ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.1041.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 1041/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně CDV-2, LTD. , se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, London EC4A 2BB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 04434554, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 15, proti žalovaným 1) F. P. , 2) K. M. , zastoupenému opatrovníkem Karlem Marvanem, narozeným 16. listopadu 1966, bytem tamtéž a 3) Podpůrnému a garančnímu rolnickému a lesnickému fondu, a. s. , se sídlem v Praze 8-Karlíně, Za Poříčskou branou 6/256, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 49 24 14 94, zastoupené JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, o zaplacení částky 2,661.827,31 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7 C 1164/2002, o dovolání třetí žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. srpna 2010, č. j. 27 Co 363/2009-305, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Třetí žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Dovolání třetí žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně označenému v záhlaví, jímž byl potvrzen rozsudek ze dne 14. dubna 2009, č. j. 7 C 1164/2002-196, v části výroku I., kterou Okresní soud v Třebíči uložil třetí žalované zaplatit žalobkyni částku 1,209.677,69 Kč s 2% úroky z prodlení od 28. února 2004 do zaplacení s tím, že plněním třetí žalované zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost prvního žalovaného, plněním prvního žalovaného se nesnižuje povinnost třetí žalované, zůstává-li povinnost prvního žalovaného nesplněna ve výši, v jaké je žalobkyni povinna plnit třetí žalovaná (první výrok), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo zrušeno k 31. prosinci 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně, jejichž řešení zpochybnila.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatelka nevymezuje žádnou takovou otázku, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí při splnění kritérií uvedených v ustanovení §237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř.
Je tomu tak proto, že dovolatelkou zpochybněný výklad článku 16 smlouvy o úvěru č. 207496070 uzavřené mezi předchůdkyní žalobkyně a prvním žalovaným dne 19. září 1996, jak jej provedl odvolací soud, argumentací, že v tomto článku byla dohodnuta odkládací podmínka ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), na kterou byla vázána účinnost smlouvy o úvěru, z čehož následně dovozuje, že žalobkyně - plnila-li předčasně - plnila bez právního důvodu, za něž dovolatelka nepřevzala ručení, žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá. Výklad ujednání v článku 16 smlouvy o úvěru provedený odvolacím soudem respektuje zásady výkladu právních úkonů určené ustanoveními §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a formulované např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03 (které je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu) a je též v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 22. července 2009, sp. zn. 32 Cdo 2989/2007, usnesení ze dne 24. září 2008, sp. zn. 29 Odo 997/2006, dále usnesení ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 630/2007 a usnesení ze dne 28. února 2008, sp. zn. 29 Odo 1371/2005, které jsou veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrady k tomu, že ručitelský závazek dovolatelky se stal jednáním žalobkyně neurčitým ve smyslu ustanovení §303 obch. zák., když „smlouva, za kterou převzala ručení, nebyla dodržena“, neboť i tento závěr odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 350/2006 a rozsudek ze dne 27. května 2009, sp. zn. 32 Cdo 3165/2007, které jsou dostupné na jeho webových stránkách).
Námitka, že odvolací soud dospěl při svém rozhodování na základě předložených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, aniž by dovolatelka tuto námitku jakkoli konkretizovala, je podřaditelná pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (k tomu srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, které je dostupné na jeho webových stránkách).
Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a proti výrokům o nákladech řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání třetí žalované bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč a celkem činí 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 5. prosince 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu