ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.1937.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 1937/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce JUDr. Jaroslava Viglaského, advokáta, se sídlem v Nové Vsi 142, PSČ 664 91, identifikační číslo osoby 66241073, proti žalované DELL Computer, spol. s r. o., se sídlem v Praze 11 – Chodově, V Parku 2325/16, PSČ 148 00, identifikační číslo osoby 45272808, zastoupené JUDr. Richardem Wagnerem, advokátem, se sídlem v Praze – Starém Městě, Karolíny Světlé 301/8, PSČ 110 00, o zaplacení částky 187.541,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 214/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2012, č. j. 39 Co 345/2010-295, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.117,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta JUDr. Richarda Wagnera se sídlem v Praze – Starém Městě, Karolíny Světlé 301/8, PSČ 110 00.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. března 2010, č. j. 30 C 214/2008-155, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. září 2010, č. j. 30 C 214/2008-205, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 187.541,- Kč s úrokem tam uvedeným oproti vrácení tam specifikovaného notebooku s příslušenstvím, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, in www.nsoud.cz ).
Otázku zásadního právního významu dovolatel výslovně neformuloval a nalézt ji nelze ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů.
Procesní pochybení soudu, který projednal věc v nepřítomnosti účastníka řízení (jeho zástupce), popřípadě který rozhodl ve věci bez jednání, ač nebyly splněny předpoklady pro takový postup stanovené v §101 odst. 3 o. s. ř., popřípadě v §115a o. s. ř., a znemožnil tak účastníku realizovat při jednání procesní práva, která mu dává občanský soudní řád, je v dlouhodobě ustálené judikatuře posuzováno jako postup, jímž byla účastníku odňata možnost jednat před soudem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitka, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, byla způsobilým dovolacím důvodem toliko podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. V řízení, jež probíhá podle občanského soudního řádu ve znění této novely, jak je tomu též v posuzované věci (srov. přechodná ustanovení k části první zákona č. 30/2000 Sb., články 1, 15 a 17), je k nápravě vady spočívající v tom, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, určena žaloba pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Není přitom rozhodné, zda účastníku řízení byla odňata možnost jednat před soudem v odvolacím řízení nebo v řízení před soudem prvního stupně (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod číslem 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 1998, sp. zn. 3 Cdon 610/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 17, ročník 1998, pod číslem 123). Dovolací soud může sice přihlédnout ke zmatečnostním vadám řízení uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., avšak pouze za podmínky, že je dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.). Přípustnost dovolání zmatečnostní vada podle procesních pravidel účinných od 1. ledna 2001 založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2006, pod číslem 82).
Závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce nemůže přivodit výtka, že toto rozhodnutí vychází z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, neboť odvolací soud z provedeného dokazování nemohl dospět k závěrům, na kterých založil své rozhodnutí. Takovými námitkami je podle jejich obsahu oproti očekávání dovolatele uplatněn dovolací důvod stanovený v §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Okolnosti uplatněné tímto dovolacím důvodem podle ustanovení §237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř. přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou.
Stejně tak nemohou založit závěr o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu okolnosti uplatněné dovolacím důvodem stanoveným v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K závěru o přípustnosti dovolání proto nemohou vést (bez zřetele na to, zda jsou či nejsou opodstatněné) námitky typu, že odvolací soud v rozporu s ustanovením §120 o. s. ř. nezjišťoval okolnosti významné pro posouzení věci, ačkoliv je dovolatel tvrdil a navrhl k nim důkazy, že odvolací soud dospěl k závěru o neunesení důkazní břemene dovolatelem, aniž provedl jím navržené důkazy, že odvolací soud vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž zopakoval dokazování či je doplnil, že ve věci rozhodovaly věcně nepříslušné soudy, že Městský soud v Praze nedostatečně odůvodnil své stanovisko, že není dána jeho věcná příslušnost, a že Vrchní soud v Praze své rozhodnutí o tom, který soud je věcně příslušný, neodůvodnil vůbec. O situaci, kdy je námitka procesní vady odrazem střetu o výklad normy procesního práva a je jí tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., se tu nejedná, neboť dovolatel v rámci námitek procesních vad žádnou otázku zásadního právního významu nevymezil (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz , stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována).
Dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, dovolatel uplatnil především námitkou polemizující s názorem, že odstoupení od smlouvy, ve kterém není zahrnut důvod odstoupení, je neplatné. Ani právní otázka, kterou v jejím rámci dovolatel položil, zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá, neboť její řešení nebylo pro toto rozhodnutí určující, byť se jí odvolací soud v reakci na dovolatelovu argumentaci zabýval (k této otázce srov. ostatně judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozsudky ze dne 28. března 2006, sp. zn. 32 Odo 616/2005, ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 264/2005, ze dne 27. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 1122/2010, a ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 1233/2011). V souzené věci totiž dovolatel [podle skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, jímž je Nejvyšší soud v dovolacím řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vázán] důvody v odstoupení od kupní smlouvy učiněném dne 29. srpna 2003 uvedl (skutkově je vylíčil), a to tak, že v něm vyjmenoval celkem deset vad, které se na notebooku postupně vyskytly, šlo však o vady, které již byly na základě jeho reklamací odstraněny, včetně poslední z nich, kterou oznámil dne 27. srpna 2003 a která byla na základě jeho požadavku opravena dne 29. srpna 2003, ještě před jeho odstoupením od smlouvy. Dovolateli se přitom podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů nepodařilo prokázat, že v době odstoupení od smlouvy (tj. před ním či spolu s ním) oznámil žalované novou, tedy v době odstoupení neodstraněnou vadu, a že by odstoupení od smlouvy spojil (též) s touto vadou. Na základě toho pak odvolací soud dovodil právní závěr, že provedl-li dovolatel jako kupující volbu nároku z vad zboží (tak, že požadoval odstranění vady oznámené dne 27. srpna 2003 opravou zboží), pak nemohl uplatněný nárok bez souhlasu prodávajícího měnit (srov. §436 odst. 2 větu druhou obch. zák.) a pro tuto vadu odstoupit od kupní smlouvy. Nebylo tedy pro výsledek řízení v souzené věci rozhodné, zda musel být v odstoupení od smlouvy uveden jeho důvod, nýbrž zda dovolatel od smlouvy odstoupil z takového důvodu, pro který bylo možno od smlouvy (platně) odstoupit.
Právní závěry odvolacího soudu, podle nichž dovolatel odstoupil od smlouvy toliko pro vady, ohledně nichž již uplatnil nárok na jejich odstranění opravou, vyplývají ze zjištěného skutkového stavu věci, jehož správnost v tomto dovolacím řízení zpochybňovat nelze. Skutkovým závěrem je též dovolatelem kritizovaný poznatek odvolacího soudu, že vada oznámená dne 27. srpna 2003 byla v době odstoupení od smlouvy odstraněna. Zpochybňuje-li dovolatel úvahu odvolacího soudu založenou na jeho údaji v odstoupení od smlouvy, že požádal dne 27. srpna 2003 o provedení záruční opravy a že opravu provedl tam označený subjekt tam popsaným způsobem, pak namítá nesprávný (nelogický) postup soudu při hodnocení důkazu, tedy okolnost, již lze uplatnit dovolacím důvodem stanoveným v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a která proto zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit nemůže (srov. již citovaný §237 odst. 3, část věty za středníkem). Údaj o tom, že oprava byla provedena, nelze, byť je obsažen v právním úkonu, považovat za projev vůle (srov. §34 obč. zák.), při odstraňování pochybností o jehož obsahu by soud postupoval cestou výkladu podle zákonných interpretačních pravidel a šlo by tudíž v tomto ohledu (podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu) o právní posouzení.
Toliko proti správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů brojí též dovolatelova argumentace, že již před odstoupením od kupní smlouvy oznámil žalované, že zboží, jehož vady oznámil dne 27. srpna 2003, opraveno nebylo, neboť vadný LCD byl jenom nahrazen jiným vadným LCD, popřípadě že oznámené vady se ukázaly být neopravitelnými; dovolatel tu nečiní nic jiného, než že proti skutkovým zjištěním soudů staví vlastní verzi skutkového stavu věci. Polemikou se skutkovými zjištěními a skutkovými závěry odvolacího soudu, nikoliv s jeho právním posouzením, je též postup, jímž dovolatel na své verzi skutkového stavu staví právní závěry, jež pak konfrontuje s právními závěry odvolacího soudu, vycházejícími z jiného skutkového základu. Dovolatel tu nenamítá, že odvolací soud zvolil nesprávnou (skutkovému stavu věci neodpovídající) právní normu či že správně zvolenou právní normu nesprávně vyložil či ji z jiných důvodů na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Právní posouzení odvolacího soudu zpochybňuje toliko prostřednictvím kritiky zjištěného skutkového stavu, z něhož toto právní posouzení vychází.
Není zřejmé, co dovolatel sleduje výtkou, že odvolací soud posoudil věc podle „neúplného znění“ ustanovení §436 odst. 2 obch. zák. a pominul, že volba mezi nároky uvedenými v odstavci 1 kupujícímu náleží, jen jestliže ji oznámí prodávajícímu ve včas zaslaném oznámení vad nebo bez zbytečného odkladu po tomto oznámení. Chtěl-li dovolatel argumentovat tím, že mu volba mezi těmito nároky ve skutečnosti nenáležela, pak pro takový závěr není opora ve zjištěném skutkovém stavu věci, nehledě na to, že je otázkou (dovolatel odpověď na ni ani nenaznačil), v jakém ohledu by to – vzhledem k ustanovení §436 odst. 3 a §437 obch. zák. – mohlo zpochybnit závěr odvolacího soudu, že dovolatelovo odstoupení od kupní smlouvy je neplatné. Není úlohou dovolacího soudu, aby formuloval právní otázky, jež by mohly založit zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce, a suploval tak procesní aktivitu dovolatele, u něhož se právě se zřetelem na požadavky kladené na něho v dovolacím řízení vyžaduje kvalifikované zastoupení, popřípadě vlastní odborná kvalifikace (srov. §241 o. s. ř.).
Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce nemohlo založit ani dovolatelem zpochybněné právní posouzení odvolacího soudu v otázce, zda e-mail žalované ze dne 1. října 2003 obsahuje uznání závazku podle ustanovení §323 odst. 1 obch. zák. Dovolatel se omezuje pouze na reprodukci svého názoru, že žalovaná tímto způsobem uznala svůj závazek, aniž by jakkoliv naznačil, z jakých důvodů shledává opačný závěr odvolacího soudu nesprávným. Nelze přitom dovodit, že se odvolací soud při řešení této otázky odklonil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu zdůrazňující požadavek vyplývající z ustanovení §323 odst. 1 věty první obch. zák., že uznání závazku musí obsahovat projev vůle směřující k uznání závazku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 32 Odo 811/2004). Nelze ničeho vytknout závěru odvolacího soudu, že v uvedeném e-mailu takový projev vůle obsažen není.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Podle ustanovení §243b odst. 5 věty první ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3, o. s. ř. má žalovaná vůči žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů, které vynaložila v dovolacím řízení a které spočívají v odměně jejího advokáta za zastupování a v jeho hotových výdajích (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Advokát žalované učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby – vyjádřil se k dovolání. Podle ustanovení §14 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012 (srov. čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.), se jeho odměna určuje podle ustanovení §3 odst. 1 bod 4 ve spojení s §16 odst. 2 a §18 odst. 1 věty první této vyhlášky a činí 9.797,50 Kč. Advokátovi dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů . K odměně a hotovým výlohám v celkové výši 10.097,50 Kč je třeba připočíst částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20 %, tj. částku 2.019,50 Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 12.117,- Kč je žalobce povinen žalované zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu