ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.3390.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 3390/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně ČSOB Leasing, a. s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 63998980, zastoupené JUDr. Robertem Mrázikem, advokátem, se sídlem v Třebíči, Karlovo náměstí 32/26, proti žalované O.V zastoupené JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou, se sídlem v Praze – Klánovicích, Boušova 792, o zaplacení částky 2.779.791,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 43 Cm 69/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2010, č. j. 2 Cmo 165/2009-190, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2010, č. j. 2 Cmo 165/2009-190, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. ledna 2009, č. j. 43 Cm 69/2006-115, ve výrocích pod body I a III, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem označeným ve výroku potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. ledna 2009, č. j. 43 Cm 69/2006-115, v odvoláním napadeném výroku ve věci samé pod bodem I, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 2.779.791,75 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, jakož i ve výroku o nákladech řízení pod bodem III, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli dvě leasingové smlouvy, dne 22. listopadu 2001 ohledně vozidla AUTOBUS SCANIA CENTURY (dále též jen „první smlouva“) a dne 8. ledna 2002 ohledně vozidla SCANIA IRIZAR CENTURY (dále též jen „druhá smlouva“). Žalobkyně obě smlouvy z důvodu prodlení žalované s úhradami leasingových splátek vypověděla. Všeobecné smluvní podmínky žalobkyně (dále též jen „VSP“), upravující pro takový případ v bodě 4.4.4 tzv. konečné vyúčtování, stanovily povinnost leasingového nájemce zaplatit a) všechny do té doby splatné a neuhrazené peněžité závazky včetně jejich příslušenství, b) náklady spojené s odebráním, přepravou, skladováním, oceněním, dalším prodejem a zákonným pojištěním, c) náhradu škody, za niž se pro tyto účely považují i ztráty vzniklé žalobkyni z titulu daňového přehodnocení obchodu, d) dohodnuté smluvní pokuty a příslušenství, e) náhradu škody ve výši sjednaných leasingových splátek a další poplatky, f) ztrátu z prodeje ve výši rozdílu mezi účetní zůstatkovou hodnotou předmětu leasingu ke dni zániku leasingové smlouvy, určenou podle platných zákonných předpisů o dani z příjmů, a dosaženou prodejní cenou bez DPH a g) částku až do výše sumy všech zbývajících splátek sjednaných leasingovou smlouvou. Do vyrovnání z první smlouvy žalobkyně zahrnula dlužné leasingové splátky v částce 233.922,- Kč, dlužné „penále“ v částce 61.661,- Kč, jiné pohledávky v částce 4.909,- Kč a „škodu z prodeje předmětu leasingu“ v částce 1.507.207,- Kč jako rozdíl mezi účetní zůstatkovou cenou vozidla ve výši 3.717.207,- Kč a částkou 2.210.000,- Kč, za niž byl předmět leasingu prodán; jeho obecná cena byla stanovena znaleckým posudkem (objednaným žalobkyní pro účely prodeje) ve výši 2.208.000,- Kč. Po zápočtu zůstatku časového rozlišení leasingových splátek ve výši 416.163,35 Kč ve prospěch žalované byl jí vyúčtován závazek ve výši 1.391.535,65 Kč. Do vyrovnání z druhé smlouvy žalobkyně zahrnula dlužné leasingové splátky v částce 318.648,- Kč, dlužné „penále“ v částce 46.681,- Kč a „škodu z prodeje předmětu leasingu“ v částce 1.419.277,- Kč jako rozdíl mezi účetní zůstatkovou cenou vozidla ve výši 3.639.277,- Kč a částkou 2.220.000,- Kč, za niž byl předmět leasingu prodán; jeho obecná cena byla stanovena znaleckým posudkem (též objednaným žalobkyní) ve výši 2.217.000,- Kč. Po zápočtu zůstatku časového rozlišení leasingových splátek ve výši 396.349,90 Kč ve prospěch žalované byl jí vyúčtován závazek ve výši 1.388.256,10 Kč.
Odvolací soud se ztotožnil též s právním posouzením soudu prvního stupně. Poukázal na judikaturu, podle níž konečné vyrovnání předčasně ukončené leasingové smlouvy je majetkovým vyrovnáním stran smlouvy po jejím zániku, jež je předpokládáno ustanovením §351 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Ujednání v bodě 4.4.4 písm. f) VSP posoudil jako srozumitelné a tudíž platné a dovodil, že nárok žalobkyně na úhradu ztráty z prodeje jako rozdílu mezi účetní zůstatkovou hodnotou předmětu leasingu a jeho dosaženou prodejní cenou představuje jednu z položek konečného vyrovnání podle tohoto ujednání a je tedy rozhodné, oproti námitkám žalované, jaké kupní ceny žalobkyně prodejem skutečně dosáhla; jiný výklad není podle jeho přesvědčení možný. Zdůraznil, že na takovém postupu se účastníci dohodli a že žalobkyni – vzhledem k bodu 4.4.4 písm. f) VSP - nevyplývala ze smlouvy povinnost předmět leasingu při jeho prodeji ocenit znaleckým posudkem. S ohledem na to shledal nadbytečným zadávat další znalecké posudky a vyhodnotil jako irelevantní námitky žalované, že ocenění předmětů leasingu provedené znalcem Ing. Rozlivkou bylo zmanipulováno a nebylo přihlédnuto k jejich pravidelným opravám a k jejich skutečnému stavu. Argument žalované, že kupující je následně prodal za podstatně vyšší cenu, odmítl s odůvodněním, že bylo právem žalobkyně realizovat v zájmu minimalizace ztrát rychlý prodej, že je třeba vzít v potaz vliv tržní síly a poptávky v daném místě a čase a že kupující jako provozovatel autobazaru disponuje většími možnostmi než žalobkyně a podstupuje též podnikatelské riziko. Odvolací soud tudíž neshledal důvodnou procesní obranu žalované založenou na argumentu, že žalobkyně při prodeji předmětů leasingu nejednala s péčí řádného hospodáře.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, dovozujíc jeho přípustnost z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“); rozhodnutí odvolacího soudu řeší podle jejího názoru právní otázku, která je soudy rozhodována rozdílně. Uplatněné dovolací důvody odkazem na příslušná ustanovení občanského soudního řádu neoznačila, z obsahu dovolacích námitek lze však dovodit dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. pro případy, kdy je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka mimo jiné vytkla odvolacímu soudu, že přes její upozornění nerespektoval řešení obdobné problematiky v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1089/2004 a 32 Cdo 3926/2008. Argumentovala, že žalobkyně nepostupovala korektně a rizika z prodeje věci přenáší výhradně na ni, a zdůraznila, že odvolací soud připustil naprostou libovůli žalobkyně při realizaci předmětů leasingu. Vytkla odvolacímu soudu, že neprovedl navržené důkazy k jejímu tvrzení o přiměřené ceně, za něž bylo možno předměty leasingu prodat, resp. o jejich obvyklé ceně ke dni zániku leasingových smluv. Namítla též, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť jí odvolací soud přisuzuje námitky, které neučinila, vyjadřuje se současně k oběma případům, ačkoliv námitky k nim uplatněné nejsou totožné, a nevypořádal se s její námitkou stran výše úroků z prodlení z pohledu ustanovení §265 obch. zák., popřípadě §39 občanského zákoníku.
Dovolatelka navrhla, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem). Je však přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda lze posuzovat přiměřenost ceny, za kterou byl předmět leasingu prodán v případě předčasného zániku leasingového vztahu, tj. zda je poměr kupní ceny, za niž leasingový pronajímatel prodal vrácený předmět leasingu, k jeho ceně obvyklé právně významnou skutečností v řízení o nárocích z předčasně skončeného leasingového vztahu, totiž odvolací soud řešil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
S takovým závěrem se pak nutně pojí též posouzení dovolání jako důvodného, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Nejvyšší soud dovodil již ve svém usnesení ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 32 Odo 1089/2004, jež je veřejnosti k dispozici na www.nsoud.cz , že zpeněžil-li leasingový pronajímatel předmět leasingu za cenu ve výši 200.000,- Kč, ačkoliv se takové předměty prodávaly na trhu za cenu v průměrné výši 350.000,- Kč, nemůže jít tato skutečnost k tíži leasingového nájemce. Na tento závěr Nejvyšší soud navázal rozsudkem ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. 32 Cdo 3926/2008, uveřejněným v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 7995, v němž se zabýval totožným bodem 4.4.4 písm. f) Všeobecných smluvních podmínek téže žalobkyně a na který důvodně odkazuje dovolatelka. Nejvyšší soud dovodil, že toto ustanovení nelze vykládat tak, aby mohlo ve svých důsledcích znamenat připuštění naprosté libovůle žalobkyně při realizaci předmětů leasingu, jejíž důsledky by v celém rozsahu dopadly na leasingového nájemce, a že prodej předmětu leasingu za nepřiměřeně nízkou cenu nemůže jít k tíži leasingového nájemce, pokud byla tržní cena odpovídající v průměru cenám, za které se vozidla značky a typu, jež byla předmětem leasingové smlouvy, v rozhodné době po ukončení leasingu prodávala, nepoměrně vyšší, a že prodejní cena předmětu leasingu tak sama o sobě nemůže být jediným kritériem. Na základě toho uzavřel, že je vždy nutno posuzovat přiměřenost ceny, za níž byl předmět leasingu realizován, protože jinak by důsledky obchodní neobratnosti nebo dokonce zlého úmyslu leasingového pronajímatele při prodeji předmětu leasingu zcela bezdůvodně dopadly na leasingového nájemce. Tyto závěry se promítly též ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, Cpjn 204/2007, k některým otázkám předčasného zániku závazků z leasingových smluv v případě finančního leasingu, uveřejněném pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud vyložil, že při prodeji předmětu leasingu je leasingový pronajímatel povinen postupovat s náležitou péčí, a pokud se prodejní cena předmětu leasingu podstatně odchylovala od obvyklé ceny, je třeba při odečtu vyjít z této obvyklé ceny.
V rozsudku ze dne 23. února 2011, sp. zn. 29 Cdo 944/2009, uveřejněném v Souboru pod číslem C 9510, zabývajícím se rovněž bodem 4.4.4 písm. f) Všeobecných smluvních podmínek žalobkyně, pak Nejvyšší soud navázal závěrem, že v ycházel-li odvolací soud při stanovení výše náhrady za ztrátu z prodeje předmětu leasingu výhradně z ceny, za níž byl předmět leasingu leasingovou pronajímatelkou prodán, aniž by se (k námitce žalovaného) zabýval tím, zda se dosažená prodejní cena podstatně neodchyluje od obvyklé ceny předmětu leasingu (a je tudíž nutné při určení výše nároků žalobkyně vycházet nikoli z dosažené prodejní ceny předmětu leasingu, ale z jeho ceny obvyklé), je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
Posledně uvedené závěry se beze zbytku uplatní též v projednávané věci. Jestliže se odvolací soud přes námitky žalované odmítl zabývat posouzením, zda kupní ceny, za niž byly předměty leasingu prodány, se podstatně neodchylují od jejich obecné ceny, neboť bod 4.4.4 písm. f) Všeobecných smluvních podmínek žalobkyně vyložil tak, že jedinou právně významnou skutečností je dosažená kupní cena, pak jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a nemůže obstát.
Dovoláním vytýkané procesní vady při dokazování vyvěrají právě z tohoto nesprávného právního posouzení. Postačí proto upozornit, že odvolací soud se při úvaze o nadbytečnosti dalšího znaleckého posudku dopustil nepřesnosti. Znalecký posudek pořízený soudním znalcem, jenž nebyl ustanoven procesním soudem, je v řízení toliko listinným důkazem. Znalecký posudek nařízený soudem by tedy nebyl v souzené věci posudkem dalším, nýbrž posudkem prvním.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech odvolacího řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na výroky pod body I a III rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení soud neopomene v případě přiznání jistiny nebo její části s úrokem z prodlení odůvodnit též své rozhodnutí o výši přiznaného příslušenství a v rámci toho se vypořádat se shora uvedenými námitkami dovolatelky.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2012
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu