliv kritický náhled své choroby, odmítá jakoukoliv formu léčby, které tak fakticky bývá podrobena pouze v době jejích nucených hospitalizací v psychiatrické léčebně. Po propuštění z léčebny vždy vysadí doporučenou léčbu medikamenty a nepodrobuje se ani doporučené léčbě ambulantní formou, což se projeví dekompenzací jejího onemocnění a nutnosti nucené hospitalizace v psychiatrické léčebně, přičemž intervaly pobytu vyšetřované v léčebně se v poslední době zkracují.
Odvolací soud pak uzavřel, že z výpovědi samotné vyšetřované, jakož i z doplnění znaleckého posudku znalcem v rámci odvolacího řízení vyplývá, že vyšetřovaná trpí již zmíněnou závažnou duševní poruchou. Projevy popisované jak znalcem, tak i vyšetřovanou, mají svůj původ v této duševní poruše a nikoliv, jak se vyšetřovaná (v důsledku neléčení svého onemocnění) mylně domnívá v působení „skeneru myšlenek", jež by měla mít voperován v hlavě. Odvolací soud též neprovedl výslech navrženého svědka J. D., neboť tato osoba (nebyla-li, jak uvedl soud, pouze výplodem chorobné fantazie vyšetřované) nebyla soudu známa. Odvolací soud proto shledal předpoklady pro to, aby byla vyšetřovaná omezena ve způsobilosti k právním úkonům.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen vyšetřované dne 1. prosince 2011, přičemž právní moci nabyl téhož dne. Proti tomuto rozhodnutí pak vyšetřovaná podala dne 24. ledna 2012 včasné dovolání, doplněné podáním jí ustanovené zástupkyně z řad advokátů ze dne 17. května 2012, které bylo upřesněno podáním ze dne 17. srpna 2012. Dovolání bylo podáno z důvodů podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. a dovolatelka se domáhá zrušení rozsudků soudů obou stupňů, když má za to, že nejsou dány zákonné podmínky k omezení její způsobilosti k právním úkonům, když poukazuje na lživá tvrzení své matky a sestry, ze kterých vychází i nesprávně stanovená diagnóza nesprávného znaleckého posudku, který byl ve věci vypracován, když současně namítá, že nebyl k celé věci soudem vyslechnut jí navržený svědek J. D., který mohl podat svědectví o jejím zdravotním stavu, potažmo nesprávné lékařské diagnóze. Vyšetřovaná dále namítá, že soudy obou stupňů neprovedly další navržené důkazy, rentgen hlavy vyšetřované za účelem zjištění čipu, který umožňuje její sledování cizími osobami, jakož vyšetření DNA její a matky, které by prokázalo, že není její pokrevní matkou.
Vadu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolatelka spatřuje především v tom, že soudy obou stupňů neprovedly ve věci výslech navrženého svědka J. D. jakož i navržená lékařská vyšetření vyšetřované, které v řízení opakovaně navrhovala. Řízení, v důsledku kterého byl neúplně zjištěn skutkový stav, vedlo i k nesprávnému právnímu posouzení věci. Soud druhého stupně pouze ve svém odůvodnění rozhodnutí namítl, že není třeba další dokazování provádět, stran voperování čipu do hlavy vyšetřované, neboť nebylo v dané době s ohledem na nedostatečný vývoj vědeckých poznatků možno voperovat člověku do hlavy zařízení, popisované vyšetřovanou. Toto tvrzení se (však) zakládá pouze na subjektivních domněnkách soudu, které nejsou podloženy žádným provedeným důkazem. Ke zjištění totožnosti vyšetřovanou navrženého svědka pak soud neučinil žádné kroky. Navíc odvolací soud neprovedl výslech vyšetřované v dostatečném rozsahu, aby zjistil, jaké úkony denního života vyšetřovaná činí a v jaké kvalitě, aby mohl nezávisle v tomto kontextu hodnotit í závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví. Samotná existence nemoci či nedostatek náhledu vyšetřované na ni ještě samo o sobě nesvědčí pro to, aby byl subjekt omezen na způsobilosti k právním úkonům, takže soudy obou stupňů v daném případě svými rozhodnutími zasáhly do ústavně chráněných práv vyšetřované, konkrétně do způsobilosti mít práva podle čl. 5 Listiny základních práv a svobod, neboť ve věci postupovaly více či méně formálním, schématickým pohledem na projednávaný případ.
K podanému dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Dovolací soud s ohledem na skutečnost, že napadený rozsudek byl vydán dne 16. listopadu 2011, přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1. července 2009. Uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř.; dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Z ustanovení §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly. Pokud dovolatelka vytýká soudu, že neprovedl další navrhované důkazy, byla tato okolnost odvolacím soudem přiléhavě a dostatečně vysvětlena, přičemž napadené rozhodnutí mělo dostatečný skutkový podklad v již soudem provedených důkazech. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. proto naplněn není.
Dále uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, případně omezení způsobilosti k právním úkonům není sankcí, nýbrž opatřením sloužícím především ochraně zájmu samotných fyzických osob, které pro svůj duševní stav nejsou schopny činit s dostatečnou vlastní odpovědností právní úkony. Jedná se rovněž o ochranu osob, které s takovými fyzickými osobami vstoupily do právních vztahů. Pokud totiž fyzická osoba, která byla zbavena způsobilosti k právním úkonům podle §10 odst. 1 o.z., nebo osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena podle §10 odst. 2 téhož zákona, učiní právní úkon, ke kterému je podle rozhodnutí soudu o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům nezpůsobilá, půjde o právní úkon neplatný (absolutně) podle §38 odst. 1 obč. zák. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. února 2009, sp.zn. 30 Cdo 2542/2008). Omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům znamená opatření, které představuje nezbytné omezení, jež může trvat pouze po nezbytně nutnou dobu, dokud důvody, které k omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům vedly, trvají ( srovnej usnesení NS ČR ze dne 19. února 2009 , sp.zn. 30 Cdo 4582/2008). Je současně nutno připomenout, že Ústavní soud např. mimo jiné ve svém nálezu ze dne 13. prosince 2007, sp.zn. II. ÚS 2630/07, fakticky vyšel z úvah, že je třeba se vyvarovat zásahu do ústavně chráněných práv, konkrétně do způsobilosti mít práva (čl. 5 Listiny základních práv a svobod), kdy je nezbytné vyloučit postup, který by nesl rysy charakterizované formálním, schématickým pohledem na projednávaný případ, bez snahy o individuální přístup ke každému jednotlivému případu s naprosto nekritickým přejímáním závěrů znaleckých posudků, v nichž jsou mnohdy formulovány odpovědi na dotazy soudů, které překračují meze odborného posouzení a zasahují přímo do rozhodování soudů tím, že dávají přímý návod, jak má soud ve věci rozhodnout. Soudní rozhodnutí pak není rozhodnutím nezávislého soudu, ale soudního znalce.
Jak vyplývá z písemného odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud dospěl k závěru, že vyšetřovaná trpí duševní poruchou, která není jen přechodná, když se zabýval tím, zda aktuální stav jejího duševního zdraví vylučuje její schopnost činit konkrétní právní úkony tak, jak to má na mysli ustanovení §10 odst. 2 obč. zák. Své skutkové závěry bral z širšího spektra provedených důkazů, které hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přičemž přihlížel i k tomu co vyšlo za řízení najevo (§132 o.s.ř.). Nelze proto mít za to, že podle instrukce procesního předpisu provedený důkaz znaleckým posudkem v daném řízení byl jediným, resp. prakticky výlučným podkladem navazujících právních úvah odvolacího soudu. Na základě seznaných okolností případu pak odvolací soud posoudil i rozsah omezení způsobilosti k právním, úkonům vyšetřované.
Nebyl tak naplněn ani dovolatelkou uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a je zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §151 o.s.ř., když v dovolacím řízení dovolatelka nemá na jejich náhradu nárok a ostatním účastníkům v něm žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. října 2012
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu