ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3906.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3906/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně Z. P. , právně zastoupené Mgr. Michalem Pokorným, advokátem ve Společné advokátní kanceláři Korbař, Pokorný a spol., se sídlem Praha 2, Lublaňská 507/8, proti žalovaným 1) R. V. , 2) České pojišťovně, a.s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, identifikační číslo organizace 45272956, s adresou pro doručování Praha 4, Kaplanova 8, o ochranu osobnosti, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 25/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2011, č.j. 1 Co 303/2010-213, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl dne 28. května 2010, č.j. 37 C 25/2005-194, tak, že uložil prvé žalované zaplatit žalobkyni částku 50.000,- Kč v měsíčních splátkách po 5.000,- Kč vždy ke každému 15. dni v měsíci, počínaje 15. říjnem 2010 do zaplacení, pod ztrátou výhody splátek (odst. I výroku) a současně zamítl žalobu, že žalovaná 1) a 2) jsou povinny zaplatit tuto částku společně a nerozdílně (odst. II výroku) a zamítl žalobu, aby žalované 1) a 2) byly povinny zaplatit žalobkyni částku 150.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku společně a nerozdílně (odst. III výroku). Soud prvního stupně současně rozhodl o nákladech řízení (odst. IV a V výroku).
Soud prvního stupně dovodil, že žaloba na ochranu osobnosti byla podána po právu, když bylo prokázáno, že 1) žalovaná zavinila dopravní nehodu, při níž zemřel manžel žalobkyně. První žalovaná řídila osobní automobil Mitsubishi, reg. značky 3 S0 0453, když zachytla na přechodu pro chodce manžela žalobkyně, který přecházel na zelený signál a první žalovaná poté následně z místa dopravní nehody odjela. První žalovaná byla dne 18. 10. 2004, sp. zn. 4 T 108/2004, uznána vinnou ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení §224 odst. 1, 2 trestního zákona a ze spáchání trestného činu neposkytnutí pomoci podle ustanovení §208 trestního zákona.
Soud prvního stupně dospěl k názoru, že došlo k neoprávněnému zásahu do soukromí a rodinného života žalobkyně, neboť ta žila v harmonickém manželství s manželem více než 50 let, byli si oporou a po jeho smrti došlo k radikální změně kvality života u žalobkyně. Proto soud prvního stupně přiznal žalobkyni finanční satisfakci v celkové výši 100.000,- Kč (a to už rozsudkem ze dne 7. 3. 2008 ve znění usnesení ze dne 29. 7. 2008, č.j. 37 C 25/2005-157, žalobkyni soud přiznal 50.000,- Kč, a v této části rozhodnutí už nabylo právní moci). Soud prvního stupně přihlédl k tomu, že prvé žalované skončila mateřská dovolená a že je vedena na Úřadu práce a má výhledově možnost být zaměstnána a také ke skutečnosti, že již byla pravomocně odsouzena trestním rozsudkem, čímž se žalobkyni dostalo jisté morální satisfakce. Dále soud prvního stupně zohlednil fakt, že má dvě malé děti a byla pravomocně odsouzena k náhradě škody 1,000.000,- Kč za spáchání trestného činu podvodu, proto soud prvního stupně usoudil, že vyšší částka by pro první žalovanou byla likvidační. Ohledně druhé žalované soud prvního stupně uvedl, že není pasivně legitimována, a proto po ni ani nelze požadovat zaplacení přiznané satisfakce společně a nerozdílně.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dne 29. 3. 2011, č.j. 1 Co 303/2010-213, změnil rozsudek soudu první stupně ve vztahu k první žalované tak, že je prvá žalovaná je povinna žalobkyni zaplatit dalších 50.000,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve vztahu k druhé žalované se rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích II, III a V soud prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě došlo k zásahu do soukromí a práva na rodinný život žalobkyně. Zdůraznil navíc, že jednání prvé žalované bylo případem hrubé a jednoznačné nedbalosti, a že odsouzením prvé žalované se dostalo žalobkyni zadostiučinění a je nerozhodné, zda to tak sama žalobkyně vnímá či ne. Odvolací soud nicméně uvedl, že nelze přihlédnout k tomu, že prvá žalovaná je povinna k náhradě škody v částce 1,000.000,- Kč, neboť nelze přehlížet, že tuto peněžní újmu si sama svou trestnou činností způsobila; proto zvýšil přiznanou částku o dalších 50.000,- Kč. Současně sdílel i názor, že druhá žalovaná není pasivně legitimována, neboť zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu z provozu motorových vozidel, se vztahuje pouze na škody vymezené v ustanovení §6 tohoto zákona, kdy náhrada nemajetkové újmy z titulu ochrany osobnosti zde uvedena není a nemá ani povahu náhrady škody.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“), kdy ho napadla pouze do odst. I výroku a navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
Přípustnost dovolání opírá dovolatelka o důvod uvedený v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., kdy se domnívá, že řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena a má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Dovolatelka se dovolává ustanovení §6 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu z provozu motorových vozidel, kdy má poškozený právo uplatnit svůj nárok přímo u příslušného pojistitele, přičemž tento zákon je promítnutím směrnice 2000/26/EC, kdy podle čl. 3 této směrnice „je každý členský stát povinen zajistit, aby poškozená strana disponovala přímým nárokem proti odpovědnému pojistiteli, pokud se jedná o jakoukoliv škodu nebo újmu způsobenou provozem motorového vozidla“. Dle dovolatelky je zřejmé, že ustanovení §6 zák. č. 168/1999 Sb. odkazuje na občanský zákoník jako na celek, tj. i na ustanovení týkající se ochrany osobnosti. Má za to, že poznámka k §6 tohoto zákona, která odkazuje na ustanovení §442 a následující občanského zákoníku není určující pro vymezení odpovědnosti, neboť takový výklad by odporoval výkladovému pravidlu rubrica non est lex a byl by protiústavní. Zák. č. 168/1999 Sb. odkázal zcela jednoznačně na občanský zákoník a nikoli pouze na poznámku pod čarou, ta je dle dovolatelky pouze legislativní pomůckou a nemůže tak stanovit závazná pravidla chování či ustanovení interpretovat. Dovolatelka má za to, že nemůže být na základě poznámky pod čarou dovozeno, že se jedná výlučně o škodu ve smyslu ustanovení §442 obč. zák. a nikoli nemajetkovou újmu na osobnostních právech, takový výklad je nesprávný, když pro újmu na osobnostních právech se promiscue používá pojem imateriální škoda.
Žalované k podanému dovolání vyjádření nepodaly.
Nejvyšší soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dál jen „o.s.ř.“), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 29. března 2011, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1. 7. 2009).
Podle §236 odst. 1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je zásadně spjata toliko s dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.]. Neuvede-li dovolatelka v dovolání žádnou takovou otázku, jež byla určující pro meritorní rozhodnutí, nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006).
Dovolatelka – ač jinak oznamuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. – žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu nevymezila a Nejvyšší soud ani neshledal, že by odvolacím soudem vyřešená právní otázka (zásah do práva na ochranu osobnosti) měla být posouzena jinak.
Dovolací soud konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Otázka vztahu zákonného pojištění vozidla k nárokům z ochrany osobnosti byla již nastolena v dovolání, o němž dovolací soud rozhodl rozsudkem ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1051/2005. Proti tomuto rozsudku Nejvyššího soudu byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 8/06 odmítl jako zcela neopodstatněnou. Uvedl zde mimo jiné, že „vymezeným chráněným statkem, na němž lze způsobit škodu, která má být podle zákona a smlouvy s pojistitelem za pojištěného uhrazena, je podle zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla „zdraví a život“, a nikoli soukromí a život rodinný, resp. jiné obdobné kategorie, z nichž teprve by bylo možné – jak činí stěžovatelé – usuzovat, že ustanovení §6 odst. 2 písm. a) zákona odkazuje i na ustanovení §11, resp. 13 obč. zák.“ a následně v témže usnesení shrnul, že „nárok posuzovaný podle §13 odst. 2 obč. zák. nebyl podřaditelný ustanovení §6 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla“.
Ústavní soud se ve svém usnesení zabýval i celkovou interpretací vztahu mezi zákonem o pojištění odpovědnosti za škodu z provozu motorových vozidel a občanského zákoníku, tak jak se jí dovolávala i dovolatelka, kde konstatoval, že není důvod takto vymezenou "škodu" neidentifikovat se shodně vyjádřenou "škodou" podle §6 zákona odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. Současně také uvedl, že z poznámky pod čarou k ustanovení §6 tohoto zákona lze činit závěry jen v širších (výkladových) souvislostech, ale zdůraznil, že odkazuje-li se zde však právě na §442 a násl. obč. zák., není bez významu, že podobný odkaz na §11 a násl. obč. zák. chybí. Zároveň uvedl, že směrnice 2000/26/EC uvádí, že v současnosti existují v členských zemích v oblasti pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel rozdíly mezi právními a správními předpisy a tyto rozdíly představují překážku volného pohybu osob a pojišťovacích služeb a cílem směrnice je tyto předpisy sblížit, tak aby bylo zajištěno řádné fungování jednotného trhu. Nicméně z žádného ustanovení směrnice však nelze dovodit, že by sbližování předpisů mělo nutně vést k rozšiřování subjektivních práv vůči odpovědnostním pojistitelům.
Z výše uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů postupovaly v souladu s aktuálně platnou judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu (srov. i rozhodnutí ze dne 31. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 4083/2010), a tudíž i dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je správné. Nejvyšší soud České republiky proto, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s ustanovením 218 písm. c) o.s.ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř., kdy dovolatelka s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2012
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D., v. r.
předseda senátu