ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.877.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 877/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. S. , zastoupeného Mgr. Pavlem Gécim, advokátem se sídlem v Praze 7, U Studánky 3, proti žalované Maeve, s. r. o., identifikační číslo osoby: 28507975, se sídlem v Praze 8, Zenklova 32/38, zastoupené JUDr. Jitkou Tutterovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Ječná 1, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 278/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 5. října 2010, č.j. 30 Co 362/2010-117, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla Géciho, advokáta se sídlem v Praze 7, U Studánky 3.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. března 2010, č.j. 9 C 278/2009-95, určil, že „žalobce je vlastníkem nemovitostí – budovy č.p. 513 v části obce H., objekt bydlení, postavené na pozemku parc. č. 430/2, pozemku parc. č. 430/1 – ostatní plocha o výměře 683 m2, pozemku parc. č. 430/2 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 117 m2, pozemku parc. č. 450/1 – trvalý travní porost o výměře 202 m2, pozemku parc. č. 960 – ostatní plocha o výměře 40 m2, to vše zapsané na LV č. 277, vedeném u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, pro katastrální území H., obec P., okres Hlavní město Praha“ (výrok I.), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil ve výroku I. o věci samé rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Dovodil, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí i poté, co došlo k zápisu vkladu vlastnického práva žalované k těmto nemovitostem do katastru nemovitostí, neboť R. K., jenž se vydával za žalobce a jenž se žalovanou uzavřel smlouvu o úvěru a smlouvu o zajišťovacím převodu práva, nebyl nositelem oprávnění ve smyslu ustanovení §123 obč. zák. nakládat s předmětnými nemovitostmi a proto nemohlo pro neplatnost podle ustanovení §39 obč. zák. dojít k jejich převodu na žalovanou, neboť platí, že nikdo nemůže převést právo, jehož není nositelem.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř. V dovolání žalovaná uvedla, že soudy obou stupňů měly zjištěný skutkový stav podřadit pod skutkovou podstatu omylu, jak je upravena v ustanovení §49a obč. zák. a nikoli pod ustanovení §39 obč. zák., neboť v předmětném sporu se jedná o omyl v osobě smluvního partnera s tím, že tento omyl, má ve smyslu ustanovení §49a věty první obč. zák. ve spojení s ustanovením §40a obč. zák. za následek relativní neplatnost právního úkonu. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že předmětný právní úkon je stižen absolutní neplatností, není tento právní závěr dle žalované správný. Dovolatelka navrhla zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci soudy obou stupňů a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je zásadně právně významné, řeší-li právní otázku, jejíž posouzení se promítá nejen do výsledku konkrétního řízení, ale významově zasahuje do širšího kontextu soudní praxe. Takovou otázku s judikatorním přesahem ovšem dovolání vůbec neobsahuje. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů (srov. např. právní názor uvedený v rozhodnutích Nejvyššího soudu v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 56/2010 a ve věcech sp. zn. 30 Cdo 1523/2011, 29 Cdo 2015/2011, 30 Cdo 57/2008, 30 Cdo 438/2006 22 Cdo 1836/2002, 22 Cdo 536/2000, jež jsou veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). V nich se Nejvyšší soud přihlásil k dosavadní ustálené rozhodovací praxi, podle níž nikdo nemůže nabýt od nevlastníka vlastnictví k nemovitosti, byť jedná v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí, a k zásadě, že nikdo nemůže převést na jiného více práv, než měl sám. Odkazuje-li dovolatelka na odlišný názor v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 981/2001, pak toto rozhodnutí se zabývá odlišným skutkovým stavem než v souzené věci, kdy v době uzavření kupní smlouvy sice prodávající není vlastníkem věci, ale již je zřejmé, že se jím stane, když soud uzavírá, že „Sama skutečnost, že prodávající v době uzavření kupní smlouvy nebyl ani vlastníkem prodávané věci ani neměl právo s ní nakládat, nečiní smlouvu neplatnou, zvláště když účinnost kupní smlouvy byla odložena na řádné nabytí věci prodávajícím“ . Rovněž odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 228/2001, nemůže zpochybnit uvedený závěr dovolacího soudu. V citovaném rozsudku se dovolací soud zabýval platností právního úkonu učiněného osobou jednající v duševní poruše (§38 odst. 2 obč. zák.) a v návaznosti na to rozporem takového úkonu s dobrými mravy (§39 obč. zák.). Konečně odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 1998, sp. zn 2 Cdon 736/97, je nepřípadný, neboť se jednalo o věci skutkově i právně odlišné.
Dovolatelka však především v dovolání namítala, že soudy měly zjištěný skutkový stav podřadit pod skutkovou podstatu omylu, jak je upravena v ustanovení §49a obč. zák. a nikoli pod ustanovení §39 obč. zák., neboť v předmětném sporu se jedná o omyl v osobě smluvního partnera s tím, že tento omyl má ve smyslu ustanovení §49a věty první obč. zák. ve spojení s ust. §40a obč. zák. za následek relativní neplatnost právního úkonu. Dovolatelka na tomto tvrzení a právním názoru vybudovala před soudy obou stupňů svoji procesní obranu, přičemž soud prvního stupně se s takto uplatněnou obranou nevypořádal. Podstatné ovšem je, že odvolací soud – byť stručně – na tuto procesní obranu v odůvodnění svého rozsudku reagoval a zcela správně uzavřel, že právní názor vyjádřený v již shora označeném rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 135/2007 se na posuzovaný případ nevztahuje. Ostatně na závěru o absolutní neplatnosti smlouvy by (objektivně) nemohla nic změnit ani příp. skutečnost zakládající úvahu, že smlouva je současně postižena další vadou, s níž zákon spojuje neplatnost relativní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 1206/2001, in Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 11, judikát publikován pod č. C 776); posuzování této otázky by z uvedeného důvodu bylo tudíž neúčelné (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 4339/2009, in www.nsoud.cz ). Kromě toho dovolatelka v tomto smyslu uplatňuje ve skutečnosti dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jenž ovšem není způsobilý založit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu dle ustanovení §237 písm. c) o. s. ř. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Tento závěr dopadá i na další námitky, kterými dovolatelka uplatňuje výslovně dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [viz. ustanovení §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.] a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč, vše navýšeno o 20 % DPH (tj. o částku 1.060,- Kč) podle §137 odst. 3 a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. ledna 2012
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu