ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3196.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3196/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobců a) D. Ž. , b) M. Ž. , oba zastoupeni JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 21, proti žalované Nemocnici Havlíčkův Brod, příspěvkové organizaci , se sídlem v Havlíčkově Brodě, Husova 2624, identifikační číslo osoby 00179540, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 28, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 21/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. března 2011, č.j. 1 Co 325/2010-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 7.860,-Kč k rukám JUDr. Jana Macha, advokáta se sídlem Praha 1, Vodičkova 28, do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25.6.2010, č.j. 16 C 21/2010-63, zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit každému žalobci 100.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení. Žalobci, synové M. Ž., bývalé pacientky žalované, spatřovali neoprávněný zásah do osobnostních práv, konkrétně do práva na soukromí v tom, že při punkci jejího močového měchýře za účelem zavedení epicystomického katetru dne 13. 3. 2007 došlo k perforaci tenkého střeva. Žalobcům vzhledem k důsledkem tohoto protiprávního zásahu (hospitalizace matky, operační výkon k odstranění části omenty (předstěry) pronikajícího defektem v operační ráně z dutiny břišní, přeložení na anesteziologicko resuscitační oddělení, zvládnutí sepse, operační výkon při následné střevní neprůchodnosti rozrušení srůstů v oblasti tenkého střeva) vznikla nemajetková újma spočívající v porušení a ohrožení jejich práva na vytváření a rozvíjení vztahů s matkou, kdy jejich soukromí bylo porušeno velmi intenzivními obavami o život a zdraví matky. Soud prvního stupně v perforaci tenkého střeva matky žalobců, shledal neoprávněný zásah do jejího práva na zdraví. Naproti tomu neshledal neoprávněný zásah do práva na soukromí žalobců. Uvedl, že předmětem práva na soukromí je vnitřní intimní sféra fyzické osoby vytvářená skutečnostmi jejího soukromého života, jehož součástí je i rodinný život. Vzal za prokázáno, že žalobci měli vzhledem k vzájemnému citovému poutu o matku strach (dlouhodobé útrapy neprokázali, odbornou pomoc nevyhledali, léky nebrali). Jejich matka pak ještě před operačním zákrokem byla v rehabilitačním zařízení v souvislosti s endoprotézou kyčelního kloubu ze dne 6. 6. 2006, urologickým zákrokům se podrobovala již od poloviny roku 2006, přičemž protržení tenkého střeva bylo napraveno již druhého dne, a již po šesti týdnech, dne 26. 4. 2007, došlo k jejímu opětovnému přeložení na ortopedii. Přihlédl k tomu, že s matkou v té době bydlel pouze druhý žalobce, první žalobce žil s matkou do roku 1999, následně ji navštěvoval 3x týdně, když do L. jezdil hrát tenis.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1.3.2011, č.j. 1 Co 325/2010-107, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud řešil otázku, zda perforace tenkého střeva jejich matky, k níž došlo dne 13. 1. 2007 při zavedení epicystostomického drainu (cévky do močového měchýře stěnou břišní), kterou žalovaná nepopírala, byť ji označovala za přípustné riziko při obdobném zákroku, v dané věci umocněném celkovým zdravotním stavem matky žalobců, lze považovat za neoprávněný zásah do rodinného života žalobců chráněného §11 obč. zák. Odvolací soud především poukázal na to, že předmět práva na soukromí tvoří vnitřní, intimní sféru života fyzické osoby vytvářené skutečnostmi jejího soukromého života. Jde o právo fyzické osoby, aby rozhodovala podle vlastního uvážení, zda, popř. v jakém rozsahu a jakým způsobem, mají být skutečnosti jejího soukromí zpřístupněny jiným. Soudní judikatura, respektující čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práva svobod, vychází z toho, že součástí práva na soukromí je i právo na rodinný život. Jde o právo na vytváření a rozvíjení vztahů mezi příslušníky rodiny, a to zejména vztahů citových, sociálních, morálních, a rovněž i materiálních. S přihlédnutím k uvedenému se odvolací soud ztotožňil se závěrem soudu prvního stupně. Podle jeho názoru uvedená okolnost, která navázala již na předchozí zdravotní problémy matky žalobců (stav po totální endoprotéze kyčelního kloubu), bezesporu zvyšující obavy a strach žalobců o zdraví a život jejich matky, z objektivního pohledu, který je pro posouzení věci rozhodující, nemohla vzájemné vztahy, jimiž je rodinný život vytvářen, mezi žalobci a jejich matkou narušit. Obavy a strach jsou přirozeným lidským projevem mezi blízkými osobami, který však nebrání kvalitě vzájemných vztahů; naopak lze dovodit, že tyto obavy ještě více prohlubují. Jiné dopady do vzájemných rodinných vztahů, pak žalobci ani neuváděli, žalobu podávali s odstupem tří let, kdy lze objektivně předpokládat, že tvrzené obavy a strach o život jejich matky, která v mezidobí již zemřela, odezněly. Vzhledem k tomu považoval odvolací soud provedení důkazu žalobci označenou částí zdravotní dokumentace jejich matky za nadbytečnou, když nadto by z ní soud nebyl oprávněn činit odborné medicínské závěry.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost vyvozují z úpravy obsažené v ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř., přičemž za dovolací důvod označují, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jelikož řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Odvolacímu soudu vytýkají, že nesprávně a v rozporu s judikaturou vyložil pojem nemajetková újma ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku. Žalobci vycházeli z předpokladu, jenž se jim jevil jako zjevný a logický, že ohrožení zdraví a života matky žalobců zároveň představuje zásah do soukromí žalobců, představuje ohrožení jejich osobnostního práva v morální integritě, a je tedy nemajetkovou újmou. Uvedenému závěru svědčí i publikovaná judikatura, když např. Krajský soud v Brně v rozsudku ve věci sp. zn. 24 C 7/2007 ze dne 29.8.2008, publikovaném v časopise Právní rozhledy č. 2/2009, přihlížení rodičů umírání dítěte rovněž interpretoval jako újmu na straně rodičů, obecně tedy zásah do práva na zdraví a život pacienta interpretoval jako současný zásah do soukromí jeho blízkých, jako újmu jež jim vznikla a jež si zasluhuje náhradu ve smyslu §13 odst. 2 občanského zákoníku. Soud prvního stupně v předmětné věci však překvapivě zaujal názor odlišný, když v odůvodnění rozsudku již v obecné rovině konstatoval, že „chybný nechtěný zákrok by byl zásahem do jejího (matčina) práva na zdraví, nikoliv do jejich (žalobců) soukromí“, jinými slovy tedy, že chybný zákrok a tedy neoprávněný zásah do práva na zdraví (a život) pacienta již z principu není současně zásahem do soukromí jeho blízkých. Odvolací soud se pak s uvedeným názorem soudu prvního stupně nejenom ztotožnil, ale v odůvodnění rozsudku šel dokonce ještě dále, když strach a obavy žalobců o zdraví a život jejich matky dokonce interpretoval jako positivum, když argumentoval, že „obavy a strach jsou přirozeným lidským projevem mezi blízkými osobami, které však nebrání kvalitě vzájemných vztahů; naopak lze dovodit. že tyto obavy je ještě více prohlubují“. Žalobci mají za to, že uvedená interpretace strachu o zdraví a život blízké osoby odvolacím soudem nikoliv jako újmy, ale jako něčeho pozitivního, je v rozporu nejenom s relevantní judikaturou, ale i s obecným vnímáním strachu o zdraví a život blízké osoby, a dokonce vnímání strachu obecně, jako něčeho negativního, jako vnímání ohrožení sebe sama a svého soukromí. Odvolacímu soudu dále vytýká, že pominul rozhodné důkazy a že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť jednotlivé dílčí závěry si protiřečí. Dovolatelé proto navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobců uvedla, že dovolání je třeba považovat za nepřípustné, neboť nevymezuje žádnou právní otázku. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že zdravotní stav maminky obou žalobců byl velmi vážný již při jejím přijetí do Nemocnice v Havlíčkově Brodě. Sama skutečnost, že při lékařském výkonu poté, co matka žalobců byla převzata do péče žalované ve velmi nepříznivém zbědovaném zdravotním stavu a při zcela správném postupu došlo k poranění kličky tenkého střeva, která byla v blízkosti močového měchýře, je přípustným rizikem operačního výkonu, který nebyl zaviněn chybným postupem lékařů a nelze ji považovat za zásah do práva na ochranu osobnosti. Navíc samotná tato událost nanejvýš prodloužila o poměrně krátkou dobu hospitalizaci matky žalobců v nemocnici, když její život byl naopak ohrožen již při přijetí do Nemocnice v Havlíčkově Brodě a toto ohrožení bylo naopak činností zaměstnanců nemocnice odvráceno. Pokud tedy nechtěným poraněním, které je přípustným rizikem výkonu, došlo k určitému prodloužení hospitalizace a matka svým dospělým synům, z nichž jeden má vlastní rodinu a s matkou ani nežije, chyběla v domácím prostředí o několik dnů či týdnů déle, než by tomu bylo, pokud by k poranění kličky tenkého střeva nedošlo, není možno tuto o několik dnů delší hospitalizaci matky žalobců v nemocnici považovat za zásah do rodinného života a tedy do práva na ochranu osobnosti. Tyto skutečnosti vzaly soudy obou stupňů na vědomí, a proto žalobě nepřisvědčily. Z hlediska oprávněnosti žaloby jsou zcela nepřípadně uváděny judikáty, které jsou zcela neporovnatelné s daným případem. Je samozřejmě zcela pochopitelné, že je nutno považovat za zásah do práva na ochranu osobnosti, pokud rodiče nezletilého dítěte zcela bezmocně sledují, jak dítě umírá, přičemž dítě umírá v důsledku nedostatečné lékařské péče. Pokud by k takové situaci došlo, nebylo by pochyb, že jde o zásah do práva na ochranu osobnosti. Stejně tak úmrtí blízké osoby v důsledku nedbalého postupu zdravotnického zařízení je obecně považováno za zásah do rodinného života. Naproti tomu skutečnost, že hospitalizace byla o poměrně krátkou dobu delší, než by byla, pokud by nedošlo k poranění kličky tenkého střeva při lékařském výkonu, nelze bez dalšího považovat za zásah do rodinného života a nelze doložit ani jediné rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, ze kterého by vyplývalo, že žalobě podané z takových důvodů by snad bylo vyhověno. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 1.3.2011, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1.7.2009).
Podle §236 odst.1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Poté, co dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř. se zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání v označené věci není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. a) o.s.ř. (nejedná se o měnící rozhodnutí odvolacího soudu ), ani podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo jeho dřívější rozhodnutí, v němž rozhodl jinak), ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006).
V dané věci žalobci žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu, v podaném dovolání nevymezili. Důvody pro které žalobci napadají rozhodnutí odvolacího soudu se soustředí na vady dokazování, kterými jsou zatížena rozhodnutí soudů obou stupňů, čímž dovolatelé de facto polemizují se skutkovými zjištěními, která po provedeném řízení učinil soudu prvního stupně a z nichž při meritorním rozhodování vycházel také odvolací soud. Protože se při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel ve svém dovolání konkrétně vymezí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2001, nebo usnesení téhož soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002), je z uvedeného zřejmé, že při absenci takové otázky dovolací soud zde nemá žádného procesního podkladu k věcnému přezkumu takto dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Jinými slovy řečeno, není-li taková právní otázka v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího soudu, danými zejména §242 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. 22 Cdo 1762/2007).
Žalobcům se při absenci vymezení právní otázky zásadního právního významu v podaném dovolání tedy nepodařilo dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. c) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) založit. Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k případným vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vztahují-li tedy žalobci další výtky k neúplně zjištěnému skutkovému stavu (§241a odst. 3 o.s.ř.), jde o výtky k nimž nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst.3 o. s. ř., podle nichž jsou žalobci povinni nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Jde o paušální sazbu odměny za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření k dovolání podle §6 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve výši 25.000,- Kč, sníženou podle §14 odst. 1 a §15 téže vyhlášky o 50% a podle §18 odst. 1 téže vyhlášky o dalších 50% na 6.250,- Kč a náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby podle §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve výši 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) ve výši 1.310,- Kč. Protože dovolání žalobců bylo odmítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalované náklady v celkové výši 7.860,- Kč nahradili. Žalobci jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. dubna 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu