ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.822.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 822/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Pozemstav Brno a. s. , se sídlem v Brně, Masarykova 31, identifikační číslo osoby 00530832, proti žalované MUDr. H. H. , zastoupené JUDr. Michalem Rezkem, advokátem se sídlem v Brně, Tomáškova 19, o určení spoluvlastnictví k nemovitosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 91/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. března 2011, č.j. 37 Co 346/2009-91, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. března 2011, č.j. 37 Co 346/2009-91, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. dubna 2009, č.j. 13 C 91/2007-73, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že „je spoluvlastníkem nemovitosti, a to v budově č.p. 2519, postavené na parcele p. č. 8380/3, 8380/9, 8380/10, 8380/11 pro k. ú, a obec B., okres B. – m., přičemž tento jeho spoluvlastnický podíl je vymezen jednotkou č. 2519/109 a jednotkou 2520/6 a podílem na společných prostorách ve výši 56/2327.“ , a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalovaná poskytla účelovému sdružení právnických a fyzických osob finanční částku, za kterou měla získat předmětnou bytovou jednotku a garáž. Na základě tohoto ujednání byla vyhotovena (dne 17. ledna 1995) smlouva o výstavbě, na základě které byla žalovaná vedle ostatních spoluvlastníků zapsána do katastru nemovitostí. Ve věcech, které byly předmětem předcházejících řízení u téhož soudu a v témže procesním postavení účastníků [ve věci sp. zn. 16 C 140/98 se jednalo spor o zaplacení částky 34.839,- Kč (ve které Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 23. března 2004, č.j. 21 Co 304/2002-94, jímž potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy o dílo ze dne 23. května 1994), a ve věci sp. zn. 17 C 117/2005 se jednalo o spor o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 240.000,- Kč (ve které Městský soud v Brně v rozsudku ze dne 30. listopadu 2006, č.j. 17 C 117/2005-67, rovněž zamítl žalobu, když jako předběžnou posuzoval otázku vlastnictví žalované k předmětné bytové jednotce, přičemž dospěl k závěru, že žalovaná není vlastnictví této bytové jednotky, neboť předmětné smlouvy o dílo a o výstavbě jsou neplatné, a žalované nevzniklo vlastnictví k této jednotce ani na základě vydržení, neboť nejpozději doručením rozsudku Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 16 C 140/98, ztratila žalobkyně dobrou víru ohledně nabytí vlastnictví k jednotce)] se nejednalo o určení neplatnosti právního úkonu, kterým žalovaná získala spoluvlastnický podíl. Jestliže si soudy ve věcech finančního plnění řešily jako předběžnou otázku, zda a z jakého právního titulu má být to které finanční plnění poskytováno, nemá to žádný význam na postavení žalované jako spoluvlastnice bytové jednotky. Problematickou je i otázka naléhavého právního zájmu žalobce na určovací žalobě, neboť tento zájem by žalobce mohl mít jen za situace, kdyby na základě rozhodnutí soudu v uvedené věci se mohlo zlepšit jeho právní postavení. I kdyby dohody (roz. smlouvy) byly neplatné, na právním postavení žalobce by se ničeho nezměnilo; žalobce by zůstal nadále spoluvlastníkem bytových jednotek, stejně jako žalovaná. Naproti tomu by žalobce vůči žalované získal výrazný majetkový prospěch, neboť žalovaná by utrpěla finanční ztrátu s ohledem na vývoj a poptávky ve věci bytové výstavby. Soud prvního stupně závěrem uvedl, že i kdyby byl vázán odůvodněním rozsudků ve shora označených věcech, pak by stejně musel přihlédnout k tomu, že žalovaná si vlastnické právo k předmětné bytové jednotce vydržela, neboť nemovitost držela a užívala v dobré víře deset let. Nelze přihlédnout k rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 16 C 170/98, neboť toto rozhodnutí nezakládá stav, kdy by měla žalovaná přijít o dobrou víru. V době, kdy byl vyhlášen rozsudek uvedeného krajského soudu, se jednalo pouze o smlouvu o dílo, nikoli o smlouvu, na základě které byla její nemovitost zapsána v katastru nemovitostí. Žádná písemná smlouva o převodu nemovitosti tedy o existenci či neexistenci, platnosti nebo neplatnosti této smlouvy nebyla předmětem řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. března 2011, č.j. 37 Co 346/2009-91, změnil shora cit. rozsudek soudu prvního stupně tak, že podané určovací žalobě (ve shora již citovaném znění) zcela vyhověl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud „ani poté, co zopakoval klíčové důkazy...nedospěl k závěru, proč by měl zaujmout odlišné stanovisko, pokud jde o platnost smlouvy o dílo, uzavřené mj. mezi účastníky dne 23. 5. 1994, než jak tuto otázku posoudily soudy v předešlých řízeních a to Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 23. 3. 2004, č.j. 21 Co 304/2002, a Městský soud v Brně ze dne 30. 11. 2006, č.j. 17 C 117/2005-67, tedy, že tato smlouva je neplatná pro neurčité vymezení subjektů, které ji uzavírají, jakož i pro neurčité vymezení vzájemných práv a povinností ze smlouvy plynoucích dle ustanovení §37 odst. 1 o. z....Obdobně odvolací soud posoudil shodně s citovaným rozhodnutím Městského soudu v Brně neplatnost následné smlouvy o výstavbě ze dne 17. 1. 1995...Rovněž nelze argumentovat ani tím, že došlo k vydržení vlastnického práva...k vydržení by mohlo dojít dle ustanovení §134 o. z. 10 let od února 1995 /kdy se žalobkyně chopila držby jednotek/. Nicméně již v červnu 2004 musela zjistit z odůvodnění cit. rozsudku Krajského soudu v Brně, že smlouva o dílo je soudem považována za neplatnou, což při zachování jen zcela běžné opatrnosti muselo znamenat, že pozbyla dobrou víru v to, že je vlastnicí bytu.“ Odvolací soud přitom dospěl k závěru, že žalobci na podané určovací žalobě svědčí naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. K formulovanému žalobnímu petitu, jenž převzal do rozsudečného výroku, odvolací soud uvedl, že „Jakkoliv je pak vymezení podílu žalobkyně odchylné od běžného vymezení ideálním podílem, odvolací soud je považuje za dostatečně určité, aby mohlo být předmětem záznamu v katastru nemovitostí, navíc stěží lze podíl žalobkyně vymezit jinak, pokud další jednotky v předmětném domě jsou ve vlastnictví dalších osob.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že dovolací soud dospěl k nesprávným právním závěrům. Výsledkem žádného ze zmíněných řízení nebyl výrok, že předmětné smlouvy jsou platné či neplatné. V obou zmíněných případech se dovolatelka podaným žalobám úspěšně ubránila, přičemž neměla možnost se odvolat pouze do odůvodnění rozhodnutí. V případě, že by soud snad i dospěl k závěru, že předmětné smlouvy jsou neplatné, nemůže jí být takový závěr k tíži, neboť smlouvy vypracoval sám žalobce. Smlouvy byly jednoznačně sepsané s úmyslem vystavět byt a převést vlastnické právo k němu ve prospěch žalované. Žalobce se tak dovolává neplatnosti, kterou sám buď úmyslně nebo z nedbalosti zavinil, což je v hrubém rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. Dovolatelka neshledává, že má žalobce naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětné nemovitosti, vyslovuje pochybnost nad jeho aktivní legitimací. Dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce v písemném vyjádření k dovolání dovolatelky se naopak – s odkazem na citovanou judikaturu - ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem. Odvolací soud správně právně posoudil, že je vázán řešením předběžné otázky vlastnictví k předmětné nemovitosti. Argument dovolatelky o platnosti ostatních smluv je irelevantní, neboť platnost jedné smlouvy nemá žádný vliv na neplatnost smlouvy jiné, navíc když tato neplatnost byla namítána samotnou žalovanou. Nedůvodná je rovněž argumentace dovolatelky ohledně nabytí předmětné bytové jednotky vydržením. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 1806/2006 přitom pro ztrátu dobré víry postačí, že se oprávněný dozví o možné neplatnosti smlouvy kohokoli a jakýmkoliv způsobem; dovolatelka tak ztratila dobrou víru v červnu 2004 doručením rozhodnutí Krajského soudu v Brně o zamítnutí žaloby o doplatek ceny díla, z jehož odůvodnění neplatnost smlouvy vyplývala. Konečně nesprávná je i argumentace dovolatelky o absenci naléhavého právního zájmu na podané určovací žalobě. Odvolací soud tuto otázku správně posoudil, „když žalobci svědčí tzv. originální způsob nabytí vlastnického práva provedením nemovitosti, ze smlouvy o dílo přitom vyplývá, že výstavbu fakticky prováděl pouze žalobce, ostatní členové sdružení stavbu neprováděli, konaly pouze přípravné a následné činnosti...“ Žalobce s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatelky zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné. Poté shledal dovoláním – jak bude rozvedeno níže – důvodným.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Takovou jinou vadu, jež zatěžuje odvolací řízení a mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolací soud v absenci právního posouzení věci, na základě kterého odvolací soud dospěl k závěru, že „žalobce je spoluvlastníkem nemovitosti, a to v budově č.p. 2519, postavené na parcele p. č. 8380/3, 8380/9, 8380/10, 8380/11 pro k.ú. a obec B., okres B. – m., přičemž tento jeho spoluvlastnický podíl je vymezen jednotkou č. 2519/109 a 2520/6 a podílem na společných prostorách ve výši 56/2327.“ Jak vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud právně kvalifikoval vady předmětných smluv o díle a o výstavbě, nicméně svou úvahu o tom, na podkladě jakého hmotněprávního důvodu (podle jakého hmotněprávního pravidla chování) se žalobce stal spoluvlastníkem „nemovitosti, a to v budově...“ ve svém rozhodnutí - souladu s §157 odst. 2 o. s. ř. - nijak nezprostředkoval, takže v tomto směru je jeho rozhodnutí zatíženo nepřezkoumatelností.
Problematické je ovšem již samotné znění deklaratorního rozsudečného výroku, které podle názoru dovolacího soudu je nesrozumitelné, neboť spoluvlastnický podíl není vyjádřen v intencích §137 odst. 1 obč. zák., tj. tak, aby vyjadřoval míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví je společné věci, a aby takový rozsudek mohl být předmětem zápisu (ve formě záznamu) do katastru nemovitostí ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v platném znění, s přihlédnutím §11 odst. 2 vyhlášky č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů (katastrální vyhláška), v platném znění. Přitom jak vyplývá z obsahu žaloby, žalobce usiloval o to, aby „mohl dosáhnout zápisu své osoby jako vlastníka předmětného bytu, garáže a odpovídajícího podílu na společných prostorách...neboť bez výslovného určení vlastnického práva žalobce k předmětnému bytu a odpovídajícímu podílu na společných prostorách (by) bylo ohroženo vlastnické právo žalobce a jeho postavení by bylo nejisté, neboť žalované by nic nebránilo převodu této věci, protože je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník nemovitosti, naopak žalobce by nemohl nakládat s předmětem svého vlastnického práva, např. jej zcizit, neboť není v katastru zapsán jako vlastník...“
Již pro vyložené jiné vady nezbylo, než přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí, aniž by bylo nezbytné – vzhledem k zamítnutí žaloby rozsudkem soudu prvního stupně – přistupovat i ke kasaci prvoinstančního rozhodnutí.
K dovolací výtce dovolatelky o nedůvodnosti vázanosti odvolacího soudu rozhodnutími ve shora již označených sporech nutno uvést, že odvolací soud nepřistoupil k aplikaci §159a o. s. ř., jakkoli správně poukázal na princip právní jistoty a naznačil právní názor, který je podrobně rozveden např. v nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02 (veřejnosti dostupném na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz ). Na druhé straně by však bylo nutné také zohlednit, že dovolatelka v předmětných řízeních, v nichž dosáhla procesního úspěchu (obě žaloby proti dovolatelce na peněžitá plnění byly zamítnuty) nemohla z důvodu subjektivní nepřípustnosti aktivovat případná odvolací řízení a v nich argumentovat ve prospěch závěru o platnosti smlouvy o dílo či smlouvy o výstavbě (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 4778/2001, především str. 9 a 10 odůvodnění tohoto rozhodnutí, in www.nsoud.cz ).
Vzhledem ke skutkové plytkosti lze snad k negativnímu závěru odvolacího soudu o vydržení předmětných nemovitostí dovolatelkou uvést, že sama okolnost, že ve zmíněné vydržecí době (v již shora označeném soudním řízení před týmž soudem prvního stupně ve věci sp. zn. 16 C 140/98) měl být při řešení předběžné otázky učiněn závěr o (absolutní) neplatnosti smlouvy o dílo ze dne 23. května 1994, nemusí bez dalšího vést ke zpochybnění oprávněné držby dovolatelky, která – jak správně zaregistroval soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí – nabývací titul k uvedenému nemovitému majetku odvozovala od smlouvy o výstavbě ze dne 17. ledna 1995, na základě které byl povolen příslušný vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Jak totiž judikoval Nejvyšší soud, oprávněná držba zpravidla spočívá na skutkovém omylu; držitel je v omylu ohledně skutkových okolností, které mají za následek vznik věcného práva (např. se domnívá, že byl učiněn určitý projev vůle, ač tomu tak nebylo), nebo naopak o určité skutečnosti, která má za následek neplatnost právního úkonu či jinak brání vzniku práva, neví. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997, s. 587). Takový titul nemusí být platný, dokonce nemusí ani existovat (tzv. domnělý neboli putativní titul), držitel však musí být v dobré víře, že konkrétní titul existuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001, který je veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Z dosud kusých skutkových zjištění tedy nelze ani vyloučit, že k takovému právně relevantnímu zpochybnění na straně dovolatelky mohlo dojít až po uplynutí zmínění vydržecí doby. Z hlediska fair procesu je proto nezbytné i v těchto mezích postupovat důsledně a hodnotící závěry učinit na základě právně relevantního zjištění.
Z vyloženého je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud jej proto podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení, aniž by se již zabýval dalšími dovolacími námitkami.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. června 2012
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu