ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.4775.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4775/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně H. V., zastoupené JUDr. Janem Kocinou, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti žalovaným 1) České republice-Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, a 2) České republice-Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, jako právní nástupkyni po zrušeném Fondu národního majetku, o zaplacení částky 1.933.447,10 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 68/2003, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2005, č. j. 20 Co 150/2005-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. 1. 2005, č. j. 12 C 68/2003-58, zamítl žalobu „s návrhem, aby první žalovaná eventuálně druhý žalovaný (Fond národního majetku) byl uznán povinným zaplatit žalobkyni částku 1.646.072,30 Kč“, druhému žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 287.374,80 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V této věci se žalobkyně domáhala proti první žalované náhrady škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s neplatným převodem vlastnického práva k privatizovaným nemovitostem (v žalobě blíže specifikované nemovitosti původního státního podniku Mlýny Plzeň), a to tím, že vynaložila náklady na opravu nemovitostí, a proti druhému žalovanému vrácení kupní ceny z neplatné smlouvy a „vydání obohacení, jež je vyjádřeno zhodnocením nemovitostí po dobu jejich užívání žalobkyní“. Podle jejího názoru za škodu odpovídá první žalovaná z titulu nezákonného rozhodnutí – usnesení vlády ČR ze dne 23. 6. 1993 o privatizaci – podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 1. 10. 1993 uzavřel druhý žalovaný se žalobkyní kupní smlouvu, na jejímž základě se stala vlastnicí nemovitostí zapsaných na LV č. 1684 k. ú. D., které Fond národního majetku nabyl na základě privatizačního projektu schváleného vládou ČR dne 23. 6. 1993, č. 339. Tyto nemovitosti byly následně převedeny na syna žalobkyně Ing. R. V. darovací smlouvou s právními účinky vkladu ke dni 21. 4. 2000. Rozhodnutím Okresního úřadu Plzeň-jih, referátu Okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. 10. 2001 a ze dne 26. 8. 2002, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 30 Ca 305/2001, se na základě uplatněného restitučního nároku ze dne 23. 12. 1992 stali vlastníky nemovitostí právní nástupci L. K. a kupní smlouva mezi druhým žalovaným a žalobkyní byla pro porušení ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, prohlášena za neplatnou. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, (nebo zákon č. 82/1998 Sb.) na danou věc nedopadají a to vzhledem k nálezům Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 380/97 a sp. zn. II. ÚS 93/99, podle nichž rozhodnutí státu o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, je rozhodnutím státu jako vlastníka privatizovaného majetku a projevem vlastníkovy vůle, který tak neodpovídá podle ustanovení speciálního zákona; žaloba vůči první žalované proto nemůže obstát. Nárok žalobkyně není dán ani vůči druhému žalovanému Fondu národního majetku, který je zvláštním zákonem zřízenou právnickou osobou, nikoliv orgánem státu. Žalobkyně pak nevložila investice do majetku druhého žalovaného, nýbrž do majetku restituentů, vůči nimž jí tím vznikl nárok z bezdůvodného obohacení, a proto žalovaní nejsou pasivně legitimováni. Opodstatněnou shledal obvodní soud žalobu proti druhému žalovanému na zaplacení částky 287.374,80 Kč z titulu vrácení kupní ceny, zaplacené žalobkyní podle smlouvy ze dne 1. 10. 1993. Dovodil, že tato smlouva je absolutně neplatná vzhledem k tomu, že na předmětné nemovitosti byl uplatněn restituční nárok, a uplatněný nárok žalobkyně na vrácení kupní ceny tak vyplývá z §457 obč. zák.; kompenzační námitku druhého žalovaného ohledně náhrady za užívání nemovitostí za důvodnou nepovažoval, neboť žalobkyně se „eventuálně“ bezdůvodně obohatila na úkor restituentů.
K odvolání žalobkyně proti zamítavému výroku a k odvolání druhého žalovaného proti vyhovujícímu výroku Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2005, č. j. 20 Co 150/2005-85, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi nimi a ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným rozsudek ve vyhovujícím výroku potvrdil a v zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně vůči první žalované nelze posuzovat podle zákona č. 58/1969 Sb. (ani zákona č. 82/1998 Sb.), a to s odkazem na ustálenou judikaturu v otázce rozhodování státu v rámci privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., jako rozhodování vlastníka, nikoli nositele veřejné moci (usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. III. 380/97), bez ohledu na to, o jaké konkrétní otázce jím bylo rozhodováno. Okolnost, že stát při privatizaci rozhoduje jako vlastník, nevylučuje jeho pochybení z hlediska zákonných ustanovení, je však vyloučeno, aby se na daná pochybení vztahovaly zákony o odpovědnosti státu (zákon č. 58/1969 Sb. a zákon č. 82/1998 Sb.). Tím však nemůže být dotčen nárok žalobkyně na náhradu škody podle §420 obč. zák., vzniklé porušením právní povinnosti při privatizaci ze strany druhého žalovaného, který předmětné nemovitosti prodal přes uplatněný nárok restituentů (v rozporu s §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. a §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.). Odvolací soud dále dospěl k závěru, že vynaložením investic do cizího majetku bez právního důvodu vzniká vlastníku bezdůvodné obohacení (§451 odst. 1 a 2 obč. zák.) v okamžiku, kdy ke zhodnocení došlo, proto nelze nárok na zhodnocení uplatňovat vůči tomu, kdo později nabyl nemovitost, ale vůči tomu, kdo ji vlastnil v době, kdy k tomuto zhodnocení došlo; není zde proto nedostatek pasivní legitimace druhého žalovaného odůvodněný tím, že došlo ke zhodnocení majetku restituentů, kteří jsou jeho nynějšími vlastníky.
Proti tomuto rozsudku, a to do jeho potvrzujícího výroku ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou a proti výroku o nákladech řízení mezi těmito účastníky podala žalobkyně dovolání. Dovoláním uvedený rozsudek napadl i druhý původně žalovaný Fond národního majetku. Vzhledem k tomu, že podle §1 odst. 1 zákona č. 178/2005 Sb., o zrušení Fondu národního majetku České republiky a o působnosti Ministerstva financí při privatizaci majetku České republiky (zákon o zrušení Fondu národního majetku), byl dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2006, tj. po pravomocném skončení odvolacího řízení) zrušen Fond národního majetku České republiky, přičemž podle odstavce 2 tohoto ustanovení veškerý majetek Fondu přešel tímto dnem na stát, který vstoupil do všech práv a povinností Fondu z právních vztahů, jejichž účastníkem byl Fond, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 18. 8. 2008, č. j. 12 C 68/2003-110, podle §107 odst. 1 o. s. ř. tak, že v řízení bude pokračováno s Českou republikou-Ministerstvem financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, jako s právním nástupcem druhého žalovaného. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po té ve věci rozhodl usnesením ze dne 19. února 2009, č.j. 30 Cdo 4863/2008-115, kterým odmítl dovolání žalobkyně a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Bylo již uvedeno, že dovolání bylo podáno (konkrétně dne 18. srpna 2005) též druhým žalovaným, kterému bylo napadené rozhodnutí doručeno k rukám jeho zástupkyně dne 21. června 2005. V tomto dovolání se tento žalovaný v zásadě omezil pouze na označení rozhodnutí a jeho výroků, vůči němuž dovolání směřuje, dále na obecné konstatování přípustnosti tohoto dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a obsahuje též označení dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel spatřoval zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce v tom, že podle jeho mínění odvolací soud „ nesprávně posoudil vrácení celé kupní ceny, aniž by byl řešen pozemek nevydaný restituentům, neboť za této situace zůstal ve vlastnictví právního nástupce žalobkyně bez jakékoliv úplaty, a dále nesprávně posoudil kompenzační námitku žalovaného, a to jak uplatnění této námitky, tak i otázku promlčení. Tyto teze však dovolatel již dále nikterak nerozvinul a uvedl, že podrobnější zdůvodnění zašle žalovaný č. 2 do jednoho měsíce. Skutečně pak dne 20. září 2005 bylo soudu prvního stupně doručeno podání druhého žalovaného datované dne 16. září 2005 a označené jako odůvodnění dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takže vyšel ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 30. červena 2009, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
V souzeném případě je třeba vzít v úvahu, že dovolatel žádnou konkrétní otázku zásadního právního významu ve svém dovolání fakticky neoznačil, protože k obsahu doplňku jeho dovolaní není možno přihlížet s ohledem na to, že v době jeho podání již uplynula dovolací lhůta (§241b odst. 3 věta první o.s.ř.). Protože pak je dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. vázán podaným dovoláním, neumožňuje tato skutečnost v dané věci při absenci odpovídajícího zdůvodnění dovolání druhého žalovaného shledat naplnění předpokladů přípustnosti tohoto dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 téhož zákona. Nejvyšší soud proto dovolání druhého žalovaného, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5,
§224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu těchto nákladů a ostatním účastníkům v souvislosti s tímto dovoláním žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. června 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu