ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.951.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 951/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně Emy F. P. , zastoupené JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 334/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2010, č. j. 15 Co 144/2010 – 100, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 11. 2009, č. j. 41 C 334/208 – 58, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí částku 25.000,- Kč (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Uvedeného se žalobkyně domáhala z titulu nároku na náhradu nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 282/1998 a dále pod sp. zn. 66 C 14/2003.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 12.250,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Účastníky soud poučil, že proti jeho rozsudku není dovolání přípustné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání doplněné prostřednictvím soudem ustanovené zástupkyně z řad advokátů. Má za to, že ustanovení §237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), je v rozporu s ústavním pořádkem garantovaným právem na spravedlivý proces. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud ve smyslu čl. 95 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky předložil věc Ústavnímu soudu. Dále navrhla, aby dovolací soud dovolání připustil a následně zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Již podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, publikované v Soudní judikatuře v sešitu č. 12/2000 jako SJ 138/2000).
Dovolání žalobkyně v daném případě tak není (subjektivně) přípustné proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o tom, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12.250,- Kč, neboť v tomto rozsahu bylo žalobkyni vyhověno, a v jejích poměrech tak nenastala žádná újma.
Dovolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v části, v níž došlo k potvrzení části výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (týkající se částky 12.750,- Kč) by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na jeho internetových stránkách, http://nalus.usoud.cz ).
Nicméně podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. platí, že dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V posuzované věci se sice nejedná o obchodní věc, a proto platí hranice přípustnosti dovolání 50.000,- Kč, nicméně potvrzující částí výroku I. rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (výrok I.) bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně (představované částkou 12.750,- Kč) tuto částku nepřevyšující.
Napadeným rozsudkem tak nebylo rozhodnuto o plnění, jehož jistina by převyšovala částku 50.000,- Kč.
Dovolací soud neshledal, že by byly dány důvody pro postup podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky ve spojení s §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelka v tomto směru poukázala na některá rozhodnutí Ústavního soudu obsahující kritiku současného legislativního rámce přípustnosti dovolání (zejména tedy co do ustanovení §237 odst. 2 o. s. ř.) – zde zejména na nález ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1181/07, i na některé zahraniční úpravy přípustnosti obdobných mimořádných opravných prostředků v civilním soudnictví (Španělska, Francie, Itálie, Spolkové republiky Německo a Rakouska).
Nejvyšší soud si je vědom, že je stále vedena diskuse o vhodnosti (nikoliv ústavnosti) koncepce limitování přípustnosti dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku v řízení podle občanského soudního řádu podle hodnoty předmětu sporu (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1881, či Sochorová, M. Komparace českého a francouzského civilního dovolání. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta: 2010, str. 39 a násl. – práce dostupná např. zde: http://is.muni.cz/th/145945/pravf_m/DP_MS_k_vytisknuti.pdf , otevřeno dne 19. 6. 2012). Je však věcí zákonodárce, ke kterým právním názorům se přikloní při úpravě dovolání a jaká pravidla pro přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku zakotví.
V této souvislosti je ale nutno poukázat zejména na závěry obsažené v judikatuře Ústavního soudu. V nálezu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 681/09, N 221/55 SbNU 75, v bodu 23 Ústavní soud uzavřel, že „mimořádný opravný prostředek je svojí povahou vskutku výjimečným instrumentem, jak dosáhnout případné nápravy pravomocného soudního rozhodnutí. Hranice přípustnosti, které zákonodárce zakotvil, sledují premisu, že dvojinstanční proces je s to zaručit správné a spravedlivé rozhodnutí. Jestliže však tento systém přesto zatíží své rozhodnutí vadou, má takový nedostatek relevanci pouze tehdy, jde-li o dopad kvalifikovaný a citelný. Práh této citlivosti je v řízení o dovolání stanoven rozdílně pro věci obchodní a pro věci ostatní a je primárně odvíjen od kvantifikovatelného (měřitelného) zásahu odvolacího soudu do rozhodování soudu prvního stupně, jímž se rozdílně konstituují či deklarují práva a povinnosti v právních vztazích v řízení vystupujících stran.“
Ústavní soud tak nejen v tomto rozhodnutí (z poslední doby srovnej také např. usnesení ze dne 3. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 1780/10, či usnesení ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 700/12) limitaci přípustnosti dovolání z hlediska hodnoty předmětu věci označil za ústavně konformní.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud postupoval podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. a dovolání odmítl, aniž se zabýval argumenty dovolatelky směřujícími vůči rozsudku odvolacího soudu o věci samé.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 3. července 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu