ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3486.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3486/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce Mgr. E. H. O. B. , zastoupeného Mgr. Pavlem Hynkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 6, proti žalovaným 1) Ing. J. Č. , 2) Smíšená obchodní komora Česká republika - Subsaharská Afrika , identifikační číslo osoby 276 31 389, se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 15, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 129/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2011, č. j. 1 Co 476/2009-165, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. srpna 2009, č. j. 32 C 129/2008-135, v odstavci I. výroku zamítl žalobu, aby první a druhé žalované byla uložena povinnost zdržet se tvrzení o žalobci ve výroku uvedených, v odst. II. výroku zamítl žalobu, kterou by bylo první a druhé žalované uloženo odstranit z webových stránek druhé žalované ve výroku uvedený text, v odst. III. výroku zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby první a druhá žalovaná uveřejnily na webových stránkách druhé žalované text, specifikovaný v odst. III., v odst. IV. zamítl žalobu, kterou by bylo první a druhé žalované uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 200.000,- Kč a v odst. V. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalobce spatřoval neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v jednání první žalované, která na webových stránkách druhé žalované opakovaně po několik měsíců zveřejňovala a o žalobci šířila nepravdivé a dehonestující údaje, týkající se různých obchodních aktivit žalobce. První žalovaná obchodní jednání žalobce označila za nesolidní, uvedla, že na žalobce je podáno několik trestních oznámení, konstatovala rovněž, že užívá falešné vizitky a že spojitost s druhou žalovanou používá jako krycí nástroj k získání osobního prospěchu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že první žalovaná není ve věci pasivně věcně legitimována ve smyslu §420 odst. 2 obč. zák. Internetové stránky jsou označené a nesporně patří druhé žalované, a pokud první žalovaná jedná jménem druhé žalované, není ona sama jako fyzická osoba za takové jednání odpovědna. K pasivní věcné legitimaci jako původce neoprávněného zásahu do osobnostních práv druhé žalované pak soud prvního stupně uvedl, že vztah mezi žalobcem a druhou žalovanou je sporem mezi dvěma podnikateli, nebo bývalými obchodními partnery. Soud prvního stupně uzavřel, že je v rozporu s dobrými mravy, aby jedna ze stran používala při podnikatelské činnosti institutu ochrany osobnosti k tomu, aby znemožňovala druhé straně uvádět v podstatě pravdivá tvrzení o tom, že hodnocení osoby žalobce ze strany druhé žalované má reálný základ. Uvedené výroky neshledal soud prvního stupně jako objektivně způsobilé zasáhnout do občanskoprávní sféry žalobce, navíc dovodil, že požadovaný výrok, jímž by byla žalovaným uložena povinnost zdržet se veškerých tvrzení o žalobci v rozsahu jak vyjmenovaném, tak i v rozsahu dalších nepravdivých, dehonestujících a urážlivých tvrzení, není možno vyhovět již proto, že takovýto požadovaný výrok soudu je po materiální stránce nevykonatelný. Není totiž zřejmé, o jaká další nepravdivá, dehonestující a urážlivá tvrzení se má jednat. Pokud žalobce navrhoval uložit povinnost žalovaným odstranit z webových stránek druhé žalované text nazvaný „ Upozornění!!! E. H. O. B. “, pak soudu prvního stupně nebylo zřejmé, o jakou formu satisfakce se vlastně jedná, neboť tímto jednáním by žalované toliko odstranily označení určitého textu, ale text by zde zůstal. K požadované omluvě pak soud uzavřel, že text koresponduje s první výrokovou částí, opět by se nemohlo jednat o přiměřenou satisfakci, protože není zřejmé, jaká další nepravdivá, dehonestující a urážlivá tvrzení o žalobci byla uveřejněna. Zamítavý výrok ohledně požadavku na zaplacení finanční satisfakce odůvodnil tím, že k prokázání tvrzení, že došlo jednáním žalovaných k neoprávněnému zásahu do osobnostní sféry žalobce v tak závažné míře, že morální satisfakce není postačující, nenavrhl žalobce další důkaz, pouze tvrzení o výši ztrát v obchodování a omezil se na tvrzení, že jednání žalovaných poškodilo jeho rodinu.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. února 2011, č. j. 1 Co 476/2009-165 potvrdil rozsudek ve výrocích I., II., III. a V. (výrok IV. o peněžní satisfakci nebyl odvoláním napaden) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že tvrzení žalobce, uvedená v žalobě, jsou natolik široká a postihující škálu jednání obou žalovaných, že z nich nelze objektivně zjistit, v jakém konkrétním jednání ten který žalovaný žalobce poškozuje. Z obsahu spisu vyplynulo, že účastníci byli v minulosti svázáni v dané věci nekonkretizovaným, nicméně jistým obchodním jednáním. Zřejmě v jejich partnerství došlo k určité roztržce, narušení obchodních vztahů pak žalobce nepochybně nelibě nese a nelibě je nese první i druhá žalovaná. Přesto z celé věci vyplývá, že se mezi účastníky jednalo o obchodní případy, a proto odvolací soud zdůrazňuje, že jakékoliv porušení obchodních vztahů mezi účastníky je namístě řešit podle té které skutkové podstaty, která se na narušení obchodních vztahů vztahuje. Rozhodně není namístě řešit nerovnovážné obchodní vztahy formou žaloby na ochranu osobnosti. Pokud soud prvního stupně, že žalobce používá činnost druhé žalované jako krycí nástroj pro získání osobního prospěchu (letenky, ubytování pro určité obchodní partnery), je toto pravdivé a z důkazů, provedených před soudem prvního stupně vyplývá. Nelze tedy tímto tvrzením na internetových stránkách narušit osobnostní práva žalobce. Pravdivá je rovněž skutečnost, že na žalobce bylo podáno několik trestních oznámení. Zjištění, že žalobce na jakékoliv upozornění ohledně obchodní činnosti jeho osoby reaguje nepřiměřeně, se podává z obsahu e-mailu, který četl odvolací soud při odvolacím jednání. Odvolací soud uzavřel, že mají-li žalobce a obě žalované rozpory v řešení obchodních případů, pak je namístě, aby je řešili příslušnými právními prostředky, nikoliv však žalobou na ochranu osobnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání. Žalobce ohlašuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (odvolací soud aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil) s tím, že otázka zásadního právního významu bude dále specifikována. Dovolatel podrobně rekapituluje řízení před soudy obou stupňů. Odvolacímu soudu vytýká příliš formalistické pojetí, když se v podstatě omezil na obecné hodnocení dotčených výroků žalovaných jako nikoliv dehonestujících, aniž by se současně dostatečně vypořádal s okolnostmi, za nichž byly a jsou zveřejněny. Ve vztahu k jednotlivým sdělení žalovaných o žalobci jako osobě, na niž byla podána trestní oznámení, dovolatel uvádí, že není podstatné, zda trestní oznámení byla, či nebyla podána, ale jakým způsobem vyznívá sdělení žalovaných jako celek. Další výtka směřuje k nesprávným zjištěním, že žalobce vystupoval ve společnosti Swiss Export Bank. Soudu rovněž vytýká, že v řízení neprovedl celou řadu žalobcem označených důkazů. Navrhl proto, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 22. 2. 2011, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1.7.2009).
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Poté, co dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř. se zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání v označené věci není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (nejedná se o měnící rozhodnutí odvolacího soudu), ani podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo jeho dřívější rozhodnutí, v němž rozhodl jinak), ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006).
V dané věci žalobce žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu, v podaném dovolání nevymezil, ačkoliv tak v úvodu dovolání přislíbil. Důvody pro které žalobce napadá rozhodnutí odvolacího soudu se soustředí na vady dokazování, kterými jsou zatížena rozhodnutí soudů obou stupňů, čímž dovolatel de facto polemizuje se skutkovými zjištěními, která po provedeném řízení učinil soudu prvního stupně a z nichž při meritorním rozhodování vycházel také odvolací soud. Protože se při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel ve svém dovolání konkrétně vymezí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2001, nebo usnesení téhož soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002), je z uvedeného zřejmé, že při absenci takové otázky dovolací soud zde nemá žádného procesního podkladu k věcnému přezkumu takto dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Jinými slovy řečeno, není-li taková právní otázka v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího soudu, danými zejména §242 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. 22 Cdo 1762/2007).
Žalobci se při absenci vymezení právní otázky zásadního právního významu v podaném dovolání tedy nepodařilo dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. c) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) založit. Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vztahuje-li tedy žalobce další výtky k neúplně zjištěnému skutkovému stavu (§241a odst. 3 o.s.ř.), jde o výtky k nimž nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. listopadu 2012
JUDr. Pavel Pavlík,v. r.
předseda senátu