ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.356.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 356/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci pana J. H. , t.č. v Psychiatrické léčebně v Praze 8, Ústavní 91, omezeného ve způsobilosti k právním úkonům, zastoupeného Městskou částí Praha 7, se sídlem úřadu MČ v Praze 7, Nábřeží Kapitána Jaroše 1000/7, jako veřejným opatrovníkem, pro toto řízení zastoupen JUDr. Lenou Džmuráňovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Perštýně 1, v řízení o návrhu pana J. H. na vrácení způsobilosti k právním úkonům, vedené pod sp. zn. P 286/2009 u Obvodního soudu pro Prahu 8, k dovolání J. H. proti rozsudku Městskému soudu v Praze ze dne 8. února 2011, č.j. 15 Co 521/2010 – 254, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2011, č.j. 15 Co 521/2010 – 254, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. července 2010, č.j. P 286/2009-231, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl dne 14. července 2010, č.j. P 286/2009 – 231, tak že zamítl návrh J. H. na vrácení způsobilosti k právním úkonům a určil, že mu nepřísluší po dobu jednoho roku od právní moci rozhodnutí podat návrh na vrácení způsobilosti k právním úkonům a současně nepřiznal státu právo na náhradu nákladů řízení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že pan J. H. je již 10 hospitalizován v Psychiatrické léčebně v Bohnicích, přičemž jde též o výkon ochranné psychiatrické léčby. Rozsudkem ze dne 7. 5. 2008 byl omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že je způsobilý činit pouze právní úkony majetkové povahy, jejichž hodnota nepřesahuje částku 7.000,- Kč, neboť pan H. trpí chronickou paranoidní schizofrenií s postpsychotickým defektem, tato porucha je trvalého rázu a posuzovaný nemá náhled na svoji chorobu. Soud prvního stupně nechal vypracovat znalecký posudek, který podal znalec odlišný od těch znalců, kteří zdravotní stav posuzovali již dříve, a bylo zjištěno, že pan H. i nadále trpí reziduální schizofrenií, tj. závěrečným průběhovým stádiem schizofrenního procesu, tato probíhající psychóza zcela rozvrátila jeho osobní a společenský život a trvající symptomy jej nutí k azylové hospitalizaci. Choroba má nepříznivý průběh a není jen přechodná, pacient na ni nemá náhled, chápe svoji aktuální situaci zkresleně, přetrvává u něho systematizovaný paranoidní blud, a proto stávající omezení posuzovaného, podle znalce odpovídá jeho zdravotnímu stavu a nutné ochraně. Proto soud prvního stupně zamítl návrh na vrácení způsobilosti a s poukazem na ustanovení §186 odst. 3 o. s. ř. a po zjištění, že v horizontu jednoho roku nelze očekávat zásadní zlepšení zdravotního stavu pana H., rozhodl, že jmenovanému nepřísluší právo podat návrh na vrácení způsobilosti k právním úkonům. Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání. Veřejný opatrovník navrhl potvrzení napadeného rozhodnutí.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“), potvrdil dne 8. 2. 2011, č.j. 15 Co 512/2010 – 254, rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu odvolacího řízení. Odvolací soud jen plně odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zdůraznil, že ohledně zdravotního stavu posuzovaného soud poukazuje na znalecké posouzení, neboť soud sám nedisponuje odbornými znalostmi, které by umožňovaly udělat si samostatně úsudek o jeho zdravotním stavu.
Navrhovatel podal prostřednictvím své advokátky dovolání k Nevyššímu soudu, ve kterém se domáhá, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a celou věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a dále namítá, že omezení způsobilosti zasahuje do osobnostní integrity občana, jakož i do ústavně zaručených práv (tj. způsobilosti mít práva, právo na soukromý a rodinný život, volební právo) a soudy by při používání institutu omezení způsobilosti k právním úkonům měly šetřit smysl a podstatu základních práv a svobod. Dovolatel spatřuje zásadní rozpory ve znaleckém posudku ze dne 31. května 2010, který byl vyžádán soudem prvního stupně pro účely řízení o vrácení způsobilosti k právním úkonům, neboť jeho zdravotní stav nebyl vyhodnocen zcela správně, má za to, že je schopen samostatného bydlení, dokáže se sám o sebe postarat, a tudíž jeho pobyt v psychiatrické léčebně není nutný. Dále má za to, že soudy vycházely jen z jednoho znaleckého posudku, což vidí jako nedostatečné. Dovolatel se domnívá, že postup soudů je ryze formalistický, bez snahy o individuální přístup, s nekritickým přejímáním závěrů znaleckého posudku, v němž byly de facto formulovány odpovědi na dotazy soudu prvního stupně, které překračují meze odborného posouzení a zasahují přímo do rozhodování soudu s tím, že dávají přímý návod jak mají soudy v dané věci rozhodnout, a proto nelze rozhodnutí chápat jako rozhodnutí nezávislého soudu, ale soudního znalce. Navrhovatel má za to, že na jeho straně v současné době neexistují žádné důvody, které by měly za následek, aby jeho způsobilost k právním úkonům měla být i nadále omezena a současně také, aby musel i nadále setrvávat v psychiatrické léčebně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 8. února 2011, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1. 7. 2009).
Z ustanovení §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí řešil právní otázku podmínek pro zamítnutí návrhu na vrácení způsobilosti k právním úkonům odlišně od judikatury Nejvyššího soudu, v důsledku čehož je třeba dospět k závěru, že dovolání dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné a také(jak bude rozvedeno níže) důvodné.
Institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, případně omezení způsobilosti k právním úkonům není sankcí, nýbrž opatřením sloužícím především ochraně zájmu samotných fyzických osob, které pro svůj duševní stav nejsou schopny činit s dostatečnou vlastní odpovědností právní úkony. Jedná se rovněž o ochranu osob, které s takovými fyzickými osobami vstoupily do právních vztahů. Pokud totiž fyzická osoba, která byla zbavena způsobilosti k právním úkonům podle §10 odst. 1 obč. zák. nebo osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena podle §10 odst. 2 obč. zák. učiní právní úkon, ke kterému je podle rozhodnutí soudu o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům nezpůsobilá, půjde o právní úkon neplatný (absolutně) podle §38 odst. 1 obč. zák. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2009, sp.zn. 30 Cdo 2542/2008). Omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům znamená opatření, které představuje nezbytné omezení, jež může trvat pouze po nezbytně nutnou dobu, dokud důvody, které k omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům vedly, trvají (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 4582/2008). Je současně nutno připomenout, že Ústavní soud např. mimo jiné ve svém nálezu ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07, fakticky vyšel z úvah, že je třeba se vyvarovat zásahu do ústavně chráněných práv, konkrétně do způsobilosti mít práva (čl. 5 Listiny základních práv a svobod), kdy je nezbytné vyloučit postup, který by nesl rysy charakterizované formálním, schématickým pohledem na projednávaný případ, bez snahy o individuální přístup ke každému jednotlivému případu s naprosto nekritickým přejímáním závěrů znaleckých posudků, v nichž jsou mnohdy formulovány odpovědi na dotazy soudů, které překračují meze odborného posouzení a zasahují přímo do rozhodování soudů tím, že dávají přímý návod, jak má soud ve věci rozhodnout. Soudní rozhodnutí pak není rozhodnutím nezávislého soudu, ale soudního znalce.
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat na shodné právní závěry právní doktríny a judikatury (především) Ústavního soudu, od nichž není pochopitelně žádného důvodu se ani v této věci jakkoliv odchylovat. Zejména, že pro posouzení, co je duševní porucha, má zásadní význam odborné lékařské stanovisko reprezentované znaleckým posudkem, a že znalecký posudek je tak jedním ze základních důkazních prostředků v řízení, v němž má být rozhodnuto o způsobilosti člověka činit právní úkony, když je přitom nutno zcela odmítnout tendence, kdy se soud spokojí jen se znaleckým posudkem jako s jediným důkazem a nekriticky převezme jeho závěry, aniž je jinak ověří (k takové praxi se judikatura záporně stavěla i v období totalitního státu; srov. např. R 44/1967 nebo R 3/1979).
Dále, že má být zjištěno, jak se dotyčná osoba skutečně chová, jak se projevuje ve styku s lidmi, jak obstarává svoji domácnost a jak hospodaří se svým majetkem, a že znalci pak mají být při výslechu s výsledky těchto zjištění konfrontováni a vyjádřit se k nim, zatímco soud musí zvážit a rozhodnout, zda je k omezujícímu zásahu do způsobilosti činit právní úkony vůbec důvod (Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 – 459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, str 109). Ústavní soud pak ve svém nálezu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09, učinil z ústavně právního hlediska podrobný instruktivní rozbor institutu zbavení (omezení) způsobilosti k právním úkonům, z něhož lze pro účely této věci vyjmout následující právní argumentaci:
„Při soudním rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům bude vždy třeba důsledně dbát toho, aby nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných statků, v jejichž prospěch mají být základní práva omezovaného umenšena, přičemž jako krajní mez (k níž ne vždy je ovšem z hlediska principu proporcionality možné dospět) je třeba respektovat mez stanovenou čl. 4 odst. 4 Listiny. Z tohoto pohledu je také ústavně značně problematický institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, který je evidentním reliktem starého režimu. [Je jistě vypovídající, že zbavení způsobilosti k právním úkonům, resp. zbavení svéprávnosti, neznají právní řády západních sousedních států Rakouska a Německa, a od 1. 1. 2009 zmizel tento institut i z francouzského code civil, přičemž z pozdějšího data lze usuzovat na to, že jde o důsledek (poněkud zpožděné) francouzské akceptace normativního působení základních práv i na činnost zákonodárce.] Obecné soudy vždy musí zvážit všechny mírnější alternativy [bod 23 písm. c)], kterými by bylo možno ještě dosáhnout sledovaného cíle v podobě ochrany konkrétně označených konkurujících práv či veřejných zájmů vyvoditelných z ústavního pořádku, přičemž omezení způsobilosti k právním úkonům musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům, resp. vyjádřeno jazykem základních práv – k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. Jinak řečeno – při rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům (resp. o jeho rozsahu) se musí důsledně uplatňovat subsidiarita tohoto opatření (na tento ústavně normativní princip plynoucí ze samotné podstaty materiálního právního státu – viz body 19, 20, 21 - ostatně reaguje i připravovaná nová kodifikace občanského práva).... v případech rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům soud (je) povinen identifikovat v konkrétním případě se uplatňující konkurující právo či statek nebo zájem chráněný ústavním pořádkem, kvůli nimž má dojít k omezení svrchu označených základních práv osoby, jíž má být omezena způsobilost k právním úkonům. V souvislosti s tímto požadavkem je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Předlistopadové soudnictví mělo za to, že zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům je opatřením, které má chránit a nikoli poškozovat nebo ohrožovat zájmy ve způsobilosti omezovaného občana (blíže viz Ze zprávy o úrovni řízení a rozhodování soudů České socialistické republiky ve věcech způsobilosti k právním úkonům, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR, Cpj 160/76 ze dne 18. 11. 1977, R 3/79). V současném právním prostředí, utvářeném českým ústavním pořádkem, je třeba tuto ideu (která tehdy vycházela z dosažené totožnosti zájmu jednotlivce, celé společnosti a státu tak, jak tuto zájmovou jednotu presumovala Ústava ČSSR z roku 1960, demonstrujíc skrze ní dosažení socialismu – k uvedenému problému blíže Wagnerová E.: Základní práva, in Komunistické právo v Československu, Kapitoly z dějin bezpráví, M.Bobek/P.Molek/V.Šimíček (eds.), Masarykova univerzita, 2009, s.330 – 363) modifikovat jednak oddělením zájmů jednotlivce, společnosti a státu (jak je běžné v ústavněprávní teorii demokratických liberálních států), a dále vycházet z myšlenky přednosti zásadně svobodného, autonomního jednotlivce, kterému nesmí být ze strany státu znemožňováno realizovat svou představu o štěstí vnucováním ochrany státu tam, kde si jednotlivec, popř. za pomoci rodiny, dokáže pomoci sám (princip subsidiarity odvíjející se z uznání důstojnosti jednotlivce, který byl poprvé výslovně jako princip definovaný v encyklice papeže Pia XI. Quadragesimo anno z roku 1931).“
Jak vyplývá z velmi stručného odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se plně ztotožnil s úvahami i závěry soudu prvního stupně pouze na ně odkázal a potvrdil tak, že vyšetřovaný trpí duševní chorobou, která není jen přechodná. Odvolací soud se nicméně nezabýval jeho aktuálním zdravotním stavem a tím, zda musí být skutečně omezen ve způsobilosti k právním úkonům v daném rozsahu, tj. zda je navrhovatel způsobilý činit pouze právní úkony majetkové povahy, jejichž hodnota nepřesahuje 7.000,- Kč, ale není již schopen činit žádné další právní úkony. A to i vzhledem k tomu, že opatrovník p. B. V. při výslechu ze dne 14. 7. 2010 uvedl, že vyšetřovaný není schopen samostatného bydlení, ale bydlet v chráněném bydlení by navrhovatel zvládnout mohl. Ani soud prvního stupně, ani odvolací soud ve svém rozsudku neuvedly, jak konkrétně je nebo může být navrhovatel nebezpečný sobě nebo svému okolí a jestli situaci navrhovatele nelze alternativně řešit mírnějšími prostředky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sp.zn. 30 Cdo 3580/2010). Nebyly spolehlivě a úplně zjištěny ani osobní poměry navrhovatele, tedy jak se projevuje v sociálních interakcích s ostatními (např. zdravotnickým personálem v léčebně, spolupacienty), bylo jen zjištěno, že navrhovatel má negativistický přístup k opatrovníkovi a současná spolupráce mezi nimi není kvalitní.
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí proto z hlediska uplatněného dovolacího důvodu není možno považovat za správné. Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu s přihlédnutím k ustanovení §243b odst. 2 a 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení. K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. března 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu