ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.35.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 35/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně E. K. , zastoupené JUDr. Pavlínou Širůčkovou, advokátkou v Praze 1, Panská 6, proti žalované 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16 a 2) České republice – Ministerstvu zemědělství – Ústřední pozemkový úřad , se sídlem v Praze 1, Těšnově 17, o 5.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 98/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2011, č.j. 70 Co 323/2011 - 91, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2011, č. j. 70 Co 323/2011 - 91, se v části výroku I., kterou byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 10. 2010, č. j. 22 C 98/2008 – 63, a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. 10. 2010, č. j. 22 C 98/2008 – 63, uložil žalované jednající Ministerstvem zemědělství povinnost zaplatit žalobkyni částku 29.400,- Kč (výrok I.), žalované jednající Ministerstvem spravedlnosti částku 33.600,- Kč (výrok II.), co do částky 4,937.000,- Kč žalobu zamítl (výrok III.) a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV. a V.). Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy, způsobené jí nepřiměřenou délkou restitučního řízení, vedeného nejprve před Okresním úřadem v Ústí nad Labem (pozemkovým úřadem) a následně u Okresního soudu v Ústí nad Labem.
Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná jednající Ministerstvem zemědělství je povinna zaplatit žalobkyni dalších 19.600,- Kč a žalovaná jednající Ministerstvem spravedlnosti dalších 22.400,- Kč, jinak tento rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze skutkových zjištění, že žalobkyně uplatnila restituční nárok u Pozemkového úřadu v Ústí nad Labem žádostí ze dne 4. 3. 1992. Dne 21. 5. 1992 bylo řízení přerušeno, kdy v průběhu let 1992 až 1994 byla žalobkyně vyzývána k předložení dokladů nezbytných pro vydání rozhodnutí. Dne 19. 7. 1995 byly tyto dokumenty žalobkyní předloženy a pozemkový úřad v průběhu let 1995 až 1997 pravomocně rozhodl o vlastnictví k většině nárokovaných nemovitostí. O zbývající nemovitosti, která je v držení Muzea města Ústí nad Labem, vydal dne 13. 5. 1998 pozemkový úřad rozhodnutí, kterým žalobkyni vyhověl. Toto rozhodnutí bylo dne 10. 6. 1998 napadeno povinnou osobou odvoláním, na podkladě kterého bylo rozsudkem Krajského soudu Ústí nad Labem ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 16 Ca 250/98, rozhodnutí pozemkového úřadu zrušeno a věc byla vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení s tím, že nebyla dostatečně prokázána existence restitučního titulu. Pozemkový úřad rozhodl dne 14. 4. 1999, že žalobkyně není vlastníkem předmětné nemovitosti, což napadla žalobkyně opravným prostředkem. Věc byla předložena k rozhodnutí Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Ten ji z důvodu své místní nepříslušnosti postoupil usnesením ze dne 9. 6. 1999 Městskému soudu v Praze, který vedl toto řízení pod sp. zn. 38 Ca 225/99. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2000 zrušil rozhodnutí pozemkového úřadu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť pozemkový úřad nezjistil existenci či neexistenci restitučního titulu. Dne 3. 11. 2000 pozemkový úřad opět rozhodl, že žalobkyně není vlastníkem posuzované nemovitosti, což žalobkyně napadla dne 4. 12. 2000 opravným prostředkem. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 28 Ca 420/2000, opětovně zrušil rozhodnutí pozemkového úřadu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Další rozhodnutí o vlastnictví k daným nemovitostem pozemkový úřad vydal až dne 30. 11. 2005. Žalobkyně je napadala žalobou k Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, vedenou pod sp. zn. 12 C 551/2005. Podáním ze dne 27. 11. 2006 požádala o odstranění průtahů řízení. Usnesením ze dne 19. 5. 2008 bylo nařízeno jednání na 12. 9. 2008, které bylo kvůli nemoci soudkyně odročeno na neurčito. O předmětné žalobě nebylo do rozhodování soudů nižších stupňů v této věci rozhodnuto.
Soud prvního stupně uzavřel, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. Délka řízení 18 let, které není dosud skončeno, je nepřiměřená a současně byla poznamenána obdobím nečinnosti správního orgánu i soudu v délce nejméně šesti let, čímž vznikla žalobkyni nemajetková újma. Při výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z částky 15.000,- Kč za každý jeden rok nepřiměřeně dlouhého řízení počínaje druhým rokem. Do celkové délky nezapočetl počáteční období v letech 1992 - 1995, neboť v této době bylo řízení přerušeno kvůli nesoučinnosti žalobkyně, spočívajícím v nedoplnění dokladů nezbytných pro rozhodnutí o restitučním nároku, což nelze klást k tíži státu. Vzhledem k tomu dospěl k celkové délce řízení 15 let, a tím pádem k základní částce odškodnění 210.000,- Kč. Na základě složitosti věci, zejména po stránce skutkové, ponížil základní částku o 40 %. Složitost věci spatřoval primárně ve vyřešení otázky, zda vzdání se přídělu bylo učiněno pod nátlakem. O dalších 10 % snížil základní částku odškodnění kvůli počtu orgánů, které ve věci rozhodovaly (čtyřikrát správní orgán, třikrát krajský soud, jedenkrát okresní soud). Snížení základní částky o dalších 20 % založil soud prvního stupně na nižším významu řízení pro žalobkyni, neboť se nejednalo o historický majetek její rodiny, nýbrž o příděl a navíc většina majetku byla žalobkyni vydána již v polovině devadesátých let. Neshledal pak žádné okolnosti opodstatňující zvýšení základní částky. Výsledná částka přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu tak činila 63.000,- Kč, kterou rozdělil mezi příslušné organizační složky státu v poměru odpovídajícímu době, po kterou bylo (v odškodňovací délce) řízení vedeno před správním orgánem (7 let) a před soudy (8 let).
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že pokud bylo řízení zahájeno v roce 1992 a doposud není ukončeno, je zjevné, že trvá nepřiměřenou dobu, čímž došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené době podle §13 odst. 1, 2 zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk). V příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem vznikla žalobkyni nemajetková újma. Aproboval také závěr soudu prvního stupně ohledně skutkové složitosti věci, kdy bylo nezbytné posoudit otázku, zda ke vzdání se přídělu došlo pod nátlakem, což kladlo větší nároky na dokazování. Pochybení však dle něj nastalo ve snížení základní částky jednak pro složitost věci o 40 % a současně o dalších 10 % vzhledem k počtu orgánů, které ve věci rozhodovaly. Složitost věci v sobě zahrnuje i počet orgánů, které v dané věci rozhodovaly, přičemž toto nelze klást k tíži žalobkyně, když docházelo k rušení rozhodnutí správního orgánu (pozemkového úřadu) na základě opakovaně nevyhovující důkazní situace. Naproti tomu zcela souhlasil se snížením základní částky o 20 % s ohledem na nižší význam řízení pro žalobkyni, který nalézací soud správně shledal na základě toho, že se nejednalo o historický majetek rodiny žalobkyně a většina požadovaných nemovitostí byla žalobkyni vrácena již v letech 1995 - 1997. Odvolací soud rovněž vycházel z délky řízení 15 let, když období 1992 - 1995 nezohlednil do celkové délky řízení pro nečinnost žalobkyně v této době. Jako odpovídající částku v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu stanovil 15.000,- Kč za každý rok trvání řízení počínaje druhým rokem, čímž dospěl ke stejné základní částce jako soud prvního stupně (210.000,- Kč). Tu ponížil na základě výše uvedeného o 30 % pro složitost věci a o 20 % s ohledem na nižší význam řízení. Takovéto snížení totiž respektuje judikaturu Nejvyššího soudu, podle které by obecně snížení základní částky odškodnění nemělo přesahovat 50 %. Dospěl tak k výsledné částce přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši 105.000,- Kč, čímž žalobkyni přiznal další částku 42.000,- Kč, kterou pak rozdělil mezi organizační složky státu totožným způsobem, jako soud prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, napadla žalobkyně dovoláním, jež považuje za přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Domnívá se, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Pochybení žalobkyně spatřuje v hodnocení významu řízení pro sebe odvolacím soudem jako nižšího, a tedy snížení přiznaného odškodnění z tohoto důvodu. Předmětné řízení má pro ni naopak velmi vysoký význam a průtahy v něm způsobené negativně působí na její zdravotní a psychický stav. Její rodina byla předchozím režimem politicky perzekuována a opakovaně nucena opouštět své bydliště. V dané věci nebylo doposud rozhodnuto, na což odvolací soud nebral ohled a způsobil jí tak další trauma a křivdu. Dovolatelka v této otázce považuje za rozhodné, že se jednalo o majetek jejích rodičů, kteří o něj nedobrovolně přišli a museli se nuceně odstěhovat. Odmítá také jako důvod sníženého významu to, že jí byla vrácena většina požadovaných nemovitostí. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009, kde bylo konstatováno, že pokud ESLP ve své judikatuře určil některá řízení, která mají pro účastníky zvýšený význam, neznamená to, že všechna ostatní řízení mají pro účastníky význam malý. V další části dovolání žalobkyně brojí proti postupu soudu, který za období od roků 1992 - 1995 nepřiznal odškodnění, neboť neposkytovala spoluúčast a nepředkládala podklady, které po ní byly požadovány. Pochybení však dle dovolatelky nenastalo u ní, ale u pozemkového úřadu, když tyto podklady dodala hned při podání žádosti a navíc je na základě výzev opakovaně pozemkovému úřadu zasílala. Průtahy řízení v letech 1992 - 1995 způsobené pozemkovým úřadem proto nemohou jít k její tíži, když požadovanou součinnost opakovaně poskytovala.
V doplnění dovolání uplatňuje dovolatelka výhrady vůči postupu odvolacího soudu, který sice uvedl, že počet orgánů, jež o věci rozhodovaly nelze klást k tíži žalobkyně, avšak za stavu, kdy rozhodnutí pozemkového úřadu byla opakovaně rušena soudy z důvodu vadného provádění dokazování, přesto snižuje odškodnění z důvodu složitosti věci. Zmíněný soud tak řádně nezdůvodnil, proč snižuje odškodnění pro složitost věci právě o 30 %, když veškerá pochybení, způsobující zcela nepřiměřenou délku řízení, leží na straně žalované. Současně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1531/11, neboť je přesvědčena, že soudy nižších stupňů nepostupovaly v jeho smyslu. Nakonec uvádí, že pokud pozemkový úřad rozhodl v letech 1995 - 1997 o většině jejího majetku, pak správným postupem mohl o věci rozhodnout již v roce 1995.
Žalovaná jednající ministerstvem spravedlnosti se k dovolání nevyjádřila.
Žalovaná jednající ministerstvem zemědělství ve vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje s veškerou argumentací odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 - viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. (dále jen o. s. ř.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Dovolací soud nepřihlédl k doplnění dovolání ze dne 5. 12. 2011, ve kterém dovolatelka rozšiřuje dovolání také o výhrady k posouzení kritéria postupu orgánu veřejné moci (§31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk), neboť bylo podáno po lhůtě určené k podání dovolání, jež uplynula dne 28. 11. 2011 (§242 odst. 4 o. s. ř. a contrario, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 309/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 365).
Namítá-li žalobkyně v dovolání, že nezapříčinila průtahy v řízení v letech 1992 - 1995, a dodává, že tyto průtahy byly způsobeny výhradně pozemkovým úřadem, jedná se o námitku proti skutkovým zjištěním, která nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. K této námitce, jež by mohla být podřazena pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., proto nelze v souladu s §237 odst. 3 o. s. ř. při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Nesouhlasí-li žalobkyně s tím, že poskytnuté zadostiučinění bylo sníženo (právě) o 30 % z důvodu skutkové složitosti věci, pak dovolací soud znovu opakuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009 Tento rozsudek je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz.
), že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v posuzované věci není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %).
Samotné posouzení kritéria složitosti věci (§31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) je přitom v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, část IV., uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“) a proti němu brojící dovolací námitka proto zásadní význam rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. nepřiznává.
Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro posouzení otázky významu předmětu řízení pro poškozenou (dle §31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), ohledně které představuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení (§237 odst. 3 o. s. ř.), než jakého bylo dosaženo v judikatuře soudu dovolacího.
Dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud již ve svých dřívějších rozhodnutích uvedl (srov. např. rozsudek ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009), že restituční řízení nelze stavět naroveň běžnému majetkoprávnímu sporu, neboť výsledkem restitučních řízení by mělo být alespoň částečné zmírnění křivd. Primárním účelem tzv. restitučních předpisů, a tedy i na jejich základě vedených řízení, je zmírnit následky některých majetkových křivd, které se udály v letech 1948 až 1989 (viz např. preambule k zákonu č. 229/1991 Sb.). Již s ohledem na to, že výsledkem restitučních řízení by mělo být alespoň částečné zmírnění křivd (byť i „jen“ majetkové povahy), a to křivd, které byly mnoha současnými účastníky neseny v době zahájení řízení již po několik desetiletí, je třeba takovým řízením přiznat zásadní povahu, pro niž by soudy přes veškerou procesní, skutkovou či právní složitost měly jednat tak, aby bylo možno řízení co nejrychleji skončit pravomocným rozhodnutím. Skutečnost, že se nejednalo o historický majetek rodiny žalobkyně, jakož i to, že žalobkyni byla většina majetku již vydána, nic nemění na povaze restitučního nároku, a tím pádem ani na významu předmětu řízení pro žalobkyni. Odvolací soud proto pochybil, pokud posoudil význam předmětu řízení pro žalobkyni jako nižší a z toho důvodu snížil základní částky zadostiučinění o 20 %.
Nadto Nejvyšší soud připomíná, že neexistence okolností zakládajících předpoklad vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010), nevede sama o sobě k závěru o nižším, ale o standardním významu předmětu řízení, který se z daného důvodu neprojeví snížením ani zvýšením základní částky odškodnění.
Z uvedených důvodů dovolací soud podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle §243b odst. 3 věta první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Při novém rozhodování ve věci odvolací soud neopomene zhodnotit i podíl postupu orgánů veřejné moci (§31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) na celkové délce řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009 a část IV. Stanoviska). Zásadně by totiž mělo platit, že se na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, projeví kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela. Řečeno jinak, přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. srpna 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu